Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

S Barčou Mieslerovou jsme stále přátelé. Občas si zavoláme a popovídáme.

Ve středu 11. března nám volala, co se jí stalo. Přišel jí dotaz ve smyslu: „Ještě si stále myslíte, že jsme na KV tak špatní?“ podpis „Božská spravedlnost, MP“ - snad Martin Pařík.

Snaha využít její těžké osobní situace ve svůj prospěch, se Barči dotkla.

Proto odpověděla v tomto smyslu: „Na společné meditace jsem v Olomouci přestala chodit z ryze osobních důvodů. Átmavičára mně také nepomáhala ovládnout mysl. Proto jsem začala s praxí diamantové stezky. Pana Vacka si stále vážím a mám jej ráda.“

To vše mně Barča sdělila, aby nedošlo k nějakému překroucení. Také by se s námi znovu ráda brzo sešla, jak řekla.

Bářino rozhodnutí chápeme a uznáváme a na našich vztazích se nic nemění. Na druhé straně si myslíme, že z dlouhodobého hlediska je lépe na stezce átmavičáry vydržet, i když se nám zdánlivě nedaří.

Celý případ jen dokazuje, jak se KV chápe každé možnosti nám uškodit a využít ji ve svůj prospěch. Velkou radostí jim proto dělá chování některých našich přátel, kteří se chovají neeticky nebo se snaží nás rozdělovat. To je neomylná známka, že neslouží dobru, ale zlu a měli by se nad sebou vážně zamyslet: „Chci opravdu toto?“ Dělat radost KV – to není dobré vysvědčení, které si tím vystavují.

Takové chování je velkým duchovním proviněním proti duchovnímu klenotu, jakým společenství je. Kdo z něho čerpá sílu, která je opravdu velká, jak může potvrdit každý, kdo chodí na společné meditace a současně je nejen nepodporuje, ale poškozuje, dokazuje jen, jaké zlé síly jej ovládají. Ač se odvolává na své právo svobody, ve skutečnosti otročí zlu a podle toho i skončí.

Kdo chce k nám patřit – a nikdo nemusí, je povinen se chovat  tím v souladu.  Na prvém místě musí pracovat na sobě tak, jak učíme a také dodržovat duchovní etiku. Musí nést svůj díl zodpovědnosti za skupinu a nemůže si dělat, pokud chce být s námi, co chce. Pokud mu naše stezka nevyhovuje, ať se chopí jiné praxe jako například Barča, ale nemůže prosazovat uvnitř naší skupiny své osobní názory na praxi, které jsou většinou naprosto diletantské a pramení z pýchy ega: „Jsem chytřejší než všichni mistři dohromady a mohu si dělat, co chci.“

Nikdo si nemůže dělat co chce, ale vždy je jeho jednání podrobeno stavu jeho mysli, egu a hlavně duchovní zákonitosti, která je neměnná. I v duchovnu platí „má dáti – dal“.

Požívat dobrodiní skupiny a nic za její dobro jí nevracet nebo jí dokonce škodit, je „trestné“. Kdo bere něco nehodně, je mu to vzato. I zde, jako všude, platí karmická zákonitost.

Našim přesvědčením je, že každá praxe, která směřuje k Bohu, je dobrá. Na druhé straně si tyto přístupy nejsou rovny ve své účinnosti. Duchovní mistři správně rozpoznávají stezky krátké a dlouhé neboli velmi účinné a méně účinné. P. Brunton o nich sepsal dokonce zvláštní pojednání.

Pokud se nám na některém učení něco nezdá, jasně řekneme věcně svůj odlišný názor na danou záležitost. Činíme tak bez emocí nebo dokonce nepřátelství. Také to zdaleka neznamená odsouzení daného směru jako celku.

Pokud se toto naše stanoviska někomu nelíbí a odpovídá nevěcně, ale obecně pln citů a dokonce nenávisti, dokazuje tím pouze svůj nedostatek důvodů a nic víc.

To, že si vážíme všech náboženství, dokazuje mimo jiné výběr knih, které přátelům obstaráváme. Prokazujeme jim tím velkou službu, protože pro nedostatek možností by se o těchto knihách ani nedozvěděli.

Náš výběr tak obsahuje díla křesťanských mystiků, rabínskou moudrost, buddhismus i zen, islámskou mystiku, jógu i advaitu.

Ne se vším, co v těchto knihách nacházíme, se shoduje s našimi názory, ale na druhé straně čtenáři tím získávají mnoho dobrého pro svou praxi a tolik potřebný všeobecný duchovní rozhled. Úzká specializace není dobrá v náboženství ani ve vědě. Ztrácejí se tím důležité spojitosti a odlišné pohledy, jejichž odlišnost zdaleka není totéž co nesprávnost. Hledisko praxe, použitelnosti pro denní úsilí na stezce k Bohu je pro nás rozhodující. Také rádi rozšiřujeme životopisy všech pravých světců a mudrců z celého světa pro cenu a sílu jejich osobního svědectví a příkladu.

V tomto smyslu nás není možné zařadit pod hlavičku nějakého náboženství, jak se zevně chápou. Náš důraz spočívá nikoliv na pouhé příslušnosti ke skupině, ale na prvém místě na denní, osobní praxi každého hledajícího. A právě v tom se ve své podstatě shodují všichni staří i noví duchovní učitelé všech náboženství.

Naší snahou není nic jiného než poznání našeho pravého, vnitřního duchovního Já, božství v nás a nepodléháme omylu, že Kristus je něco jiného než átman, buddhovská podstata, čistá mysl či Bůh „Já jsem ten, kterýž jsem“, což platí pro všechna ta mnohá další jména, které této jediné skutečnosti dáváme. Vždy se snažíme vidět jediného Ducha a jeho jednotu za zevními rozdíly, které ji zastírají.

Ještě jeden postřeh. Víte, která organizace šířila ve světě „božskou spravedlnost“, jak se domnívají na KV? Přece inkvizice a pak také komunistické strany na celém světě.