Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

sv. 2, sestavil S. Doležal

Svazek podává názory F. Drtikola, statě jeho žáků o něm, řadu fotografií a reprodukcí jeho obrazů.

Takové publikace o význačných lidech jsou vždy potřebné a dobré, ale za předpokladu, že jsou pravdivé. Z tohoto pohledu je nutno říci, že Doležalovo podání Drtikola se nejen vyhýbá otázce jeho členství v komunistické straně, ale přímo je zřejmě vědomě zamlčuje.

Důkaz čtenář nalezne hned na začátku knihy, kde je uveden vlastnoruční Drtikolův životopis. Končí rokem 1935, ač žil až do roku 1961. Pokračování celého životopisu čtenář nalezne v mé knize „Jak si uvědomit své Já“.

Ve vynechané části se Drtikol přihlašuje ke svému vstupu do komunistické strany hned po revoluci v roce 1945, a to z přesvědčení. Obsahuje i líčení, jak v únoru 1948 podporoval puč, kterým se komunisté u nás zmocnili moci se všemi důsledky.

Zamlčovat nepohodlnou pravdu je totéž, co lhát. V našem případě vytvářet dojem něčeho, co neexistuje – nějaké dokonalosti až svatosti. Přesně takto se psali legendy o světcích.

Takových záležitostí je v Drtikolově životě víc. Ateliér nezavřel dobrovolně, ale byl mu zavřen z úřední moci.

Ti, co jej navštěvovali za války, uvádějí, že si v bytě pověsil fotografie nějakého německého pohlavára. Nevím, zda Hitlera či Heydricha. Na udivené dotazy odpovídal: „To aby mně sem nelezli Němci“.

Podrobně se rozborem Drtikolova členství ve zločinecké organizaci, za kterou byla komunistická strana prohlášena, zabývám ve výše uvedené knize „Jak si uvědomit své Já“.

Také vše v jeho okolí nebylo tak harmonické, jak se kniha nás snaží přesvědčit. V jednom samizdatu na otázku, proč Jára Kočí přestal k Drtikolovi chodit, Jarka odpovídá: „Protože mě stále jen zesměšňoval“. Bedřicha Hejhala Drtikol také neuspokojoval, a proto odešel.

Neposuzuji Drtikolovu duchovní výši ani jeho zásluhy – to přenechávám Bohu, ale jeho příslušnost z osobního přesvědčení ke zločinecké komunistické straně a její důsledky, které v sobě zahrnuje.

Nikdo se nemůže stát spojencem zločinců, aniž by zůstal sám nevinen. V případě všech komunistů je jejich vina nejen morální, ale i skutečná. Podporovali stranu svými příspěvky finančně, ale hlavně v rámci stranické disciplíny, ke které se dobrovolně zavázali, uváděli rozhodnutí vedení strany do života společnosti. Mezi tato rozhodností i jejich realizaci patří i vraždy, mučení, nelidské věznění – viz Jáchymov a existenční ničení odpůrců strany. Ti často nebyli ani skutečnými odpůrci, ale nesli vinu za své rodiče nebo majetek.

O těchto zločinech věděl celý národ včetně komunistů a přece proti nim, nejméně v době Drtikolova členství ve straně, nikdo nevystoupil ani sám Drtikol. Plně platí: Kdo mlčí, ten souhlasí.

Jeden z jeho dopisů svědčí o tom, že o těchto zločinech věděl. Nepovažuje je však za nic zásadně špatného, ale jen za trochu špíny na šatech komunistů, která se snadno smyje. Považovat krev zavražděných – když nic jiného – za trochu špíny, která se snadno smyje, považuji za názornou ukázku komunistického myšlení, za vrchol cynismu a obhajobu jejich oblíbeného hesla:

„Když se kácí les, létají třísky“. Z tepla svého pokoje, s plným žaludkem a pod ochranou mocné strany se takové výroky říkají snadno.

Soudil by jinak, kdyby jeho mučili, věznili nebo věšeli? Kde je onen tolik vyzdvihovaný buddhistický soucit? Kam se u Drtikola poděl? Je takové myšlení buddhismem nebo komunistickou rétorikou? Neodsuzuji Drtikola. Pouze říkám, že spojenectví se zlem není slučitelné s duchovním způsobem života, natož něčím ušlechtilým a nelze je ani omlouvat snahou po zlepšení hmotné existence lidí, když navíc k ní vůbec nedošlo, ale k jejímu všeobecnému zhoršení. Jeden příklad za všechny: ožebračení celého národa s výjimkou komunistických špiček měnovou reformou v roce 1953.

To není případ: „Kdo sám jsi bez viny, hoď první kamenem“. V této příhodě Ježíš určitě neschvaloval a neobhajoval nevěru, ale pouze krutost trestu za ní.

Duchovní etika spojení se zlem naprosto vylučuje. Tam, kde k němu dochází, dobro a Bůh končí a začíná zlo. Tuto pravdu je potřeba neustále hájit a zdůrazňovat. Tam, kde je opuštěna, veškerá duchovnost končí.

