Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Ve středu 13.3. odpoledne mně znenadání sám od sebe přišel na mysl Dan Moravec. Jasně jsem věděl: právě si s konečnou platností zavřel dveře na stezku do konce tohoto života. Již mu nebude umožněno něco dosáhnout a bude se rodit znovu.

Ráno mně bylo toto sdělení potvrzeno. Přátelé mně přinesli rozhovor K.V. s Danem Moravcem, kde Dan mou intuici výslovně potvrzuje. Uvádí: definitivně se mnou skoncoval. Žádná recidiva již nebude. Má, co zvolil. Celý život, jak píše, se bál, že dopadne jako P. Brunton, který zavrhl Ramana Mahárišiho. Nakonec se mu to povedlo. K.V., která se stydí za své jméno a zřejmě ví proč, prokázala v rozhovoru skutečné mistrovství demagogie. Šikovně podsouvá své názory jako holé pravdy Danovi a on je ochotně ve své nelásce ke mně potvrzuje.

Pak oba nehorázně lžou nebo alespoň vyjevují svou neznalost duchovní nauky. K.V. také obratně používá demagogický trik typu: „Já o voze a ty o koze“. Nenápadně posouvá jádro sporu jinam, než kde je, čímž dostává spor tam, kde ho chce mít a z tohoto nesprávného stanoviska se vyjadřuje. Jinak řečeno: podsouvá druhému, co netvrdí a pak jej za své výmysly obratem odsuzuje. Mnoho lidí není schopno pro nedostatečně vyvinuté správné myšlení tyto podvody rozpoznat. Pokud důvěřivě spoléhají na pravdivost takových vyjádření a nečerpají i z jiných zdrojů nemají naději dobrat se pravdy.

Názorným příkladem je název Marcelova webu „satguru“. Marcel, jak každý dobře ví, kdo v záležitosti webu s ním přišel do styku, vždy tvrdil: „Web je můj a do toho, co na něm zveřejním nebo ne, nikomu nic není a já si do toho nenechám od nikoho mluvit“. Bylo by dobře, aby ti, co tuto pravdu znají, ji veřejně potvrdili.

Tímto stanoviskem se Marcel řídil i při názvu svého webu. Na nic se mě nezeptal a prostě jej pojmenoval, jak jej napadlo.

Odvozovat z názvu jeho webu, že se tím prohlašuji za satgurua, je proto již z tohoto důvodu neopodstatněné. Navíc podle téže logiky, stejně dobře bychom mohli z názvu nakladatelství Avatár usuzovat, že se jeho majitelé skutečně prohlašují za avatary. Ale kdo ví, zač se vlastně považují, když nás přesvědčují o své neomylnosti, aniž by považovali nutné ji zdůvodňovat. Vytrvale bez důkazů a jakýchkoliv podkladů vydávají svá tvrzení za pravdu. Stejně si počínají komunisté, nacisté i dogmatičtí katolíci. Proto jim projevují - komunistům i katolíkům -  tolik porozumění a přízně. Na rozdíl ode mne, je tak nepojmenoval nikdo cizí, ale oni sami. Třeba si opravdu myslí, že jsou avatáři?

V otázce mistra učím v souladu s Ramanou Mahárišim, že mistr je jen jeden a je jím Bůh, vědomí Já jsem. Proto žádné tělo ani osobnost nejsou v plném slova smyslu mistrem, což samozřejmě platí i pro osobu Vacka. Jelikož tuto základní pravdu přes její neustálé opakování neduchovní lidé nechápou, vytrvale vztahují mistrovství k osobě, ale naprosto neprávem. Osobnost si pouze může správným úsilím uvědomit své pravé Já. Je-li toto uvědomění ustáleno, tato osoba dosahuje svým vědomím – nikoliv tělem a dokonce ani myslí – stavu mistrovství a pro nedostatek vhodného termínu se o ní také mluví jako o mistrovi. Ona svým způsobem dokonce mistrem je, protože z ní Já, Bůh skutečně, ale duchovně vyzařuje. Kam jde osoba, tam kde se nachází, je i její vyzařování. Když proto stojí v „Jak jsem hledal Boha“: „Měli možnost pobývat v přítomnosti satgurua“, je tím míněno právě toto. Byli vystaveni záření vědomí Já jsem neboli jediného pravého mistra.

