Jiří Vacek - duchovní učitel

Martin Tomeš

Vzhledem k nedávným dosti drsným výpadům, pomluvám a očerňování Mistra a zakladatele naší školy pana Jiřího Vacka a též vzhledem k tomu, že preferuji spíše pozitivní styl vyjadřování názorů, si zde dovolím nabídnout svůj pohled a zkušenosti jako malou protiváhu pomlouvačné kampaně, které se Mistr Jiří Vacek stal terčem.

Za mlada jsem „schroustal“ cokoliv trochu duchovního, co mi přišlo pod ruku, ale nenacházel jsem v tom žádný systém. Mírný záchvěv něčeho lepšího se objevil, když se ke mně dostaly první knížky o budhismu, který mi je velmi blízký, a později práce Květoslava Minaříka, které jsem doslova hltal, i když jsem k tomu potřeboval výkladový slovník.

Když jsme pak po letech s přáteli objevili Jiřího Vacka, bylo to jak blesk z čistého nebe: po všech těch filozofických hrátkách se slovy zde konečně byla nauka – jasná a čistá, bez zbytečného filozofování. Přečetl jsem toho od té doby opravdu hodně, včetně některých prací Jirky Krutiny, ale knihy Jiřího Vacka pro mne svou přímočarostí a jasností byly a jsou prostě nepřekonatelné.

Stručně řečeno, po stránce srozumitelnosti a logičnosti výkladu jsem v knížkách Jiřího Vacka objevil „svůj“ svatý grál. Když jsem o něco později začal podle těchto knih i praktikovat, zjistil jsem, že se ve mně skutečně děje to, co popisují (ať už šlo o pokrok či zakopnutí na stezce), čímž se pochopitelně zvětšovala i má důvěra v ně. Díky Boží Milosti, jinak to nazvat nemohu, jsem se s Mistrem Jiřím Vackem začal setkávat i osobně a začal jsem si uvědomovat, jak je mi neskutečně blízký i jako osoba. Tato náklonnost ve mně postupně přerostla v silné přátelství a vděčnost, což vše ještě zesílilo zejména poté, co mi Mistr umožnil navštěvovat meditace i u Něj doma. Už nevím, kdy přesně jsem si to v sobě uvědomil, ale v jisté chvíli tu prostě byl silný vjem a radost, kdykoliv jsem jel za Ním na meditaci, že jedu domů. Díky tomuto vývoji událostí znám Jiřího Vacka poměrně dobře a dlouho i osobně a považuji ho jak za svého blízkého přítele, tak i za svého duchovního Mistra. Co se týká mých zážitků s touto neuvěřitelně inspirující bytostí, mohl bych napsat, a možná jednou i napíši, celou knihu o tom, čeho všeho jsem byl díky Mistrově pomoci ve svém životě svědkem a za co vše mu jsem a budu vždy vděčný. Proto mi opravdu nezbývá nic jiného než kroutit nevěřícně hlavou nad průběhem nedávných událostí, které efektivně rozdělily naší, ještě donedávna poměrně velkou skupinu, i nad nesmyslnými a lživými pomluvami, které se na hlavu Jiřího Vacka snesly.

Nemám samozřejmě žádný problém s tím, že každý nevidíme vše stejně. Jako lidé jsme různé povahy a každému nemusí a ani nemůže vyhovovat to, co mně, ale opravdu nechápu, že názorové neshody musí být veřejně ventilovány skrze tak neuctivé, lživé a nevěcné osobní útoky jako jsme si nedávno mohli přečíst na satguruovi a na jirivacek.cz.

Ať si prostě každý praktikuje to, co ho přitahuje. Dobré či špatné následky své volby si stejně každý neseme vždy sami. Ale proč ty osobní útoky, pomluvy a odsudky na účet Mistra Jiřího Vacka a jeho přátel? Tomu opravdu nerozumím. Opravdu se již nenosí klidná a věcná debata o Duchu nauky? Bylo či je opravdu nutné to očerňování a napadání?

Za sebe zde mohu a chci napsat již jen toto: Mistře, děkuji za vše. Za přímé vedení, mocnou ochranu, jasnou nauku i upřímné přátelství, což vše ve Vás v hojné míře nacházím. Děkuji, děkuji, děkuji.

S úctou a láskou

Váš Martin T.