Pro případ duchovních učitelů platí tato pravda stonásobně, protože jejich příkladem se často řídí ti, které oni učí. Příklad, který dal Drtikol, nebyl vůbec dobrý, ale zlý. Navíc své zlo ještě vědomě šířil, když své žáky, konkrétně pana Štekla a F. Heina ke vstupu do strany přiměl.

Svým příkladem Drtikol znevážil hodnotu veškeré duchovní etiky, postavil nejen zlo na roveň dobra, ale podřídil dobro zlu. Prohlásil, že zlé prostředky posvěcují dobré cíle. To neplatí dokonce ani tehdy, když jde o skutečně dobré cíle, natož když tyto cíle jsou zlé: výhra materialismu, násilné potlačení idealismu, diktatura proletariátu, revoluční zvůle a násilí.

Nejvíc Drtikola usvědčují skutky strany, které, jak prohlašoval, věřil až do konce svého života v roce 1961: vraždy, mučení, věznění, násilí všeho druhu, nesvoboda a bída postižených. Dodnes jsme se s tímto zlem nevypořádali a jeho obhajoba to znemožňuje.

Uznávám, že není každý člen strany stejný. Je zásadní rozdíl mezi členstvím z přesvědčení, z karierismu, ze strachu či z donucení.

Jarka Kočí byl také v KSČ. Netajil se však tím, že je reakcionářem a nezapíral své duchovní přesvědčení. Také se proto rozhodovalo o jeho vyloučení. Do strany se dostal tak, že po roce 1948 byl jako sociální demokrat převeden do KSČ automaticky. Z určitých oprávněných obav proti tomuto násilnému převedení neprotestoval. Také ihned, jakmile odešel do důchodu a již mu nehrozilo nějaké pronásledování, členství zrušil. Nic takového v případě Drtikola neplatí. Pokud existují nějaké jiné, tajné důvody, pro jeho členství nevím. O nějakém „rozkládání strany“ není nejmenších známek. Vše mluví o pravém opaku.

Evangelia nás učí, jak Ježíš při svém pobytu na poušti byl pokoušen ďáblem, který mu sliboval svět a moc nad ním, když se mu bude klanět. Toto pokušení světem prodělává každý, kdo se vydá na cestu z nebožského světa k Bohu. Toto pokušení světem se uvádí v bibli vícekrát, viz Ezaua, který prodává prvorozenctví ducha za světské potěšení nebo „plné hrnce“ egyptské. Příběh o Faustovi, Mefistovi a Markétě je postaven právě na něm.

Oč v podstatě jde? Na duchovní stezce opouštíme nebožský svět pro Boha, pro jeho království. Nebožský svět je svět Ďáblův, svět protikladu Boha a jeho světa. Kdo je v jeho moci, směřuje svou pozornost, svá přání i očekávání do tohoto ďáblova království, ten se mu klaní. Toto klanění není jen zevní, ale hlavně vnitřní, a proto i o to horší.

Jeho podstatou je, že svůj život i své naděje vkládáme do tohoto ďáblova světa.

Ve skutečnosti sám nebožský svět je tímto ďáblem, který nás k sobě vábí a připoutává a nechce nás pustit ze své moci. Pokušení nebožským světem, chceme-li ďáblem, trvá po celou stezku, dokud není dosaženo plného vysvobození vstupem do království nebeského, které je završením duchovní stezky.

Toto pokušení ze světa, vábení, abychom se mu, obrazně řečeno, klaněli, nemá jen ty nejnižší projevy, jako jsou smyslové požitky, postavení ve světě, bohatství a moc. Má i mnohem jemnější, a proto i nebezpečnější obdoby, které se projevují zdánlivě ušlechtile například v zachraňování světa, které se pojímá ryze hmotně, jako plné zabezpečení života ve hmotě. Je zdůvodňováno soucitem, ale nevědomým a nepravým. V jeho pozadí je vždy pečlivě skrývaná touha po životě v nebožském světě a nezájem o skutečné království nebeské.

Tato touha se nejrafinovaněji prosazuje u falešných bodhisatvů, kteří odmítají Boha a jeho svět pod nepravou záminkou spásy druhých.

V tomto světle snadno se dá vysvětlit Drtikolův vstup do komunistické strany. Odmítl buddhistický ideál nirvány, což je jen jiný název pro království nebeské a opravdu opustil stezku, která do ní vede a obrátil se zpět do nebožského světa. Řečeno obrazně: podlehl ďáblovi a začal se mu klanět. Působení „ďábla“, protipólu Boha je zcela zřetelné z tolik halasně  vyhlašovaného spolčení se zločineckou, komunistickou organizací.

Ti, co hájí Drtikola a mluví o jeho ušlechtilosti, hájí právě toto: klanění ďáblovi, výměnu božského světa za svět hmotný. U těch, kteří vedou druhé, je tento obrat od Boha ke světu hmoty o to horší a nebezpečnější, že svádí ke stejnému tragickému omylu ty, co mu důvěřují.