Jiří Vacek - duchovní učitel

Robert Baťa, Jiří Vacek

Vážený pane Tomáš,

chtěl bych ještě jednou otevřít téma Milarepy, které bylo diskutováno na stránkách "Kauza Vacek". Milarepa od Dr. Eduarda Tomáše je totiž mojí oblíbenou knihou, která podle mého názoru velmi pěkně popisuje vztah opravdového žáka a opravdového mistra. Stejně, jako u všech, kdo se dají na duchovní stezku logicky i Milarepa začíná očistou a to za pomoci svého mistra, která pro něj není ničím příjemným - jako u všech ostatních. Ať už chápeme celou část, kdy nejen stavěl a boural domy, ale bylo s ním i jinak hrubě zacházeno, zcela doslova nebo jen symbolicky, celý proces má hluboký duchovní význam.

Usilovně zde pracuje jak žák tak i vtělený mistr. Uvážíme-li Milarepovu karmickou zátěž vytvořenou předchozími skutky černého magika, není to ani jinak možné. Milarepu by pravděpodobně čekala řada dalších vtělení, než by mohl začít duchovně pracovat. Jedině oddaností mistrovi a poslušností jeho pokynům mohla být tato zátěž rozpuštěna, aby mohl Milarepa úspěšně praktikovat vyšší jógu. Marpa v této fázi dával Milarepu za příklad oddanosti ostatním. (V knize to je napsané a já s tím souhlasím).

Nakonec Milarepa v okamžiku, kdy ještě nebyl dostatečně očištěn a utekl meditovat do kláštera se ukázalo, že toho nebyl schopen - očista ještě nebyla dostatečná. Celý proces měl tedy hluboký duchovní význam.

Zcela mě potom zaráží vaše tvrzení, které uvádíte na kauza-vacek 21.11. 2007, cituji: "Stavění a bourání domů Milarepou nemělo nic co do činění s jeho oddaností dvounohému mistrovi. Bylo otázkou nikoliv oddanosti, ale neuvědomělosti. A to má potažmo souvislost s oddaností pouze jedinému Mistru, o kterém mj. Mahárši mluvil. Toto je jen jeden z důkazů páně Vacka totální duchovní neuvědomělosti a účelové prolhanosti."

Mistr Marpa by v knize, pokud připustíme pravdivost Vašeho výkladu, vystupoval jako samolibý a krutý člověk se sadistickými sklony a Milarepa jako hlupák, který se od něj nechá týrat, místo toho, aby se věnoval "duchovní práci". Marpa by se pak místo toho, aby svého žáka vedl, vybíjel v týrání osoby, která mu bezmezně důvěřovala. Ze samotného obsahu knihy však tento výklad nevyplývá. Knihu Dr. Eduarda Tomáše, kterou tímto tvrzením poškozujete, považuji za velmi hodnotnou a hluboce duchovní a musím se jí tímto zastat. Stejně tak Vámi uvedené tvrzení nelze použít jako argument o duchovní neuvědomělosti pana Vacka, neboť je jeho výklad, jak bylo výše popsáno zcela správný a z textu ve zmiňované knize jednoznačně vyplývající.

S pozdravem Robert Baťa, 18.12.07

Dovětek (Jiří Vacek)

Jak jsem již několikrát uvedl, osobně nevedu nikoho cestou odevzdanosti a nikdy nevedl. A to hned z více důvodů.

Jedním z hlavních je, že osobní vedení žáka mistrem vyžaduje denní alespoň vícehodinový společný pobyt. Právě ten při denní práci v kuchyni Ramanovi Mahárišimu umožňoval zásady stezky odevzdanosti na pracovnících kuchyně a ášramu vůbec uplatňovat. Kde tato zásadní podmínka není splněna, nelze stezku odevzdanosti učit. Tato nespočívá v tom, že žák řekne: „Odevzdávám se“, ale ve skutečné podřízenosti a poslušnosti mistru okamžik po okamžiku. Vše ostatní jsou jen prázdné formality.

Takže celý humbuk, který Tomášovci tropí kolem mého údajného vedení žáků stezkou odevzdanosti, je jedna jediná bublina lží, které vycházejí ze lží „Vacek vede žáky stezkou odevzdanosti“. Nevede.

Jak si může snadno ověřit každý sám na některém z našich meditačních setkání, s přáteli provádíme stezku átmavičáry, kdo požádá o pomoc v tomto směru, tomu se dostane. Toť vše.

Proč takový povyk. Egu se totiž vůbec nezamlouvá myšlenka, že by se mělo vzdát své vlastní vůle a nahradit ji vůlí boží, zastupovanou mistrem.

Jaké „pocty“ vyžaduji, může si každý ověřit sám návštěvou některého našeho veřejného setkání. Žádné. Při mém příchodu se nevstává jako projev úcty ani se netleská, jako se tak dělo v případě Tomášových. Takové a jim podobné chování jsem zarazil již v samých začátcích. Takže v tomto směru jsem za Tomášovými značně pozadu. Mám je co dohánět.

