Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Již mě nebaví, říkat do omrzení to samé. Duchovní nauka je určena k tomu, aby její praxí ego zmizelo a uvědomilo si, že je ryzím vědomím Já jsem. Mistr je v tomto úsilí obrovskou pomocí. Některá ega chápou duchovní nauku přesně opačně. Pro ně je prostředkem, jak světu ukázat svou chytrost a velikost. Za tímto cílem neváhají kritizovat mistry s vítězoslavným pocitem: „Hleďte, jsem chytřejší než mistr“. To, co má zmizet, se nafukuje jako žába, aby byla co největší.

Milá ega! Přestaňte si již jednou plést mistra s jeho osobností. Pletete si svítilnu se světlem, řidiče automobilu s jeho vozem. Mistr je vědomí Já jsem. Kdo nezná vědomí Já jsem, nemůže ani znát mistra, protože oboje je jedno a totéž. Plácáte nesmysly o tom, čemu nerozumíte.

Mistr je totéž, co džňáni: ten, kdo žije Já jsem. Jak uvádí některá písma, i mezi džňániny jsou určité rozdíly. Rozlišují se stupně brahmavid, brahmavaništa atd. ale všichni jsou džňániny, žijí Já jsem. Z tohoto pohledu je možné mluvit i o rozdílech mezi mistry. Pro žáky z toho však žádné rozdíly nevyplývají. Jestli nás úspěšně léčí řádový lékař, primář, docent nebo dokonce profesor, je úplně jedno. Důležité je, zda léčba úspěšně pokračuje. I ten nejlepší lékař nezmůže nic bez spolupráce pacienta; ten alespoň nesmí sám své zdraví poškozovat. Obdobné platí o pomoci mistra. Bez našeho úsilí a kázně ani největší mistr nám nemůže pomoci. A již vůbec ne, když jej kritizujeme.

Neprohlašuji se za satgurua ani se nějak neposuzuji. Prostě mě to nezajímá. Vše, co mě zajímá, je Já a jeho vědomí, ve kterém spočívám. Svůj – a nikoliv můj web nazval Marcel Křivý SatGuru ze svého popudu a bez mého vědomí. Není to můj nápad ani přání. Vyvozovat z tohoto názvu nějaké nároky satguruovství je stejně nesmyslné jako hledat v nakladatelství Avatar avatáry. Je zlé a pošetilé tak činit. Jak je tento internet „můj“,  může čtenář posoudit ze skutečnosti, že Marcel zásadně netiskne články na mou obranu. Nejen se neřídí Rámakrišnovým: „Je-li tvůj mistr napaden, tak jej braň“, ale dokonce překáží jeho obraně. Má v řadách Tomášovců přátele, které si nechce rozházet. Nevím, co si od nich slibuje. Pomoc na stezce?

Nepopírám, že jsem mistrem ve smyslu, jak je výše uvedeno. Jak říká Ježíš: „Nikdo nestaví světlo pod kbelík“. Kdo má světlo Já, cítí potřebu se o ně sdílet s druhými, a tak je šířit. Je zkušeností mnohých, že Já jsem z osobnosti takto vyzařuje, a tak pomáhá hledajícím kráčet po stezce.

Proto všechny kritiky na mistry, které je zaměňují za osobnost, od těch, kteří nemají poznání sebe, jsou nejen neopodstatněné – posuzují něco, co neznají, ale navíc škodlivé. Místo, aby ego mizelo, jen se tak do nekonečna směšně nafukuje. Tím se současně připravuje o obrovskou milost mistra. Ten nemá potřebu se o takové náfuky, kteří „vědí vše nejlépe a nenechají se přece napálit“, starat a pomáhat jim. Tím spíš, že zde pomáhat, znamená doslova a nikoliv obrazně i nést jejich kříž, ať již z části nebo celý. Mistr nemá nejmenší důvod, aby tak činil, když je znevažován.

Hloupá a nafoukaná kritika mistrů je tím nejhorším, čeho se můžeme na stezce dopustit. Dokud toto zlo neprohlédneme a nerozpustíme, nemáme jinou naději a budoucnost než svou nevědomost, nesvobodu, zlo a utrpení.

Hloupost a zastřený rozum ega jsou neuvěřitelné. Ego tone v nevědomosti a trpí. Místo, aby obrátilo svou kritickou pozornost na sebe, rozpoznávalo a odstraňovalo své nedostatky, které mu zabraňují v pokroku na stezce, a tak se zbavovalo zla v sobě, se věnuje kritice těch, kteří jsou pro ně jedinou nadějí na záchranu. Přesvědčivější důkaz, jak jsou takoví lidé v moci zla a sil nepřátelských Bohu, nemůže již existovat. Dokud neprohlédnou, jak je pýcha na vlastní rozum klame, nemají naději. Vlastně mají: budou tím víc trpět, čím víc se Bohu v sobě pyšně staví na odpor. Právě proto je pokora naprosto nepostradatelnou ctností všech hledajících a dokonce i světců a mistrů. Vím, že nic nevím a nikoliv jsem chytřejší než mistr, je správným postojem, který se i vyplácí. Kdo spoléhá na svou chytrost, spoléhá na chytrost ega. To je před Bohem největší hloupostí.

Zlo, kterému propadli, je ovládá tak, že nejsou schopni pochopit, že jde o ně a nikoliv o mistra. Jde o moc zla, které je chce udržet z dosahu moci mistra, která by je mohla spasit. Bojují ze všech sil na straně, která je jim ve skutečnosti nepřátelská a jejímž jediným cílem je udržet je ve své zlé moci. Taková je pravda. Neslouží sobě, neprospívají sobě, ale zlu, které se protiví Bohu. Spoléhají na sebe a nikoliv na Boha a jejich osud je s tím v souladu. Žijí nejen bez Boha, ale dokonce se mu protiví, protože platí: „ Mistr je Bůh“.

