Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Tomášovci své nechutnosti neustále zdůvodňují „dehonestacemi“ Tomášových. Nikdy neřekli, v čem spočívají a kde se nacházejí a ani nemohou. Neexistují.

Nedávno je na dotaz O. Kose M. Tomáš zdůvodnil takto. Dehonestace existují, protože jsme Vackům přestali posílat lístky do Lucerny a Míla napsala: „Pomluvami Lucernu nenaplníš“. Napsala i jiné věci. Například: „Potrefená husa se ozvala“. To má být podle Miloše důkaz dehonestací.

Ve skutečnosti jde o ryze subjektivní, nevěcnou a citovou reakci na recenzi její knihy „Setkání s Mílou 2“. Místo věcné a neosobní výměny názorů na výhrady k některým Míliným tvrzením došlo ke zcela osobnímu, nevěcnému výlevu citů. Tuto pravdu si může každý osobně ověřit, když si přečte šestý díl pamětí „Jak jsem hledal Boha“, strana 17, kapitola „Setkání s Mílou 2“: "... Nejvíc mě zarazilo Mílino tvrzení: „Ego vlastně znamená latinsky já, takže ego není nic škodlivého. Je to jenom Já, zahalené nevědomostí“. Viz str. 132, M. Tomášová, „Setkání s Mílou 2“...

Jediné pravdivé v tomto výroku je, že ego je latinsky já. V józe se však pojem „ego“ vžil výhradně jako označení pro naše nepravé Já, které je nutno nejprve rozpustit, abychom mohli dosáhnout poznání svého pravého Já a následně vysvobození. V tomto smyslu je ego největší a nejhorší zlo jakým trpíme. Prohlásit, že na něm není nic škodlivého, je proto popřením všech duchovních cest a v důsledku toho i samotného úsilí o poznání a vysvobození. Proč? Protože stezka nespočívá podstatně v ničem jiném než v úsilí o odstranění ega.

Ego je nejen škodlivé, ale je dokonce největším zlem, jaké existuje a jakým trpíme. Je synonymem nevědomosti, odpadnutím od Boha, nesvobodou a utrpením. Tvrzení, že není škodlivé, znamená tuto pravdu popřít a s tím i sám princip stezky: rozpuštění ega.

Oč bychom na stezce měli usilovat, když ne o rozpuštění ega? Od tvrzení „na egu není nic škodlivého“, vede přímá cesta k tvrzení, že není oč usilovat.

Tvrzení o neškodnosti ega je nejen v rozporu s naukou, ale přímo jejím popřením. Mate nezralé hledající, ony Ježíšovy „maličké“ a odrazuje je od úsilí a pravé stezky vůbec. Toto své stanovisko, které zastávají všichni praví mistři, jsem naprosto věcně, slušně a neosobně zdůvodnil v uvedeném díle pamětí.

Takové pravdy se nelíbí ani márovi, ani ďáblovi ani egům a silám nepřátelským poznání a Boha a vrhli se na mne s plnou nenávistí a spostotou. Protože jsem s hlásáním pravdy o egu a jeho škodlivosti nepřestal, nakonec i tomášovcům svitlo poznání neudržitelnosti tohoto tvrzení a ani oni se dnes k němu nehlásí. Naopak tvrdí, že Míla nic takového nenapsala a oni netvrdili. Prostě lžou, aby zamaskovali pravdu, že jim nejde o nauku, ale o zničení konkurence neboli o peníze.

Pokud někdo vidí dehonestaci v tom, co jsem v recenzi napsal, pak je stejným fanatikem bez špetky rozumu jako pravověrný katolík, který vidí v pouhých pochybnostech o papežské neomylnosti již urážku papežského majestátu. Kritizovat Tomášovy, ale ani naše dva avatáry se nesmí. Jsou přece neomylní.

To, co popisuji se odehrálo ještě za života Tomášových. Tím je vyvrácena i další oblíbená lež M. Tomáše: „Vacek napadá mé mrtvé rodiče, proto je musím bránit“. Co vlastně brání? Tvrzení: „Ego je neškodné“.

