Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Ctitel pravého učení Ramany Mahárišiho: „Pan Vacek, sám proti všem“)

Takovou snůšku nesmyslů a lží o Ramanovi jsem ještě nečetl. To, že Ramanašram není duchovní škola, která by učila praxi Mahárišiho učení, není přednost, ale škoda. Jak chce zachovat Ramanovy myšlenky živé bez jejich praxe? Nevaroval Maháriši právě před, jak říkal, „učenou nevědomostí“, to jest před pouhými knižními rozumovými znalostmi bez jejich praxe? Navíc, to co Ramana učil, nebylo jeho vlastnictví, jak ctitel tvrdí, ale „věčné pravdy“. On sám říkal, že nic nového neexistuje. Také byl dalek toho, aby si něco přivlastňoval a střežil své učení před druhými, jak podle tvrzení Ctitele činí Ramanašram.

Tvrzení: „Redukovat Ramanovu činnost na pouhou átmavičáru je nesmysl“, je ohromující nevědomost. Není dokonce záměrnou lží, která má její praxi znevážit? Ramana učil: „Buď zkoumejte, kdo jste (átmavičára) nebo se odevzdejte (odevzdanost).“

Tomášovci zpochybňují, jak je známo obě cesty – átmavičáru i odevzdanost. O odevzdanosti, jak ji učil Ramana Maháriši, pan Dostál prohlásil za všeobecného souhlasu tomášovců: „To je hitlerismus“. Nyní zase átmavičára není důležitá. Co je tedy důležité, když ne ani átmavičára ani odevzdanost. I to od tomášovců víme: neúsilí a jednota božského ega. Zlému a silnému egu se z principu nemůže líbit ani átmavičára ani odevzdanost, protože oboje ego ničí. Proto obě cesty, které Maháriši učil, znevažují a odsuzují. Odevzdanost = hitlerismus, átmavičára = není v Mahárišiho učení to hlavní. Ego má vždy vše dobře vymyšleno a zdůvodněno. Přirozeně ve svůj prospěch.

Základní původní díla Mahárišiho jsou právě o átmavičáře: Who Am I? - Kdo jsem? a Self-Enquiry – Zkoumání sebe neboli átmavičára. O této metodě se vyjadřoval zcela jednoznačně: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru (= padá zpět do světa).“

Nikdo nepopírá duchovní vlivy, které v Ramanašramu působí. Důležité pro získání prospěchu z nich je vědět, že jejich působení není zdaleka samočinné, ale vyžaduje, aby návštěvník duchovně praktikoval a prováděl očistu mysli. Kdo tak nečiní, může se dokonce stát nepřítelem všeho duchovního. Pak dokonce může Bhagavana osobně ošklivě napadat, jak se také skutečně dělo. Pamětníci uvádějí příklady hned několika takových osob, které ač s Bhagavanem dlouho žili, nakonec se stali jeho nepřáteli. Dokonce se jej pokoušeli sprovodit ze světa. Tvrdit, že stačí pobývat v Ramanašramu a „překlopení“ do duchovna se odehraje automaticky, je nebezpečná nepravda. Nic takového se nestane.

Jak dobře víme, sám Maháriši odeslal ze své bezprostřední blízkosti například Annamalai Swamiho, aby ve vesnici sádhuů prováděl nepřetržitě átmavičáru. Maháriši dobře věděl, že bez usilovné sádhany není ani jeho přítomnost nic platná. Proto také nikdy neřekl, aby v jeho přítomnosti nikdo „necvičil“, aby nerušil pokorné odevzdávání se absolutnu. Právě naopak: vždy zdůrazňoval nepřetržité provádění átmavičáry nebo odevzdanost.

Mohu s klidným svědomím prohlásit, že jsem si tyto závěry i ověřil na vlastním těle, jak mně Ctitel doporučuje. Mám Ramanu, Ramanašram i Arunáčalu v sobě, protože to vše není ničím jiným než vědomí Já jsem. Stačí si přečíst v pamětech „Jak jsem hledal Boha" 3.díl, kapitolu „Návštěva Mahárišiho“. Článek v angličtině přinesl i časopis Ramanašramu „The Mountain Path“.

Ne každý člověk, kdo se prohlašuje za duchovního, je skutečným přítelem Boha, ne každý Ctitel Mahárišiho je jeho přítelem. Ďábel, mára, existuje. Přichází nikoliv jako odpůrce Boha, ale jako vlk v rouše beránčím. Ctitel je již podezřelý tím, že se stydí za své jméno. Zřejmě ví proč. Praví ctitelé Bhagavana se za svá jména nestydí. Navíc neodvracejí druhé od átmavičáry se zdůvodněním, že není důležitá, že důležitější je něco jiného – a vlastně co, milý ctiteli, zřejmě odrazovat druhé od toho, co sám Maháriši na prvém místě učil a zdůrazňoval.

„Ctitel“ nám říká: „Ramana učil, jak překonávat svody individuálního vidění světa a podvolovat se absolutnu“. Mohl by nám „Ctitel“ vysvětlit, jak bez rozpuštění ega átmavičárou je něco takového možné?

I to „Pan Vacek, sám proti všem“ si Ctitel vymyslel, jak si snadno ověří každý, kdo četl rozhovor D. Godmana. To, co Ctitel uvádí, je přesný opak toho, co D. Godman sám píše. Pro takové Ctitele obracet pravdu v lež není ani v nejmenším obtížné.

Co kdyby nám tak Ctitel sdělil, kam se svým neúsilím – o nic jiného než o jeho propagaci se nejedná, se zamítáním átmavičáry i pravé odevzdanosti došel? Zřejmě k jednotě svého ega s absolutnem, ve které zlo je dobrem ega.

Ctitel ve skutečnosti Ramana Mahárišiho vůbec nectí, ale naopak nás přímo odvádí od jeho učení, které je naprosto jasné a zní takto:

Provádějte bez ustání átmavičáru a rozpouštění nespásných vásan. Tak rozpustíte ego, dosáhnete poznání Sebe a nakonec i vysvobození.