Jiří Vacek - duchovní učitel

Jaroslav Macháček

Vážený pane Vacku.

Přeji Vám úvodem velkou pohodu a omlouvám se, že Vás zase otravuji svým dopisem. Tento dopis však nechci psát Vám, ale čtenářům webu, kde uveřejňujete Vaše i naše postřehy. Zároveň nechci svůj dopis psát jako odezvu na pana Paříka za jeho článek Jiří Vacek vychovává zaslepené, nemyslící čély aneb medvědí služba Jaroslava Macháčka. Tento článek mi velmi dobře posloužil k tomu, abych věděl, kam pana Paříka zařadit. Doteď mi takový pádný důvod trochu chyběl. Na tento článek vlastně odpověděl další můj vystavený příspěvek.  Tento dopis jsem napsal a odeslal dříve, než ten, na který reagoval pan Pařík. Přesto se mi zdá, že reaguje na příspěvek pana Paříka velmi vhodně a tudíž to již nemusím činit já. (Pro mne je to dokladem, že své příspěvky nepíši již plně sám za sebe, ale jsem takříkajíc k tomu psaní veden a tomu jsem velmi rád.) Přesto se k článku budu trochu vracet, protože je pro mne velkou pomocí. Pokud usoudíte, že jsem se vzdálil svého původního úmyslu, dopis zahoďte.

Tedy píši pro tebe, milý čtenáři, a je na tobě, abys sám posoudil, kde je asi pravda. Předem musím předeslat, že pana Paříka neznám a ani jsem se s ním nikdy nesetkal. Přesto mne pan Pařík nazval „zaslepeným, nemyslícím čélou, zfanatizovaným, zakomplexovaným, nemyslícím nohsledem, neumím domýšlet věci, nejsem schopen normálně uvažovat.

Já naopak se o panu Paříkovi domnívám, že svým velmi dlouholetým pobytem u manželů Tomášovým musel dosáhnout „osvícení“ (pod tímto termínem si představuji, že takový člověk dosáhl poznání své duchovní podstaty) a teď z tohoto poznatku vyvozuje další závěry pro svůj život (i pro životy jiných lidí). A pokud byli manželé Tomášovi opravdu duchovními Mistry, nemohlo to dopadnout jinak.

Panu Makoňovi věřím, že dosáhl stavu, který mu umožnil pro nás zanechat své knihy a překlady. V minulém dopise bylo napsáno: „Vložil-li někdo do tohoto extatického díla lásku, zmnohonásobí se láska; vložil-li tam například poslušnost císaři, zmnohonásobí se tato poslušnost císaři, ale opravdový vhled do duchovní pravdy se nedostaví. Jen proto byli schopni samurajové dělat takové nesmysly a považovat císaře za Boha. K poznání slouží teprve další stupně duchovního vývoje.“ A jsem u toho, na co tě chci upozornit, protože se to nikde jinde nepíše (a pokusím se věc domyslet) a je to dle mého soudu velice důležité. Samo osvícení nevede ještě k moudrosti (dokonce nemusí vést ani k tomu nejnižšímu stupni moudrosti) a zároveň má mnoho stupňů. A tady prosím sám uvaž stupeň můj, pana Paříka, pana Vacka a prakticky kohokoliv, koho budeš potřebovat posoudit. A také může již na tomto nejnižším stupni vést člověka k tomu nejhoršímu, co může duchovního (nebo alespoň o ono duchovno se snažícího člověka) potkat, a to je k pýše na vlastní uskutečnění. Velmi důrazně tě varuji před takovým sebehodnocením, kde se sám chceš povyšovat nad druhými jen proto, že ti bylo ukázáno něco málo navíc, co je ostatním lidem skryto. Jistě se teď zeptáš, kdy se na sebe budeš moci spolehnout. Pan Makoň na to dává jednoduchý návod. „Až budeš evidentně vědět, že jsi tzv. vysvobozenou osobou.“ V tomto stavu budeš přesně vědět, co máš činit, protože již budeš plnit pouze Boží vůli (domýšlím já za pomoci K. Makoně).