Ve své obrovské naivitě jsem se dlouho domníval, že opravdu probíhá spor o nauku a jde o nedorozumění, které se podaří vysvětlit. To byl můj, náš bláhový omyl. Jedná se výhradně o prosperitu nakladatelství Avatár neboli o peníze. Aby byla veřejnost oklamána, vymyslela se celá řada lží o dehonestacích, o útocích na mrtvé, kteří se nemohou bránit – o mrtvých se má přece mluvit jen dobře a podobně.

Nakonec se prozradili dopisy pana Dostála a Paříka, kde jasně požadují to,  čeho se snažili docílit stále: ať zastavím všechny své činnosti, vykoupím od čtenářů zpět všechny své knihy (!) a zničím je. A pravda byla venku. Uvedené dopisy si každý může přečíst ve 12. díle pamětí „Jak jsem hledal Boha“, kapitolu „Oč jim jde?“, strana 83.

Proč Míla napsala onen výrok o egu, a tak vypjatě citově reagovala na můj nesouhlas, nevím. Napsala jej sama nebo ti, kteří jsou existenčně na nakladatelství závislí? Nebo ji pouze „vedli ruku?“ Některá její vyjádření svým slohem a jazykem se až příliš podobají způsobu vyjadřování pana Paříka. Stáří těla přináší mnoho těžkosti. Opouštějí nás síly, jsme stále víc a víc závislí na pomoci druhých. Míla byla navíc těžce nemocná. Chirurgický zákrok zanechal trvalé následky až do konce jejího života. Byla závislá na pomoci druhých a pokud nechtěla ohrozit své zájmy, musela se podřizovat. Když například mluvila s našimi přáteli, byla otevřená jen když nebyl nikdo „z pravověrných“ blízko. Jak vše skutečně bylo, se nikdy nedozvíme, stejně jako se veřejnost nedozví nezkreslenou pravdu o jejím životě. To, co napsal Miloš, je sice hezké, ale není to nic jiného než hagiografie. Co se nehodilo chybí, něco bylo i jinak. Mně Míla svěřila poněkud jinou pravdu o svém životě. Byla - vlastně je - nepochybně velkou duchovní osobností, ale byla také jen člověkem, který se mýlil a dělal v životě chyby. Část její velikosti spočívá právě v tom, že své životní omyly dokázala přiznat a nést za ně zodpovědnost.

Vlastně by si v zájmu pravdy zasloužila, abych její vyprávění napsal a vydal knižně. Panu Paříkovi ani Milošovi by se určitě nelíbilo, protože by bylo ve značném rozporu s tím, o čem nás přesvědčují. Mně se také nelíbí, když oba zneužívají  mé upřímnosti k mému skandalizování. Oba tak činí z nenávisti a snahy pošpinit. Lžou a překrucují, co jsem napsal a vytrhují ze souvislosti. Jaké zlo bude v tom, když napíši pravdu? Pravda je vždy zdravá a dobrá, i když bolí. Vědět celou pravdu o duchovních učitelích je i užitečné. Pokud je příliš zidealizujeme, snadno můžeme propadnout velmi škodlivému přesvědčení, že nemáme naději dosáhnout to, co oni, ačkoliv jako lidé byli nám podobní. Například jedna přední katolická světice 4 x utekla za svým milencem z kláštera…

Míla měla své lásky a jako snad všichni i ty nešťastné. V rodině měl přednost mladší bratr Josífek, což jí zraňovalo. Měla i smysl pro humor. O masopustu v masce indiána vzbudila rozruch v celých Kotvrdovicích. Musela se těžce vyrovnávat s nevěrou prvého manžela, který jí nutil do rozvodu, ale také mě učila, jak z pole krást nepozorovaně brambory na oběd.

I toto vše byla Míla: žena, manželka, matka a člověk se vším lidským co k tomu patří. Byla živou lidskou bytostí a nikoliv neživým ideálem čítankové dokonalosti, jak je nám její nepravdivý obraz předkládán.