Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)

Dlouho jsem čekal se svým vyjádřením, ale poslední články na kauza-vacek mě již přiměly se také vyjádřit. Předem upozorňuji, že to není z důvodu pouhého podepření názorů pan Vacka (kterého já osobně za Mistra uznávám, stejně jako K. Minaříka, J. Studeného, K. Makoně, M. Tomášovou, E. Tomáše, K. Weinfurtera a další a další, kteří měli odvahu zkusit něco, o čem nevěděli, kam je to vlastně dostane a zanechali nám zprávu o Cestě k vysvobození nebo Bohu).

K mému vyjádření mne přiměl předposlední článek ze středy 21. 11. 2007 od M. Tomáše, z něhož cituji:

„Jeden za všechny. Z poslední doby. Nemá cenu vypisovat, kde všude a jak je pan Vacek duchovně neuvědomělý (o jeho sprostých útocích nemluvě). Stavění a bourání domů Milarepou nemělo nic co do činění s jeho oddaností dvounohému mistrovi. Bylo otázkou nikoliv oddanosti, ale neuvědomělosti. A to má potažmo souvislost s oddaností pouze jedinému Mistru, o kterém mj. Mahárši mluvil. Toto je jen jeden z důkazů páně Vacka totální duchovní neuvědomělosti a účelové prolhanosti.“ – konec citátu.

Kromě toho, že o žádných jeho sprostých útocích nevím, myslím, že toto vyjádření přesně vystihuje to, o čem všichni Mistři říkají „správně rozlišovat“. Já jsem velkým čtenářem zejména „dobré“ duchovní literatury. Kromě toho mám nad sebou  určitou pomocnou ruku (ať si o tom myslí kdo chce co chce), že od určité doby si nevybírám knihy já, ale jaksi ke mě knihy přicházejí samy.

Takže jsem samozřejmě četl i o Milarepovi a to vydání Květoslava Minaříka. Na mne toto dění však působilo zcela jinak. Pokud bych přijal vyjádření z „kauzy-V“ (dovolím si to takto zkrátit, předpokládám, že čtenář ví, o co se jedná), musel bych si o Milarepovi myslet, že to byl prosťáček, který o duchovním dění nic nevěděl a že to byl pouhý poslušný nástroj, který udělal vše, co mu kdo poručil.

Jenže z Minaříkova líčení to takto nevypadá. Jednak prostředí, ze kterého Milarepa pocházel, bylo ovlivňováno tehdejším názorem a přístupem k náboženství (a dovolím si vznést předpoklad, že tehdejší lidé pro tyto věci měli lepší cit než dnešní lidé), a proto nedobré zacházení vesničanů vůči Milarepově rodině vedlo Milarepu ke studiu „černé magie“, kterou nakonec s úspěchem uplatnil. Toto studium u významného Odborníka trvalo několik let a tudíž se nedá předpokládat, že po tomto studiu zůstal Milarepa nějakým prosťáčkem bez vlastní vůle (kterou mimo jiné musel ve velké míře uplatnit právě při působení na počasí), kterého by mohl ovládat každý jak by si zamanul.

Naopak z dalšího líčení je patrné, že Milarepa si uvědomil, že černá magie je  to nejhorší, co mohl získat a vlastní vůlí se rozhodl vyhledat Mistra opačného umění, dnes tomu říkáme Duchovního Mistra. Tomu při příchodu odevzdal veškerý majetek, který s sebou nesl a tím podle tehdejšího zvyku přijal vědomě podřízenou roli vůči Marpovi.

Tudíž z toho jasně (alespoň mě to tak vychází) plyne, že podřízení se Marpovi bylo vědomé a úplné (a tady si dovolím vložit svou úvahu, že to bylo nejprve dvounohému Mistrovi, stejně jako v případě studia černé magie) a vlastní sebe uvědomění a vykoupení nastalo až poté, kdy byl od Marpy poslán vykonávat vlastní meditace, při které teprve poznal Pravdu a byl schopen se s tímto poznáním vrátit mezi lidi. Tudíž se jednalo o totální odevzdanost (vědomou) do rukou Mistra, tak jak je to vyžadováno u cest, kterými vedou své žáky indičtí duchovní vůdcové. V případě, že toto není akceptováno žákem, Mistr jej ani nepřijme, protože  ví (Mistr toho ví víc, než si my dovedeme představit), že s takovým žákem nemůže dosáhnout žádného cíle a tudíž zde ani neplýtvá svou energií.