Pro blízké jsem Jirka, pro většinu pan Vacek. Toť vše. Žádné pocty se nevyžadují, jak Miloš lže, ani se nekonají. Není zájem. O co zájem je? O osobní duchovní prohloubení každého z přátel.

Miloš Tomáš neustále uvádí, že jsem mu doposud nevyvrátil jedinou jeho lež. Tak jich zde má –  a to zcela věcně vyvráceno hned několik.

Co se dá dělat? Musíme se všichni smířit s tím, že jsme duševně méněcenní, sprostí a drzí a jen vzhlížet s obdivem k pánům Paříkovi a Tomášovi, jak září božskou moudrostí. Takový postoj má svou výhodu. Nepropadneme samolibé spokojenosti se sebou, která na stezce již zahubila tolik hledajících. Nic nebýt, nic nechtít – kromě samého Boha a nic nevědět - v tom je naše bezpečí i síla.

Dodatek k prvému dopisu

(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz 19.12.2007)

Vážený pane Tomáš,

děkuji za Vaši odpověď i přání hezkých Vánoc a přeji Vám taktéž hezké prožití Vánočních svátků.

Pochopil-li jsem správně Vaši odpověď, tak termín neuvědomělý, respektive neuvědomělost byl v předmětném článku použit ve smyslu "nevědomý si sama sebe", respektive "uvědomující se jako ego". Uvedený termín jsem však pochopil tak, že se jednalo o Milarepovu neznalost - něco činit, aniž by znal cíl a souvislosti. Z toho pak již lze odvodit tvrzení, které jsem Vám napsal. Tedy, problém je vysvětlen, teď už chápu, jak jste to myslel.

Těší mě, že souhlasíte s tím, že stezkou odevzdanosti a to vtělenému (nebo dvounohému, chcete-li) mistrovi lze rovněž postupovat na stezce - tedy nejedná se o Hitlerismus, jak napsal před časem, tuším že pan Dostál. Myslím si, že tak byl alespoň částečně odbourán jeden ze sporných bodů.

Nemohu ale nechat bez odezvy některá Vaše vyjádření. Jak sám píšete, napsal jsem Vám slušně a myslím, že bych si zasloužil i slušnou odpověď, pokud by jste se i Vy vyhnul urážkám, mohl by časem vzniknout vcelku konstruktivního dialog, který by myslím byl zapotřebí.

Pana Vacka znám již dlouho a myslím, že natolik dobře, abych věděl, že si nepotřebuje žádnou svojí jak uvádíte "satguruovskou" polévku ohřívat, neboť toho nemá zapotřebí. Buď se o mistra jedná, nebo ne a v případě pana Vacka o jeho mistrovství nemám sebemenších pochyb. (Aby nedošlo k nedorozumění, tím nezpochybňuji mistrovství kohokoli jiného). Vaše články na "Kauze Vacek" sleduji dlouhou dobu, takže myslím, že jste mohl vynechat mimo jiné i termín "adorativní a devótní dopisy" s tím, že je dokonce pan Vacek vyžaduje - sám jsem jich pár napsal a hodně přečetl a nemyslím, že by zapadaly ani do jedné z Vámi uvedených kategorií.  A myslím si také, že mé přátele nemusíte označovat jako "čély". Já Vaše přátele také takto netituluji. Děkuji za pochopení.

Nechci Vás zatěžovat sáhodlouhým rozborem, dovolte mi proto poslední komentář. Ve svém P.S. uvádíte, že pan Vacek začal spor urážením Vašich rodičů. Vzhledem k tomu, že pracuji na vědeckém pracovišti a tak mám možnost často se zapojit do diskuse při řešení různých problémů, mohu Vás ubezpečit, že konstruktivní diskuse, mnohdy i velmi tvrdé patří k vědecké práci. Pevnou zásadou v nich je to, že vyřčené či napsané informace mají prakticky nulový dodatečný kontext, tedy znamenají přesně to co v nich je tvrzeno a nic víc. Mou zkušeností je, že právě tento způsob komunikace používá pan Vacek. Uplatním-li tento přístup na to, co uvedl o Vašich rodičích, nespatřuji v tom naprosto nic urážlivého, naopak, uvedené poznámky vnímám jako poukaz na hodnotu jejich díla. (Také jsem od nich koupil prakticky všechny knížky, které vydali). Upozornění na nedostatky lze buď přijmout jako oprávněné nebo vysvětlit, proč jsou chybné a doplnit správné řešení, nepovažuji je však v žádném případě za urážku. Kdyby to tak bylo, tak většina vědeckých pracovišť a univerzit přestane fungovat.

Považoval jsem za nezbytné ještě doplnit svůj názor a chtěl bych zároveň uvést, že nechci znovu rozviřovat další kolo různých diskusí, proto jsem reagoval jen na některé části Vaší odpovědi.

S pozdravem

Robert Baťa, 21.12.2007