Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(Ad KV, 19. 8. 2009, M. Pařík: „Parazit na duchovních naukách“)

Je neuvěřitelné, jak nenávist dokáže přemoci i údajné „duchovní zájemce“. M. Pařík se ve svém článku, doufejme, již dotkl dna své zaslepenosti.

Nemám čas ani chuť zabývat se stále jeho vývody i jeho přátel. Mám důležitější věci na práci: meditace, setkání s přáteli, psaní.

Jelikož však spoléhá na Goebelsův objev: „Stokrát opakované lži lidé nakonec uvěří“, tak musím někdy reagovat. Ne kvůli sobě, ale pro hledající, pro ony maličké, které moji nepřátelé zahlcují svým lhaním a snaží se je odvrátit od stezky k Bohu.

Z jeho psaní přímo čiší nenávist k těm, kteří provádějí átmavičáru a opravdu usilují o poznání Já jsem, Boha ve svém nitru. Podle pana Paříka tím „parazituji“ na józe.

Demagogii, umění klamat druhé, ovládá opravdu dobře. A pomlouvat a urážet rovněž. Skutečně vrchol duchovnosti od někoho, kdo v duchovní oblasti nic nedokázal, kromě toho, že se živí prodejem duchovní literatury spolu se zcela světskou, odvádějící od jógy a mystiky. Jinak ve volném čase místo, aby meditoval a čistil se od zlých sklonů, píše hanopisy na ty, kteří skutečně jsou na stezce. Také je poučuje, že ego je božské a není oč usilovat. Ty, kteří tvrdí opak, upřímně nenávidí a pronásleduje ze všech zlých sil v rozporu s tím, co sám hlásá: „Žádné zlo neexistuje. Kdo o něm mluví, je sám zlý“. Proč se tím, co tvrdí, ve vztahu k nám, neřídí, je záhada.

Z psychologického hlediska je pozoruhodné, že M. Pařík je zřejmě nezlomně přesvědčen o svém poslání rozhodovat o tom, co naše skupina může a co nikoliv, ač mu do toho vůbec nic není. Nás by ani nenapadlo se o jejich vnitřní záležitosti starat. Z čeho čerpá své přesvědčení, je mně záhadou. Jisté je, že o své plné způsobilosti neomylného soudce, který svá tvrzení nemusí dokazovat, je naprosto přesvědčen. Prostě vše, co říká, je podle jeho přesvědčení pravda, jen proto, že to říká. Hraje si na neomylného papeže.

Ani ho nenapadne, jaká je drzost, vnucovat nám své názory, například jak mají vypadat pozvání na naše meditace a semináře. Jak by se asi tvářili oni, kdyby jim někdo diktoval, že na pozvánkách do Lucerny se nesmí objevit jména Tomášových. Když se to v našem případě nesmí, proč reklamní značky Tomášových tak hojně využívali? Proč zvali lidi na přednášku Tomášových a ne prostě na přednášku?

Jiná oblíbená hra demagogů je brnkání na lidskou závist. Na to mnozí Češi dobře slyší. Komunisté do nás totiž desítky let cpali přesvědčení, že mít víc než druzí je zločin a že si máme být ve všem rovni a že si všichni zaslouží stejně. Lenoši a neschopní všeho druhu taková tvrzení doslova milují. Výsledkem je zaostalost naší země za Západem, kterou se nám ještě ani za 20 let nepodařilo překonat. Za komunistů jsme opravdu měli – s výjimkou komunistů a jejich pohlaváři opravdu přibližně všichni stejně: byli jsme všichni chudí.  Další důkaz jejich komunistického způsobu myšlení. Tomášovci, jejichž souznění s komunisty je zřejmé, tuto komunistickou taktiku hojně proti nám používají. Snaží se v lidech vzbudit pocity závisti lhaním o našich příjmech, které, jak jsem vícekrát dokázal, záměrně zveličují nebo prostě si je jen vymýšlejí. Neváhají dokonce mluvit o parazitismu na duchovních naukách tam, kde jde o výnos z poctivé práce: Zajisté je dělník hoden své mzdy, nás učí Ježíš.

Ve srovnání s nimi jsme však břídilové. Stačí si prohlédnout jejich místnosti v Butovicích nebo spočítat tržbu za Lucernu nebo srovnat ceny našich knih s jejich. Kdyby byli jen trochu chytří, tento námět by nevytahovali. Je mně proti srsti o tom psát, ale my jsme s tím nezačali. Jen tím dokazují, že peníze jsou pro ně hlavním zájmem a to ještě ne jejich, ale cizí.

Také se s oblibou tváří jako ochránci práv druhých, ač je tím nikdo nepověřil. Vypadají pro důvěřivce ušlechtile. Háček je v tom, že jde o konkurenční firmu Avatar. Opravdu si někdo myslí, že by nás mohli za něco pochválit, že jsou nezaujatí? Jsou to typičtí vlci v rouše beránčím. Jejich závist a zlo je nutí bránit hledajícím, aby se jim dostaly do rukou nejlepší duchovní texty, jaké existují – Mahárišiho, Rámakrišnu, Böhmeho, Ramdase, Hui-Haie a další. Podle toho snadno poznáme, co je pohání: Zlo, které na této hmotné úrovni se neustále snaží uhasit každý plamínek hořícího dobra, jak jen se objeví.