Dále je uvedeno na KV: „Svůj článek J. Macháček opírá o tuto „průkopnickou“ ideu:“. Musím pana Paříka zklamat, ale bohužel se nejedná o moji průkopnickou ideu (velice by mne potěšilo, kdybych na něco takového mohl přijít sám). Tato idea se učí na vysokých školách v prvních semestrech psychologie. Jen se tam probírá vztah k vnějšímu životu a tak se dál nerozvíjí. Naopak pan Prof. Karel Makoň na toto upozorňuje a snaží se nám tím pomoci. Takže pan Pařík má pravdu, kdy říká: „Kdyby byl pan Macháček s to domýšlet věci, kdyby byl schopen normálně uvažovat, musel by přece vyvodit, že tato jím uváděná poučka, kterou se pokouší zpochybnit a degradovat argumentaci Miloše Tomáše, by musela mít všeobecnou platnost, tedy pokud je pravdivá, a vztahovat se stejně na Jiřího Vacka či Krutinu jakož i na Macháčka.“ Mohu potvrdit, že jsem si vědom toho, že tato poučka platí i o mně, je totiž obecně platná (a ani jsem neuvažoval o tom, že by se na mne nevztahovala). Platí i o panu Vackovi. (pan Pařík se však ve svém článku tváří tak, že i kdyby platila, tak na něj se to nevztahuje – budiž přijímám a budu pana Paříka považovat za člověka, na kterého platí jiná kritéria). Jenže zapomněl na jednu maličkost. Na mě to platí plně. Ale pan Vacek ve svém životopise upozornil několikrát na to, že po narození nějakou dobu vnímal, že je „starým mužem v novorozeném těle“. Tato zkušenost jej tedy musí diametrálně odlišovat od nás ostatních, kteří tuto zkušenost nemáme. Pak jeho život byl nabit veličinou (právě v oněch třech letech), o které my nic nevíme (a nelze se o ní ani nic domýšlet).
Dále jsem ale vůbec nepochopil, co pan Pařík míní myšlenkou (pokračování předešlé citace): Takže, je-li obecně pravdivá, bezezbytku platí tato tvrzení:

Jiří Vacek zradil jógu a nevěří tomu, co učí.

Jiří Vacek nevěří v Boha.

Jiří Vacek obdivuje komunismus, komunisty, možná se s nimi dokonce zapletl.

Pravděpodobně jsem asi opravdu hloupý. V celém kontextu článku mi to dává pouze jeden smysl a to je urážet pana Vacka. A vlastně asi tak hloupý nejsem, vždyť když jsem jednou napsal a poslal dopis o nauce na KV a požádal o uveřejnění, bylo mi odepsáno, že KV vznikly pouze proti panu Vackovi (domyšleno: tudíž proti jeho osobnosti se vším všudy). Pak to dává vlastně smysl. (A jsem rád, že osobně proti mně pan Pařík nic nemá.)

Nakonec ale dávám panu Paříkovi za pravdu, když v závěru píše: „V případě Jiřího Vacka (potažmo Krutiny) dejme panu Macháčkovi zapravdu: Jiří Vacek (Krutina) posuzuje okolí vždy zkresleně.“ Pouze zapomněl dodat (byl to úmysl či jen náhoda, že zase svoji osobu jaksi vytěsňuje mimo tento závěr), že se to vztahuje také na mě, tudíž to doplňuji. (A hlavně, vztahuje se to v mých příspěvcích především k duchovnímu posuzování a já ve svých příspěvcích nikdy o ničem jiném nemluvím.) Jde totiž o to, že Boží pravda je nesdělitelná a pokud s k ní někdo přeci jen uschopní, aby ji prožil (což samozřejmě jde), při její interpretaci vstupuje do hry tělesný transformátor (a zase jsme u těch třech základních let), který nedovoluje přesné vyjádření (uvědomuji si, že je to příliš kostrbatě řečeno, tak to raději nebudu dál rozvíjet a nechám na tvém vlastním pochopení). Byl bych velmi rád, milý čtenáři, kdybys sis tuto větu neustále připomínal, hlavně když se budeš chystat posuzovat někoho druhého jen na základě  vlastní zkušenosti s dotyčným člověkem. A neznámého se nesnaž posuzovat nikdy. Samozřejmě pokud budu posuzovat sám za sebe, toto rčení platí i o mě (a Bůh mě chraň, abych se k něčemu podobnému v budoucnu někdy uchýlil). Následky u tzv. „duchovních lidí“ nebo jen trochu duchovně pracujících jsou nesrovnatelně horší, než u lidí nezajímajících se o jakýkoliv posmrtný život.