Neskrývám, že pomocí mých mistrů – Ramana Mahárišiho, Jarky Kočího a Míly Tomášové a dlouhého úsilí došlo v osobě Vacka k uvědomění Já a že proto z jeho osoby působí jeden jediný a pravý mistr, vědomí Já jsem. To není pasování se na satgurua, protože osobnost jím není, ale prohlášení pravdy, které je například v souladu s Ježíšovým: „Nikdo nestaví své světlo pod kbelík“. Mistři kašmírského šivaismu dokonce mluví o povinnosti šíření dosaženého poznání.

Jestliže Ramana Maháriši například píše o tom, jak ve svém mládí si uvědomil své Já, pak dělá totéž, co je mně vytýkáno: „pasuje se“ na satgurua. To platí o každém mistrovi, který ozřejmí, co dosáhl. Přátelé, kteří ve značném počtu toto vyzařování zachycují jako velkou pomoc na stezce, jsou důkazem pravosti řečeného. Řeči typu: „Mně se to nezdá“ a jim podobné, vycházejí ze záměny mistra za osobu, a proto nejsou platnými důkazy, ale pouze důkazem duchovní nedostatečnosti.

Pro objektivitu tomášovců je příznačné, že z kapitol pamětí „Jak jsem hledal Boha“, ve kterých líčím s jakým úsilím jsem dosahoval poznání Sebe, neuvádějí vůbec nic. Jinak mě rádi, ovšem zkresleně, citují. Místo toho neznalé čtenáře obelhávají tvrzením, že v „Jak jsem hledal Boha“ není nic jiného než o sporech s nimi. Bojí se, že by si paměti někdo mohl přečíst, a tak se dozvědět, jak jej klamou. Kdo chce si udělat správný názor, ať si přečte „Jak jsem hledal Boha“ a uvidí sám. Nebude pak potřebovat, aby mu někdo něco namlouval.

Celá avatárská kampaň proti nám jako konkurentům je jen o lhaní  a demagogických tricích, které jsou zaměřeny na důvěřivé, slušné lidi, kteří si nedovedou představit, že někdo dokáže tak bezostyšně lhát. Mají také důvěru v tištěné slovo a ani je nenapadne, že by se údajně duchovní lidé řídili goebelsovským: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, a že spoléhají na smutnou lidskou vlastnost, která se řídí pořekadlem: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“, rozuměj té zlé.

Lží, kterých jsme slyšeli, je dlouhá řada a nikdy neskončí, dokud se ti, kteří je šíří, nevymaní z moci zla, která je ovládá. Některé z nich uvádím, jako důkaz toho, co říkám.

Pan Pařík se ani nezastaví před tvrzením, že černé je bílé a bílé je černé. Tvrdí: „Míla Tomášová se nepovažovala za žáka Ramana Mahárišiho a nikdy jím nebyla“. Míla sama vícekrát naprosto jasně v tisku prohlásila, že jeho žákem je a dokonce natočila toto své prohlášení na zvukové medium.

Pravdu může mít však pouze jeden z nich: Míla nebo pan Pařík. Jedno tvrzení vylučuje druhé. Kdo tedy lže? Podle pana Paříka Míla. To se od něho dočkala pěkného vděku. Vystavil ji velmi ošklivému podezření, že lhala o svém žákovství, jen aby zvedla prodejnost Mahárišiho životopisu, který Avatar díky naší vstřícnosti a svolení mohl vydat. Tento případ a není zdaleka jediný, jasně vypovídá o nevěrohodnosti čehokoliv, co pan Pařík říká. Prostě nás obelhává, jak se mu právě hodí a není zdaleka sám, kdo si tak počíná. Když se mu to hodí a nemá pravdivé důkazy, tak si vymyslí libovolnou lež, jen aby uškodil. Třeba tu, že se chlubím, jak jsem bojoval na barikádách. Nebo se posmívá pravdě, kterou F. Drtikol vlastnoručně napsal ve svém životopise, jak pomáhal při únorovém puči komunistům: „To pan Vacek za Drtikolem chodil, že to ví?“. Drzost a hloupost z takových výroků jen křičí.