Nestydí se proto doslova slídit kolem Pavlovy meditační místnosti a štvát proti ní. Nesnesou pomyšlení, že se v ní doopravdy denně medituje. Jen Pavel například zalepí okna na zimu, M. Tomáš spustí povyk, že dělají z klubovny bunkr! Kdyby za tím nebylo tolik nenávisti, bylo by to k smíchu. Je to skutečná tragedie, že ten, kdo by měl být nástupcem Tomášových, chodí šmírovat klubovnu a zjišťovat, co se děje s okny. Klubovna je Pavla. On ji s velkou námahou vybudoval, udržuje i financuje, aby v ní mohl se stejně zaměřenými přáteli společně meditovat. Co je na tom nesprávného, že v klubovně nechce lidi, kteří z KV na nás chrlí jednu pomluvu za druhou? Nikdo není oprávněn ani trochu jej za tuto opatrnost kritizovat. Je vrchol drzosti a neomalenosti, pokud tak Tomášovci činí.

Jsme naopak až příliš benevolentní, že na svá veřejná setkání umožňujeme přístup všem zájemcům bez jakéhokoliv prověřování, ač by bylo vhodné, aby zamezilo přístupu rušivých živlů. Ty svou nezodpovědností a nepřipraveností jen zatěžují druhé.

M. Tomáš nemá asi nic podle svého mínění lepšího na práci. Je plně přesvědčen, že jelikož se narodil v duchovní rodině, je proto automaticky duchovní, a proto povznesen nad veškerou etiku i úsilí o svou očistu od zla, které z něho doslova přetéká. Probuzení bude velmi tvrdé. Karmu, kterou vytvořil, mu vůbec nezávidím: bojuje proti těm, kteří opravdu kráčí átmavičárou, stezkou Ramany Mahárišiho a navíc lhát – to jsou těžká provinění. Největším zlem z jeho počínání je pak zatemněnost rozumu, ve které si myslí, že karma je na něho krátká. Jak jsou taková přesvědčení klamná, by mohl vidět na svém komunistickém vzoru Drtikolovi. Nejen nerozdrtil kola samsára, jak se chvástal, ale byla to ona, která jej semlela. Jeho matka, Míla Tomášová, to dobře věděla. Proč se nenechal od ní ke své škodě poučit? Asi si myslí, že je dokonce chytřejší než ona. Je neuvěřitelné, jak mnoho duchoborců se chová, jakoby karma neexistovala nebo se na ně nevztahovala, například i Drtikol.

Zřejmě jako komunista z přesvědčení věřil v komunistické heslo: „Poručíme větru, dešti, jak má pršet a vítr vlát“. Zřejmě si myslel, že jako komunista karmě poručí. Jak bláhové.

Právě teď mne napadá, co jsem nemohl dlouho pochopit, jak on, duchovní mistr, mohl vstoupit do organizace, která Boha popírá a jeho uctívatele likviduje. Řešení je jednoduché: Drtikol nevěřil v Boha, proto mu popření Boha vstupem do strany nevadilo. Do tohoto neštěstí upadá mnoho buddhistů, protože Buddha o Bohu téměř nemluvil, i když jeho existenci prohlásil zcela jasně: „Nebýt nezrozeného, nebylo by nic zrozeného“.

Je zajímavé, v co vše buddhisté věří: v různé dalajlámy, karmapy, bohyně šťastné země, dákině atd. Ke všem se utíkají, u všech hledají pomoc, jen ne u Boha. Zvláštní. I prostí lidé vědí, že „Je lépe chodit ke kovářovi než ke kovaříčkovi“ a „Komu Pán Bůh, tomu všichni svatí“. Oni to však neznají. Nechtějí Boha, základ všeho stvořeného. Myslí si, že se bez něho obejdou. Dopadají podle toho.

Demagogové jako pan Pařík s oblibou používají obecná tvrzení. Vědí proč: právě proto, že jsou neurčitá, nelze je pro jejich nekonkrétnost důkazy vyvrátit, ale pouze popřít. Jak třeba někdo může vyvrátit důkazy, že nekrade a podobně?

Takové počínání je krajně podezřelé. Měli bychom se vždy ptát, proč takový člověk, když nás chce přesvědčit, neuvede přesné údaje. Důvod je často jednoduchý: on je nemá, neexistují. Za obecným obviněním je prostě touha uškodit za každou cenu bez rizika vyvrácení důkazem.

Demagogové spoléhají na důvěřivost lidí. Pokud lidé sami nelžou, mají sklon věřit všemu, co si přečtou či uslyší. Slušného člověka, právě pro jeho slušnost nenapadne, že by jej někdo mohl chtít oklamat. Demagogové  také dobře ví, že platí: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. Když nic jiného, zaseje pochybnosti: „Je to pravda?“. Pan Pařík obecnými pomluvami doslova hýří a spoléhá na uvedené mechanismy.