Shrnu-li svoji úvahu a pokusím-li se věci výjimečně domyslit, vychází mi toto: Osvícení není zárukou Moudrosti ani Dokonalosti a tudíž je třeba neustále hledat způsob, jak se dostat dál (ale ne do pekla – myšlen stav vědomí). A jak říká pan Makoň: „I osvícení lidé se dopouštěli pošetilých a nemoudrých výroků, které ovšem jejich následovníci v nejednom případě vzali za své a sklidili podle toho.“

A jak je mým zvykem, přidám ještě něco od Prof. Karla Makoně (i když vím, že svůj dopis neúměrně prodloužím, ale v tomto případě jsem přesvědčen, že to bude k užitku všem čtenářům, kteří svou duchovní snahu myslí upřímně) z knihy „Úlohy“. Ponechám i nadpisy kapitol, ale nebudu je citovat celé. Vynechané naznačím tečkami.

Tedy cituji: „Podobenství o zasetém semenu"

Dále řekl: "S královstvím božím je to tak, jako když člověk vhodí semeno do země, ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe plodí nejprve stéblo, potom klas a nakonec zralé obilí v klasu. A když úroda dozraje, hned hospodář pošle srp, protože nastala žeň."

Marek IV,26-29

Toto podobenství navazuje na předešlá Ježíšova slova: Řekl jim také: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno, a ještě přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má."

Marek IV,24-25

 … Ocitl jsem se u zdánlivého rozporu mezi Ježíšovými výroky. Na jedné straně říká "nestarejte se" nebo v tomto podobenství, že stačí vhodit semeno do země, a ono pak vzchází a roste, ať člověk spí či bdí. Na druhé straně radí "klepejte". Ježíš však přesně rozlišuje, co se stane po klepání a co po zasetí semene, a v tom je rozdíl. Klepání je nutné, aby bylo otevřeno, ale ničeho více se pomocí klepání nedosáhne, než právě toho otevření. Toto otevření znamená pak, jiným symbolem řečeno, obdržení semene a po něm musí následovat jeho zasazení. Obdrží-li někdo semeno, je na něm, zda-li chce se z něho pouze radovat nebo je zasadit. Klepání tedy značí jinou fázi vývoje než zasazení a ponechání semene samovolnému rozvoji a růstu. Mít semeno však nelze mít do nekonečna. Při způsobu postupu, který radí Ježíš, a také proto, že začneme semeno vlastnit, dveře se zavírají. Kdo okamžitě nevstoupí, najde dveře opět zavřeny. Je to způsob, který jsme si rámcově označili jako okamžité uskutečňování rozhodnutí. Jen tak se dá porozumět Ježíšovým poučením, která on dal tomu člověku, který chtěl napřed pochovat svého otce a pak teprve jít za Ježíšem, poučení, které vyplývá z podobenství o pannách čekajících na ženicha, dále z pobídky "následuj mne", tedy nikoliv za čas, nýbrž ihned.

…     Ježíšova podobenství jsou přednášena v jednorázovém provedení, protože jinak by jejich smysl nebylo možno pochopit, ztratil by se moment jedinečnosti každého i sebemenšího počinu, který má např. podobu zasazení semene. Ježíš chtěl ukázat, že i z malého semene může za okolností, které ukazuje, vzniknout mnohonásobný užitek. Avšak právě jako se nemá semeno rušit v samovolném růstu, tak také se nemá zasadit jen jedno semeno, protože do naší země se vejde mnoho semen. Sázení se má stát nakonec nepřetržitým procesem, jakmile dokážeme po každém zasetí zjednat podmínky pro samovolný růst. Abyste dobře porozuměli této nepřetržitosti sázení, vzpomeňte si na sv. Terezii. Když zasadila semeno naděje, že se Kristus smiluje také nad ní, sázela semeno tak dlouho vždy znovu a znovu, tj. šla neustále za vytčeným cílem, věčným životem, až se naděje proměnila v jistotu. Tím však boj o věčný život nepřestal. Zpočátku může být takovým zasazeným semenem každá hluboká vnitřní modlitba, později každý čin.

…       Závěrem bych chtěl říci, že Ježíš v tomto podobenství, obdobně jako v podobenství o postavení služebníka, které jsme si už vyložili, rozlišuje mezi člověkem, který pracuje na poli, v tomto případě zasévá semeno, a mezi hospodářem, který nepracuje na poli, který není vně sebe, svého domu.