Největší lež avatarů však spočívá v samotným tvrzení: „Vacek dehonestuje Tomášovy a my bráníme jejich památku“. Ve skutečnosti brání jen své zisky a nic víc. K zastření těchto svých pravých úmyslů si vymysleli lež o dehonestaci. Nikdy jsem Tomášovy neurazil. Jsou to naopak jejich stoupenci, kteří neustále hrubě urážejí mne a naše přátele. Co jsem vše již musel vyslechnout: lžiguru, megaego, zlovolný skřet a další. Nechybí i posílání do p….e, lezení do p….e, házení h…y a další. I když se někteří vyjadřují zdrženlivěji, nikdo z nich nenašel v sobě ani trochu slušnosti, aby takové počínání odsoudil, ale mají z něho radost. Jen se ptám a nejsem sám, zda nám Tomášovi zanechali jen takové následovníky. Existují vůbec nějací jiní než tito? Miloš Tomáš například poslal panu Dostálovi povzbudivý pozdrav za jeho nadávku „skřeta“ na Jitřní zemi a vyjádřil s jeho počínáním souhlas. Opravdu projev ušlechtilosti. I na majitele webu, který nám vůbec není nakloněn a urážky na nás velkoryse jinak přehlížel, to bylo moc a výlev nenávisti pana Dostála vymazal.

Jednou jeden samostatně myslící čtenář Milošovi napsal: „Ve Vackových knihách jsem žádné urážky Tomášových nenašel. Kde jsou? “. Odpověď Miloše zněla: „Našli je tam jiní“. Takže doporučuji každému, ať se ptá tomášovců: „Kde jsou urážky Tomášových. Chceme titul, kapitolu, stranu a také vysvětlení, proč to či ono ten či onen považují za urážku."

Pokud někdo není takový fanatik, aby za urážku Tomášových považoval „opovážlivost“ mít jiný názor než oni, že například ego není božské, ale zlem, nikde žádnou urážku nenalezne. Postačí naopak se podívat letmo na tomášovské web a shledá, že  to tam nadávkami a sprostotami na adresu mou i mých přátel jen hemží. V poslední době si tomášovci oblíbili psát o našich přátelích jako o duševně méněcenných. Skutečný projev vysoké duchovnosti. Pokřik tomášovců o urážkách  Tomášových je jen starý trik zloděje, který křičí: „Chyťte zloděje!“

Tomášovci jsou obětí svého totalitního myšlení a hlavně honby za ziskem za každou cenu. Řídí se heslem: kdo není s námi, je proti nám a musí být zničen. Jakýkoliv názorový nesouhlas je proto v jejich očích zločinem, urážkou a nestoudností a je proto nutné proti němu bojovat všemi prostředky. V zájmu „svaté věci“ je každá lež, pomluva a podraz dovolena.

Poslední odstavec rozhovoru s Danem je skutečně pozoruhodný. Opisuji jej doslova:

„K.V.: No vidíš, dokonce jsi mu (Vackovi) množil zdarma kazety. Kdo mu to teď bude dělat? I proto se na tebe zřejmě zlobí. Dane, děkuji za rozhovor.“

Dan: mlčí, a proto s řečeným souhlasí. Necítí potřebu uvedené nepravdy vyvracet.

Nuže, milí čtenáři, pokud nechcete, aby z vás avatárovci udělali hlupáky, kteří spolknou nekriticky vše, co vám k věření předhodí, přesvědčete se sami, kdo lže a kdo mluví pravdu. Nenechte se ohlupovat a udělejte si svůj vlastní názor. Jak? Jednoduše. Vezměte naši libovolnou magnetofonovou kazetu od čísla 1 do čísla 17 a otevřete ji. Co tam naleznete? Tiráž v souladu s autorským zákonem a čtěte: vyrobil Č. Potoček, nikoliv Dan Moravec, jak lže. Dan nevyrobil jedinou naši magnetofonovou kazetu. To je nestydatá lež, což si může snadno každý ověřit. Je to  lež vědomá, protože nakladatelství Avatar také využívalo služeb Č. Potočka a dobře  vědělo, že vyrábí kazety i pro nás. Jeho firma je nám samozřejmě dodávala nikoliv zdarma, ale za úplatu v běžném obchodním styku. Shrňme: Dan nevyrobil jedinou kazetu, tím méně zdarma, a proto závěr, že se na něj proto zlobím, je jen vymyšlená pomluva. „Upřímná starost“ K.V.: „Kdo mu teď kazety bude dělat“, je také nemístná. Dan je nikdy nedělal a navíc je již nějaký rok nezadáváme do výroby, protože jsme přešli na CD.

