Kdo jsou ti maličcí?
Jiří Vacek
Pan Pařík nám opět napařil pěknou lekci duchovní negramotnosti.
Z toho, co napsal, vyplývá, že bere bibli včetně evangelií jen jako historii. O jejím duchovním poselství nemá ani páru, i když se tolik naparuje. Je Paříkem bez páry.
Tak to ovšem není, jak si myslí. Bible je učebnicí duchovního života, která nám, i když skrytě, líčí duchovní zákonitosti i průběh samotné stezky. Musíme jí brát proto nikoliv podle litery, ale podle Ducha. Dokonce nás upozorňuje: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“ abychom správně duchovně a nikoliv podle litery rozuměli.
Tak nás například učí, že ego má zemřít jako zemřel Ježíš – ne Kristus na kříži, aby právě mohlo dojít ke vzkříšení Krista, vědomí Já jsem, v nás. Rozdíl mezi Ježíšem a Kristem je mimo rozlišovací schopnosti nejrůznějších Paříků.
Maličcí jsou pak ti, kteří začínají s cestou a jsou jako děti bezbranné vůči nejrůznějším falešným prorokům.
Ti si také pletou chudé duchem – mentálně zaostalé osoby s chudými v duchu, což je obrovský rozdíl. Chudí v duchu, ale nikoliv duchem – Ducha mají hojnost, jsou ti, kteří se od všeho zevního odpoutali, všeho se vnitřně vzdali pro Boha a tak upadli do jediné pravé chudoby – té vnitřní. To s tou zevní nemá nic společného.
Což takhle, kdyby si pan Pařík přečetl nějaký výklad bible napříkla od K. Minaříka? To bychom ovšem od tohoto falešného proroka chtěli moc. On se učit nemusí; alespoň si to myslí.
A co nám falešný prorok nabízí?
- tichý souhlas s výrokem papeže: „Jóga je blud a škodí duši“
- vy, ega, jste božští, nemusíte o nic usilovat nebo přestat s úsilím před koncem
- vy jste schopní rozpoznat, kdo mistrem je a kdo není
- mistra není třeba bránit. Mistra není nutné ctít ani se od něho učit, ale lze jej libovolně kritizovat. Mistr se musí podřizovat žákům a nikoliv žáci mistrovi.
- zádušní mši, slouženou knězem, který věří, že jóga je blud a zachraňuje duši poškozenou tímto bludem
- stačí si pomyslet „Já jsem TO“ a hned jsem TO, stačí přesvědčení, že vše je jedno a jsem v jednotě
- dobro je totéž co zlo. Očista není třeba
- připojit se ke smečce nenávistníků, kteří se ze zbabělosti kryjí anonymitou a z tohoto bezpečí chrlí jednu lež za druhou jako „redakce“. Ta je hlásnou troubou sprostot, pod které se i Pařík bojí podepsat.
To vše a mnoho dalšího snadno získáte, když uvěříte falešnému prorokovi. Pro ego určitě lákavá nabídka: je bohem a nemusí o nic usilovat, může si dělat co chce a přitom nesklízí vyvolenou karmu svým myšlením, cítěním a jednáním. Co lepšího si může přát?
To není spor Vacka ani o Vacka. Těmto i horším útokům čelil a čelí každý mistr. Nejde o osoby, ale o působení zlých sil s cílem odradit zejména maličké od nástupu cesty k Bohu a znemožnit jim bezpečně po ní kráčet.
Proto také platí: „Běda tomu, kdo pohorší jednoho z mých maličkých“. Nechtěl bych být na místě takového proroka, až mu karma s plnou silou vrátí vše, co způsobil.
Tím méně bych chtěl být na místě těch, kteří těmto prorokům uvěřili a v bardu najednou vidí pravdu, komu svou důvěru věnovali. Milost boží není amnestií, libovůlí absolutního despoty, ale odměnou těch, kteří uvěřili Bohu – nejen v Boha, to je málo – a těm, kteří k němu ukazují cestu. Pro všechny ostatní platí: „Neodejdeš odsud – ze samsáry plné utrpení, dokud nezaplatíš do posledního haléře“.
Milost není libovůlí Boha, ale zákonitým výsledkem, odezvou našeho úsilí o jeho poznání.
Kdo spoléhá na Boha a jeho milost, že mu bude vše odpuštěno jen z lásky boží a neobrací se k Bohu, spoléhá na jeho milost opovážlivě. A to je již sám o sobě hřích provinění proti Bohu.
A to nejdůležitější nakonec. Pan Pařík nám beze studu nabízí svůj ideál duchovního mistra. Je jím člověk, který dobrovolně a z přesvědčení vstoupí do komunistické strany, kterou po sametové revoluci československý parlament prohlásí za zločineckou organizaci. V souladu s touto organizací sdílí její jedinou přípustnou materialistickou filosofii, která nejen víru v Boha zásadně odmítá jako opium lidstva a věřící pro ni žalářuje a dokonce popravuje. V této organizaci setrvá až do své smrti, i když ví o jejích zločinech. Ty cynicky prohlašuje „jen za trochu bláta straníků, které se snadno smyje“.
Kdo chce takového mistra, toho pan Pařík přivítá s otevřenou náručí. Každý má možnost se pod prapor takového mistra přidat. Pan Pařík jej vřele přivítá a my si od něho rádi odpočineme. O obdivovatele komunistů nemáme zájem. Mají zastřený rozum, a proto nejsou schopni pochopit pravdu.
A jak je takový mistr hodnověrný, posuďte sami: „Já, Drtikol, drtím kola samsáry“, se opakovaně holedbal. A jak skončil? Podle Míly Tomášové se již opět narodil mezi námi. Z takových komunistických zachránců světa a guruů má karma jen legraci.
Kam nás takoví mistři a obdivovatelé takových mistrů mohou dovézt, je zřejmé.
V lepším případě – a to zdůrazňuji – zpět do nebožského světa. Pokud jsou plní nenávisti, která z Paříkových výlevů jen čiší, míří rovnou do pekla. Kdo je chce, ať se k nim přidá.