Čtenář by při čtení těchto obecných pomluv měl vždy přemýšlet. Měl by se ptát, proč autor neuvádí konkrétní případ a důkaz. Proč chce, abychom mu věřili, že druhý lže, podvádí a podobně, ale neuvede přesně v čem a podobně. Jaké jsou pohnutky takového očerňování druhých, které jsou obracené, ničím nepodložené, a proto nevyvratitelné?

Když například tvrdí, že nutíme své přátelé ke lhaní, proč neřekne koho, kdy a v čem? Kdyby to byla pravda, neváhal by ani chvíli a použil by ji a řekl by přesně, oč běží. Byl by sám proti sobě, kdyby tak neučinil. Oslaboval by své vývody. Rozumný a slušný člověk takovým obviněním nevěří a o tom, kdo je vznáší, si udělá patřičný úsudek.

Obdobně, když tvrdí, že vydáváme knihy bez souhlasu Ramanašramu, ať řekne které. Zde je vyvrácení snadné: každá kniha nese copyright ašramu. Každý si tuto pravdu může ověřit sám, když do těchto knih nahlédne.

Naopak copyright ašramu nenese prvá kniha s Mahárišiho učením, kterou vydal Avatar. Vyšla bez jeho souhlasu, jak se může každý snadno přesvědčit, když do ní nahlédne.

Aby nás demagogové přesvědčili a získali na svou stranu, využívají k tomu naše city. Snaží se vzbudit sympatie pro sebe a antipatie k tomu, na koho útočí. Jenže city nejsou nikdy důkazem pravdy. Naopak jsou často neoprávněné, nespolehlivé a nepodložené. Zatemňují rozum tak, že nevidí věci jaké jsou, ale posuzuje očima slepých citů.

Mnoho lidí mělo Tomášovy rádo včetně mne. Je snadné tyto přátelské city zneužít proti nám: Vacek uráží Tomášovy, bráníme své mrtvé rodiče, kteří se nemohou bránit. Kdo by se nerozhořčil nad tak ošklivým chováním.

Pravda je, že k žádným urážkám nedošlo. Neexistují. Je to jen demagogický výmysl. Věcné a slušné vyjádření odlišného názoru není urážka, ale samozřejmé právo každého. Pro totalitní sektáře je ovšem každý nesouhlas s ním nepřípustnou urážkou, která musí být potrestána. Právě takto mysleli komunisté, kteří zavírali za každý náznak nesouhlasu.

Budování kultu Tomášových jako neomylných a nedotknutelných mistrů a hlavně odbyt knih Avataru, vyžadovaly podle jejich přesvědčení rázné potlačení všeho, co se do tohoto obrazu nehodilo. S ohledem na tento nepopiratelný zájem je nutné posuzovat jejich veškerá tvrzení.

Zejména neustále počítat, kolik vyděláme, co máme zadarmo a navíc kolem toho lhát krajně neslušně a drze. Pravda je, že do těchto našich záležitostí nikomu vůbec nic není a je vrchol neomalenosti a neslušnosti se stále s nimi zabývat, navíc se špatně skrývanou závistí a zlobou.

Zdůrazňuji: Nikomu do toho vůbec nic není. Jde jen o obyčejnou závist. Svou odpovědí na KV Pařík jen dokazuje jejich materialismus. Mám pravdu, když tvrdím, že peníze jsou u nich vždy až na prvém místě. Vše duchovní, duchovní přínos našich činností je jim naprosto cizí. Mají jediný zájem: urvat co nejvíce peněz tím, že nás neustále pomlouvají a odrazují zájemce o naše knihy. To je jediný účel jejich snažení. Proto nás také výhružkami nutili přestat vydávat duchovní literaturu včetně Mahárišiho spisů. Jejich ekonomické výpočty jsou naprosto nesprávné i přes vysokoškolské vzdělání, kterým se ohánějí.

Jak vyplývá přímo z jeho článku, cituji jej přesně: „O žádných tržbách nebylo řeči, nýbrž pouze o zisku čili vašem rabatu“. Jinak řečeno, pletou si opravdu zisk s rabatem. Úmyslně nebo z neznalosti? O zisku lze mluvit až po odečtu daně (asi 20%), ztrát od neplatičů, režie a všech pojištění.

Jelikož chtěli vzbudit co největší závist, prostě tyto „maličkosti“ zapomněli do výpočtů zahrnout. Jejich vysokoškolské vzdělání, na které se v článku odvolává, jim na to nestačilo.

Navíc, oni na obrazové knize s Mahárišim vydělali jak na tržbě od nás i za prodej knihy celkem, a to mnohem a mnohem víc než my, kteří jim tento příjem umožnili poskytnutím autorských práv. Jsou to oni, dodavatelé, kteří závisí na svých odběratelích a nikoliv opačně. My jsme jim poskytli velkomyslně možnost výdělku, ne oni nám, a to na náš úkor. Udělali jsme tak pro naši úctu k Máharišimu, i když jsme věděli, že klesne odbyt našich knih. Český duchovní trh je malý a snadno se nasytí.