Ten posílá srp, jakmile obilí dozrálo, neboť úroda je určena hospodáři a ne tomu, kdo zaséval. Kdo nepochopil tuto skutečnost, nemůže se ocitnout ani na úrovni služebníka, který sice s hřivnou nehospodařil pro sebe, ale zakopal ji. Kdo nejedná dle této skutečnosti, musí se smířit s tím, že mu bude odňato i to, co má.

Mezi otevřením dveří a zasetím semene je jednak řádový rozdíl, jednak rozdíl v účincích čili obojí, řečeno symbolicky je otevření dveří do věčného života, avšak při pouhém otevření se dveře opět zavírají. Zasazení semene nese trvalé následky i třeba proti vůli zasévače. Zpronevěří-li se např. člověk předsevzetí, které učinil, začne být tažen událostmi. Pouhé otevření má jediný následek, že nové otevření lze uskutečnit lehčeji. Bývá to otázka paměti. Záleží převážně na tom, jak dokonale si člověk vzpomene, jak kdysi otevřel, a pak napodobí, chce-li, tento způsob. Tažení událostmi, i když někdy je pociťováno jako trest, není trestem ze strany boží za zběhnutí z cesty, nýbrž je způsobeno tím, že člověk úmyslně sestoupil z určité úrovně událostí na jinou nepatřičnou, a tam už pro něho není místo. Naráží na stěny, závory, zátarasy, zákonitosti a zákazy, aby měl možnost změnit směr a vrátit se. Na každé vyšší úrovni - protože nedosahuje se zasazením určitého semene nejvyšší úrovně žní - se opakuje proces klepání, otevření a nového zasazení lepšího semene. Stále se odevzdává žeň. Proto učedníci napřed "odevzdali" Ježíše, jako osobního vůdce, potom strach apod.

3. 4. 1975

Varování před kvasem farizeů

Přišli farizeové a začali se s ním přít. Žádali na něm znamení z nebe a tak ho pokoušeli. Povzdechl v duchu a řekl: "Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám, tomuhle pokolení nebude dáno znamení." Odešel od nich, vstoupil na loď a odjel na druhý břeh.

Zapomněli si vzít chleby, měli s sebou na lodi jen jeden chléb. Domlouval jim: "Hleďte se varovat kvasu farizeů a kvasu Herodova!" I uvažovali mezi sebou, že nemají chleba. Když to Ježíš poznal, řekl jim: "Proč uvažujete o tom, že nemáte chleba? Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá. Oči máte a nevidíte, uši máte a neslyšíte! Nepamatujete si, když jsem lámal těch pět chlebů pěti tisícům, kolik plných košů nalámaných chlebů jste sebrali?" Řekli mu: "Sedm". Řekl jim: "Ještě nechápete?"

Marek VIII,11-21

Jednou z nejlepších metod zasvěcovacích je metoda dotazu a odpovědi. Ježíš během své učitelské dráhy velmi často poukazoval na různých místech na tuto metodu, přijímal ji jako správnou. Odpovědí na dotaz často rozhodoval o celém dalším průběhu života člověka, který se dotazoval (viz odpověď bohatému mládenci a nyní odpověď farizeům).

V rozebírané události nám Ježíš dokumentuje, že dotaz se má provádět z potřeby a nikoliv ze zvědavosti, pokud jde ovšem o dotazy týkající se smyslu života a způsobu, jakým život podřídit tomuto smyslu. O jiných dotazech neuvažoval, a jiné také nevedou k zasvěcení, tj. k předávání duchovní síly. (Navazujeme tímto tématem organicky na minulý rozbor. Ve snu neklademe dotaz a je nám odpověděno na dotaz, který máme v bdělém stavu na mysli - třebaže ho neumíme formulovat - za stejných okolností, za kterých by byl Ježíš velmi rád odpověděl i farizeům.)

Dotaz se má provádět z potřeby. Potřeba má být nositelkou nejlepší vůle být Krista poslušen. Jinými slovy: nestačí-li mi, že mohu být poslušen jen v tom, o čem vím, že je to vůle boží, mám právo chtít vědět více (mám právo k tomu, abych dostal znamení - jak se Ježíš vyjádřil - ze kterého bych získal sílu něco dalšího a většího uskutečnit, k čemu jsem před tím neměl sílu. (Pak ovšem nesu zodpovědnost v tom smyslu, že to budu plnit. Nechci-li splnit nebo neplním-li, co jsem si vyžádal vědět, prudce upadá můj kontakt s věděním (viz Ježíšovo jednání: "odešel od nich".)

