Jak je lehké míti ‚všudypřítomného Boha‘
Josef Šťastný
Na www.kauza-vacek.blogspot.cz nám její autoři radí, abychom se obraceli k „všudypřítomnému Bohu“. Toto obracení se k „všudypřítomnému Bohu“ staví autoři kauzy do protikladu k obracení se o pomoc k mistrovi v těle. Myslím, že stavět proti sobě mistra (člověka, který se uvědomil v Bohu) a všudypřítomného Boha je hloupé, protože existuje jen jeden Bůh (=mistr).
Také si myslím, že hlavním důvodem, proč autoři kauzy tolik bazírují na tzv. „všudypřítomném Bohu“, je to, že „všudypřítomný Bůh“ po nás nic nechce, neklade na nás žádné nároky. Můžeme si vlastně dělat, co chceme a při tom se odvolávat na „všudypřítomného Boha“, že on to tak vlastně chce. Tzv. „všudypřítomný Bůh“ nám posvětí v podstatě jakékoliv jednání. Viz výrok papeže, tuším že Urbana II., na adresu křížových výprav: „Bůh to tak chce!“ Naproti tomu člověk, který se opravdu uvědomil v Bohu (mistr), v případě, že se k němu upřímně obracíme o pomoc, na nás klade značné a pro ego mnohdy nepříjemné nároky: musíme se měnit, rozpouštět své ztotožnění s egem, pracovat na svém charakteru...
Proto tibetští mistři říkají, že mnohem významnější než historický Buddha je pro nás náš mistr, který nás uvedl do nauky a který svou pouhou přítomností nás proměňuje v sebe.