Všimněme si, kolik se K.V. a Danovi v tak krátkém odstavečku na konci rozhovoru povedlo vyrobit lží:

1) Dan vyráběl kazety

2) Vyráběl je zdarma

3) Přestal je vyrábět, a proto se na něho zlobím. To je skutečně výkon, hodný podivu. Přestat vyrábět něco, co nikdy nevyráběl. Jak takové zázraky Dan asi dělá? Svěří se nám o této své schopnosti?

4) Teď mu nemá kazety kdo dělat. Skutečně obdivuhodný lhářský výkon. Doporučuji přihlášku do soutěže o největšího lháře.

Lže K.V., lže Dan, protože kdo mlčí, souhlasí. To platí o celém rozhovoru i celé kampani proti nám. Cílem je zničit nás jako konkurenty Avataru a je smutné vidět, jak jim Dan ve své nevědomosti ze všech sil pomáhá dělat reklamu, byť i pochybnou. Reklamní agent Avataru však není…

Obdobně platí o údajném nahrávání kazet Danem. Ze 17 vydaných kazet zaznamenal  matrice k jejich výrobě rovněž pan Potoček většinu. Tedy opět Dan lže. Budí vědomě nepravdivý dojem, že zaznamenal všechny kazety. Některé záznamy pocházejí také z ostravského rozhlasu nebo z přednášek v Ostravě či v Žilině.

A jak takový záznam s Danem probíhal? Byl zaměstnancem Budějovického rozhlasu. Jednou přišel s tím, že potřebuje vánoční pořad pro svůj rozhlas. Tak jsem vymyslel text a přednesl jej do mikrofonu. Danova práce spočívala v tom, že pouštěl magnetofon. Dodatečně přimixoval hudbu a měl pořad pro svůj rozhlas. Zadarmo, honorář nebyl. Takže jsem pracoval já zdarma pro Dana. Asi se dvěma záznamy kazet to bylo obdobné. Text byl můj, přednesl jsem jej sám a Dan pouštěl magnetofon. Samozřejmě nakonec vymazal přeřeky a podobné rušivé prvky. Taková je pravda.

Práce pro mistra není žákova oběť ani ztráta, ale velkým duchovním ziskem, pokud je prováděna se správným postojem. Pokud si žák myslí „já pomáhám“ nebo dokonce „já se obětuji“, tak se o přínosy takového úsilí připravuje. Největším omylem a nevědomostí je představa, že nám mistr něco za naši námahu dluží.

Jestliže Dan a K.V. lžou ve věci, kterou lze velmi snadno ověřit, rozumně uvažující člověk pochopí, že jejich důvěryhodnost je nulová, ať se vyjadřují k čemukoliv. Proč bychom jim měli věřit? Nemají přece zájem říkat pravdu, která by mluvila v jejich neprospěch.

Nebudu se proto zabývat každou lží a pomluvou mých nepřátel. Nemám k tomu ani chuť ani dost času. Mám na práci daleko důležitější věci než přesvědčovat ty, kteří o to nestojí. Tyto řádky nejsou určeny jim, ale těm, které by mohly splést. Dodnes se děsím, co by se mnou bylo, kdybych zavrhl Jarku Kočího, kdybych popřál sluchu těm, kteří tvrdili: „Je to záchodový mystik“ nebo „je to meduimita“. Nakonec jsem takto objevil i velikost Míly Tomášové, která byla zakryta Edovou přednáškovou činností. Snad tyto řádky alespoň někomu pomohou vyvarovat se výše uvedeným omylům. Jde o ně, nikoliv o Vacka. Totéž plně platí i o mých nepřátelích. Čím dříve si tuto pravdu uvědomí, tím lépe pro ně bude. Neubližují totiž mně, ale sobě a nebude jim odpuštěno, dokud nepochopí a neobrátí se.

Milí čtenáři a přátelé, kauza vacek vás bombarduje výňatky z mých pamětí „Jak jsem hledal Boha“ i z mých dalších knih, které vytrhávají ze souvislostí, aby vás zmátly. Využijte tohoto pokynu a přečtěte si je sami. Udělejte si vlastní úsudek. Nenechte sebou manipulovat pomocí demagogických triků a lží, které jsem vám ukázal. Sledujte svůj vlastní prospěch a nikoliv prospěch nepřátel přímé stezky. Komu prospěje, když jim uvěříte? Vám nebo jim? Myslete dobře! Pokud si nebudete jistí, obraťte se pokorně a upřímně do svého nitra a poproste božství v něm o pomoc a radu. Určitě dostanete odpověď, budete-li trpěliví a vnímaví.