Někdy se člověk ptá Boha zbytečně, ne proto, že by byl ochoten zařídit se dle odpovědi, ale proto, že buď odpověď dávno dostal (jako zde v případě scházejícího chleba), nebo že nevyčerpal všechny možnosti porozumět bez dotazu. Platí zde pravidlo, které si v různých obměnách opakujeme, že pokud člověk nevloží do díla vše, co lidsky může vložit - a to platí i o míře porozumění - nemá právo na řešení vyšší, nacházející se např. v odpovědi za vlastní možností pochopení. Odpověď mu nebude dána. Tak je tomu v tomto případě. Učedníci se obávají, že nebudou mít chléb, ale odpověď na takové obavy a řešení takových obav už dvakrát dostali. Ježíš jim jen připomíná odpověď, kterou dostali faktem rozmnožení chlebů.

 Zástupy, které Ježíš nakrmil, zázračným rozmnožením chlebů, měly přece opravdu hlad, a to hlad dvojího druhu. Když šly za Ježíšem, měly jen jediný hlad, hlad po vědění. Ježíš, uspokojil napřed jejich hlad po vědění, tj. prozradil jim jedinečným způsobem, jak se mají přiblížit království božímu za všech životních okolností (viz příslušný výklad ve spisu Blahoslavenství a v Umění následovat Krista).

Pak už jim zbýval jen fyzický hlad. Uspokojení tohoto hladu jim přece muselo být přidáno (právě tak, jako se tento hlad teprve přidal k prvnímu, hlavnímu, jaksi přednostnímu druhu hladu), když napřed hledali království boží. I učedníkům mělo být jasné, že kdo především hledá království boží, vše ostatní mu bude přidáno. Učedníci přece opustili pro toto hledání především i své rodiny, komplexně změnili celý svůj život, a proto byly zbytečné jejich starosti, že mají jen jeden chléb.

Jinak tomu bylo u farizeů. Ti předstírali zájem o království boží, neměli skutečný duchovní hlad, nehledali především království boží, nýbrž při nejlepším si přáli uspokojit svou zvědavost. Zvědavost však nebyla hlavním motivem jejich dotazů. Nebyli by bývali dostali znamení, ani kdyby byli bývali je chtěli jen ze zvědavosti. Oni však přitom byli ještě pokrytci, jak se vysvětluje v jiném evangeliu, když se vysvětluje tatáž událost. Např. v Matouši XVI,12: "Tehdy pochopili, že jim neřekl, aby se měli na pozoru před kvasem, nýbrž před učením farizeů a saduceů."

Přece však je třeba si vysvětlit, proč učedníkům rovnou neřekl, že má na mysli učení farizeů a proč jim skryl tento smysl pod symbolem kvasu. Řekli jsme si, že symbol má kromě jiné přednosti také tu cenu, že má širší platnost než kterékoliv jeho vysvětlení jediným slovem nebo jedinou myšlenkou. Ježíš jinde přirovnával království boží ke kvasu, který vzala žena a zadělala do velkého množství mouky. A přestože kvasu bylo málo, oproti mouce, zkvasilo všechno. Při kvasu farizeů dochází k něčemu obdobnému, ale na jiné úrovni a za jiným účelem, než aby veškeré těsto bylo přizpůsobeno dalšímu zpracování na užitečný chléb (rozuměj na chléb, po němž se nehladoví).