Přesně totéž doporučoval také Maháriši (ale pouze od těch, které za své žáky skutečně přijal, což nebyli všichni, kteří přišli do ášramu – já vím o dvou - Mouni Sádhu a Anamalaisvámi, samozřejmě jich bylo víc, ale vzhledem k množství návštěvníků to bylo jen malé procento lidí) a toto vyžadoval i vůči své matce. Anamalaisvámi to všechno vylíčil D. Godmanovi, takže se může o tom přesvědčit každý (musí si však knihu přečíst, nejlépe celou).

Tudíž závěrem mohu říci toto: co se týče výroku „Bylo otázkou nikoliv oddanosti, ale neuvědomělosti.“, lze jej považovat za pravdu, ale pouze v tom případě, že budeme-li se považovat za ty, kteří ještě nežijí uvědoměle svou „základní podstatou“ (nikoli že o ní pouze vědí), pak platí, že Milarepa byl neuvědomělý (jako téměř naprostá většina z nás). Ale v tom případě stejně musel Marpu uznat jen jako „dvounohého Mistra“, protože o tom vnitřním by neměl ještě ani ponětí, natož aby tímto stavem žil.

Jenže vzhledem k rozvinuté duchovnosti (a zejména o rozšířené filozofii, nikoliv snad o praktickém žití v denním životě) o tom silně pochybuji. Vychází mi jediný správný náhled, že Milarepa se Marpovi vědomě a dobrovolně odevzdal. Marpa pak vedl Milarepu tak, aby dosáhl stupně Mistra, a to se mu, jak víme, podařilo.  Tak o čem je vlastně nutno diskutovat?

Čiňme něco, co nám doporučuje kterýkoliv Mistr a nejméně bychom měli dospět k tomu, k čemu dospěl onen dotyčný. K. Makoň říká, že „cesta“ je věčná, člověk není nikdy na konci, stále má ve věčnosti co napravovat. Tak napravujme, ale pouze sebe, o ostatní lidi se postará Bůh. On nejlépe ví, jakým úkolem je pověřil a jak mu tento úkol plní (viz. Služebníci a Hospodář v Bibli). Budeme-li se správně snažit, nakonec dojdeme k poznání.

Pane Vacku, Vám děkuji za vaši publicistickou práci, díky níž jsem se o duchovních věcech dověděl nejdříve. Vaše dvě poslední knihy byly pro mne velikou vzpruhou, byla z nich cítit velká síla a odpovědnost za nauku. Toto mé vyjádření je také původně psáno na obranu nauky, kterou zejména lidé kolem Avataru velice komolí a znehodnocují, i když se opírají o různé autority a pravděpodobně jejich naučená chytrost je na vysoké úrovni. Záměrně neříkám moudrost, protože ta je úplně o něčem jiné.

Vám pane M. Tomáši přeji, abyste se vzpamatoval dříve, než se uplatní zpětný náraz. Jistě víte, že pro lidi, kteří se tzv. hlásí za duchovní, je tento účinek mnohonásobně větší než u lidí, kterým je nějaké duchovno prozatím „ukradeno“. Pokud si však za svými slovy chcete stát, byl bych rád, abyste se vyhlásil Mistrem, abychom my plebejci věděli, s kým že to vlastně máme tu čest.

Přeji všem, kteří chtějí dosáhnout alespoň minimálního náboženského úspěchu, aby jim Bůh pomáhal co nejvíce, nejlépe prý je to udělat tak, abychom vědomě pozvali Boha ke spolupráci a stali se jeho oddanými (naprosto oddanými – viz „nestarejte se“ jak řekl Ježíš svým učedníkům) služebníky, kteří dokážou přijmout vše, co jim je „vloženo na hřbet“. Říká se, že Bůh nikomu nenaloží více, než kolik člověk dokáže zvládnout.

Tedy Bůh s námi.