K čemu je dobré takové nekonečné přežvykování, kdo je podle představ nevědomého ega mistrem a kdo jím není, co mistr podle ega smí a co nesmí? Jak hloupé a směšné jsou úvahy takových nadutců. Prosí se snad nějaký mistr o to, aby jej ego uznalo a stalo se jeho žákem? Myslí si snad, že s ním mistr něco získá? Buď mistr mistrem je a pak mu jeho mistrovství nikdo nemůže vzít nebo jím není a pak jej žádné uznání mistrem nemůže udělat. Nejtrapnější jsou nářky ega typu: „On se na mne křivě podíval, něco ošklivého řekl, a proto nemůže být mistrem“. Kdo pak byl například Marpa, mistr Milarepy, který svého žáka nelidsky týral celé roky?

I kdyby mistr, jak se říká, kázal vodu a pil víno, uškodí snad žákovi, kdyby se řídil jeho slovy a „pil vodu“? Jde o mistra nebo o žáka?

I pokročilejší žák, který se věnuje začátečníkovi, mu může velmi prospět. Dodnes proto vzpomínám s vděčností například na pana Šimandla, který, ač nebyl mistrem, mně v začátcích na stezce velmi pomohl, ač měl z duchovního hlediska vzato, mnoho nedostatků. Totéž platí o Petrovi Klímovi a dalších. Máme u každého hledat to, co nám na stezce pomůže a nikoliv jeho chyby. Ty netíží nás, ale jeho. Chyby a nedostatky máme hledat na prvém místě u sebe. Je naprosto jisté, že jich máme víc než dost, a že nám velmi škodí. Kdyby ti všichni kritici mistrů kritizovali tak sebe, jak by si prospěli. Takto si jen škodí, pěstují duchovní pýchu a odrazují od sebe ty, kteří jim jedině mohou pomoci.

Takové počínání zcela jistě na stezce nikam nevede. Jen posiluje ego, naše skutečné neštěstí, a tak nás vzdaluje cíli stezky, jímž je Bůh.

Přemýšlejí, diskutují, kdo je či není mistr, ale ani je nenapadne usilovat o to, aby se sami stali mistrem. O to nestojí, protože lpí na svém egu a nechtějí se jej vzdát. Místo, aby se zabývali tím, jak by se co nejrychleji sami stali mistry, maří čas posuzováním toho, k čemu jim chybí i ty nejzákladnější předpoklady pochopit. Je to jen hra ega na duchovnost a nic víc. To, co nejvíc brání dosažení mistrovství, ego, si vymýšlí, co je mistr, jaký  má být a co smí a co nesmí atd.

Jaká nadutá hloupost! Vždy jsem u každého učitele hledal na prvém místě, čím mi může na stezce pomoci a jeho chyby, ať skutečné či údajné, jsem nechával stranou, což se mně také vyplatilo. Pokora, odevzdanost, očista, úsilí – nic z toho taková ega nepřitahuje. Jsou nad to povzneseni. Řešení nejtěžších otázek duchovního života, pro něž nemají ani ty nejzákladnější předpoklady, ano. Problémy světa, Boha, mistra, to v nich jsou doma. Největší problém a zlo, kterým je jejich vlastní ego a jeho rozpuštění, je nezajímá. Zde nemají co řešit. Přesně toto je onen kvas farizejský, před kterým tolik varuje Ježíš: Kvašení nezralých myslí nadouvajících se nad svou chytrostí a spravedlivostí. Jaký smysl mají spory o tom, zda dosažení přichází naráz nebo postupně? Když o ně ze všech sil neusilujeme, nepřijde nikdy ani naráz ani postupně. Moudrý hledající místo neužitečného dohadování usiluje ze všech sil, a proto i dosahuje. Jóga je zastavením proměn mysli a ne jejím neustálým vířením. Oni dělají, poháněni pocity vlastní důležitosti, pravý opak. Jejich potíží je, že nechtějí pravdu, ale chtějí mít pravdu, a proto jsou obětí vlastní nepravdy. Dokud neprohlédnou tuto lstivou hru jejich vlastní mysli, která je plně v moci sil nepřátelských Světlu, a kterým slouží v rozporu s jejich skutečnými zájmy, nemají naději. Jen velké a bolestné utrpení je přesvědčí o tom, že s nimi není něco v pořádku.

O tom, co jsou zač, svědčí jejich počínání. Když je mistr sprostě urážen a pomlouván, tito lidé mlčí. Nevidí na tom nic zlého natož, aby jejich sprostotu odsoudili. Pro ně je ztělesněním všeho zla mistr. Právě tím se prozrazují, na kterou stranu patří: na stranu zla. Běda, když se mistr brání. Ihned svorně křičí: mistr se nesmí bránit, musí si nechat vše líbit. Zřejmě je od toho, aby si na něm mohl každý do sytosti vybít svou nenávist. Jsou zvráceni a mají proto i zvrácené představy o chování k druhým i o tom, co mistr je. Kdo uráží mistra, uráží Boha, protože, jak říká Ramana Maháriši, mistr je Bůh. Neodsuzují pomluvy a sprosté urážky, ale uráženého a pomlouvaného, že se brání. Mají zvrácenou spravedlnost, a proto jim bude naměřeno stejně. Každý dostane přesně to, co si vysloužil, a proto mu i patří. Vyměňovat si s nimi názory je zcela bezúčelné. Jedněm jde jen o vyniknutí, druzí se snaží jen co nejvíc uškodit. O správný názor nestojí ani jedni ani druzí. Prvé zajímají jen oni sami, pro druhé je pravda smrtelným nepřítelem.