Farizeové štvali lid proti Ježíši a způsobovali nebo vytvářeli tím rovněž kvas mezi lidmi. Také farizeů nebylo mnoho, také oni byli kvasem, ale nepravým. Abyste si o tomto jejich pokrytectví učinili dokonalejší obrázek, vzpomeňte si na to, co Herodes chtěl vědět od mudrců (tří králů), kteří hledali Ježíše. Řekl jim: "Jděte a pátrejte důkladně po dítěti, a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych i já přišel a poklonil se mu." (Mat II,8) Mudrci pak dostali pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi a jinudy odcestovali do své vlasti. (Mat II,12) Také Herodes nedostal znamení, po kterém pokrytecky toužil. Nešlo mu přece o to, aby se Ježíšovi poklonil, byl by jej směl spatřit, ale protože mu šlo jen a jen o vlastní moc, nesměl Ježíše spatřit. Také Herodes, podobně jako farizeové, uvedl své pomocníky do pohotovosti, způsobil něco, co by se dalo přirovnat působení kvasu v těstě. O jeho pokrytectví však nelze pochybovat, protože dal zabít novorozeňata v Betlémě, aby se zbavil svého protivníka v moci, jak on Ježíše chápal podle doslovného, ovšem chybného výkladu Písma. Obdobně dali farizeové zabít Ježíše, a již dávno před tím se ho chtěli zbavit. Hledali jen způsob, jak to nejrychleji učinit. Také jim se zdálo, že Ježíš ohrožuje jejich moc nad lidmi. Lidé šli za ním a nikoliv za nimi. Byl tím ohrožen řád, ze kterého těžili. Nechtěli pochopit, že řád, stanovený Mojžíšem a proroky má dvě stránky, vnější a vnitřní, a že ta vnější stránka má jen potud právo na existenci, pokud se pomocí ní plní ona vnitřní. Oni měli být představiteli tohoto vnitřního řádu navenek. Aby mohli tuto roli vůbec zastávat, museli trvale udržovat spojení s vnitřním řádem a to nečinili. Ježíš je upozorňoval na chyby, kterých se dopouštějí: že mají klíč, sami nevstupují a jiným brání vstoupit.

A to je moment pro zamyšlení. Proč si tolik lidí stěžuje, že se jim nejeví známky pokroku na cestě do věčnosti, proč se jim nedostává znamení! Není snad jejich kvas kvasem farizeů nebo kvasem Herodovým? Na tuto otázku je dobře si dát jasnou odpověď. Ježíš varuje před kvasem farizeů a Herodovým při příležitosti, kdy se učedníci zamýšlejí nad nedostatkem chleba. Ježíš totiž nepochyboval o tom, že jeho učedníci nejsou pokrytci, napověděl však, že mohou zmařit své poctivé rozhodnutí následovat Ježíše tím, že se začnou starat o něco jiného než o to, co je přivedlo za Ježíšem. Buď měl Ježíš pravdu, že budou-li hledat především království boží, konkrétně, budou-li Ježíše následovat, bude jim všechno ostatní přidáno, nebo lhal. Opět velmi konkrétně to Ježíš připomněl vzpomínkou na dvě zázračná rozmnožení chlebů a nakrmení zástupů. Zástupové nešli za Ježíšem proto, aby se najedli zázračně rozmnoženého chleba. Naopak riskovali hlad, jen aby se mohli podílet na Ježíšově moudrosti. Takovým lidem mohlo být dáno znamení - rozmnožení chlebů - obecně, že jim bylo všechno ostatní přidáno. Farizeové naproti tomu nehledali království boží, a proto nedostali znamení. Farizeové však nebyli pouze pokrytci. Měli vážné obavy a jistěže oprávněné, pokud nebyli ochotni sami se napravit, že přijdou o své postavení, symbolicky řečeno: že nebudou mít chléb. Pro tuto starost se učedníci podobali farizeům. Také tato starost samotná stačí k tomu, aby člověk přestal dostávat znamení, i když je před tím dostával. Proto Ježíš tak důrazně vybízel "nestarejte se". Vysvětlili jsme si už, že "nestarejte se" neznamená "nic nedělejte", nýbrž "budete moci dělat daleko více, budete-li se řídit vůlí svého mistra", avšak "jakmile se začnete třeba jen v malém řídit svou vlastní vůlí, začnete zrazovat jako Jidáš."

Víte dobře, že Ježíš nenechal své učedníky zahálet, nýbrž že je posílal křtít a dělat zázraky, přeloženo do srozumitelnější řeči, měl je k tomu, aby využívali všech schopností, které se mnohokráte zvětšují poslušností vůči tomu, jehož vůli poznávají a konají. Kdo nekoná vůli boží, nejen že neuchová na věky své postavení (viz případ farizeů), i když se všemožně stará, aby je aspoň na čas udržel, nýbrž namísto do věčnosti míří ke smrti. Zatím vám možná není jasné, jak někdo bez nejmenších starostí může udělat více, než když se stará, jak a co má učinit. Přestože jsme o tom mnoho mluvili, zbývá nám ještě mnoho vysvětlit, a v pozdějších úlohách nám k tomu poskytne nejlepší příležitost úloha o největším přikázání (Mar XII,28-34), kterou si laskavě připravte napříště. Můžeme si tedy už napřed říci aspoň souhrnně, že tam, kde dříve působila starost jako hlavní hnací prostředek, má působit u následovníků Krista láska. A ještě na jednom pilíři je všechno postaveno: tam, kde působila vlastní vůle, máme dát právo vůli boží, aby sama působila. Takový kvas se liší od kvasu Herodova a od kvasu farizeů, stojí na opačné straně než jejich kvas, a proto Ježíš musel tolik varovat před kvasem farizeů.

Neučiníme-li to, nepřejdeme tímto prostředkem do úrovně předání znamení, do úrovně, která se z našeho hlediska nepoučených lidí jeví jako zázračná. Kdybychom použili symbolů minule vykládaného podobenství, řekli bychom, že musíme mít v ruce celé semeno, a nikoliv něčím částečně okleštěné nebo narušené, že musíme mít semeno zralé, a to pak můžeme zasadit s jistotou, že ponese, už bez našeho přičinění, další užitek. Při dotazu tedy je třeba napřed řešit sám všemi prostředky a s veškerou péčí, co chceme mít rozřešeno. Tím se dostáváme k semeni. Otevření se provede při této metodě tak jako zasazení. Přestaneme přemýšlet a odevzdáme dotaz, tj. vzdáme se dokonale řešení i odpovědi na dotaz a použijeme tohoto vzdání k sebeodevzdání. Někdy během vteřiny, pokud jde o události, během první příležitosti, při níž se má událost nějakým způsobem vyhrotit, vyřešit, sklízíme výsledek toho, že jsme po zasazení odstoupili od semene, že jsme je zasadili a ponechali je působení vyšších sil. To se týká dotazů, které vyžadují naléhavé řešení. Naléhavost jiného druhu je celkové zaměření života směrem na věčný život. Takovému hledání řešení odpovídá klepání, během něhož se otevírají další stupně a úrovně poznání, tehdy když člověk dokáže vždy znovu zasadit, tj. vzdát se úrovně, kterou dosáhl - viz Ježíšův život. Zdalipak on nedokázal se vzdát svého věčného života, o němž prohlásil, že dříve než Abraham byl, on je, a zdalipak on nesestoupil do smrtelného způsobu našeho života, aby nás mohl odtamtud, od bran smrti vyvést vlastním příkladem a především vlastní silou uskutečnění. Vstoupil do života Panny Marie, tj. zasadil semeno, které v ní potom klíčilo až do narození Ježíška v Betlémě.

Zdalipak potom nedokázal se vzdát třicetiletého způsobu života oddanosti svému prostředí a Bohu, zdalipak nezasadil semeno tohoto života do křtu v Jordánu, jako by ničím nebyl, jakoby nic neměl, jakoby byl menším než sv. Jan Křtitel. A když po tomto zasazení vyrostl jeho úkol učitelský, zdalipak se nedokázal vzdát i jeho, i se svými - tedy - jeho milovanými učedníky, přáteli i nepřáteli. Na kříži zasadil semeno, které rostlo v zemi po dobu tří dnů a vydalo semeno vzkříšení k věčnému životu. A obdobně následovalo nanebevzetí. Na Ježíšovo životě se můžeme naučit do všech podrobností zasazovat na kterékoliv úrovni semeno a na kterékoliv úrovni dostat znamení, které nás zavazuje, abychom je užili k růstu až do další setby a do další žně.)

13. 4. 1975“

Konec citátu.

Jsem si vědom toho, že dnes je to příliš dlouhé, ale kdybych to zkrátil, asi bych nedokázal zajistit pravý smysl a jen o ten mi jde. Proto mi milý čtenáři něvěř nic, o čem se sám nepřesvědčíš. Nedělej však tu chybu, jakou dělá většina lidí (já měl štěstí, že jsem ji neudělal), a to takovou, že nebudeš raději věřit ničemu. Já se rozhodl v tomto momentu tak, že je možné  vše (že Bohu je možno cokoliv) a takto zůstaneš otevřen pro přijetí pravé Boží moudrosti. Ne té pseudo, jaká je používána lidmi, kteří chtějí někoho poškodit. Já ti k tomu přeji veškerou Boží pomoc a krátkou cestu.

A Vám pane Vacku děkuji za čas, který jsem Vám takto odebral. Přeji Vám i vašim blízkým příjemně strávený Advent a velký užitek z Vánoc.

Jaroslav Macháček     28. 11. 2009