Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Josef Šťastný

Paní Knápková se ptá, zda se někde avatáři přiznávají ke svým komunistickým názorům. Divný dotaz. Zřejmě nečte KV, kde se to jimi jen hemží.

Takže tady má důkazy, které požaduje.

Vážená paní Knápková,

když pan Vacek kritizoval ve svých pamětech Drtikola za členství v komunistické straně a za to, že se aktivně účastnil únorového puče, nazval pan Pařík ve svém článku v Doteku (číslo 12, 2003) tuto kritiku přihlouplou. V diskusním foru Jitřní země (Hydepark) pan Pařík dále píše, že Drtikol vstoupil do strany z idealismu a že s jeho vstupem do strany nesouhlasí. Nesouhlasí, ale z příspěvku je zřejmé, že chápe. Proč pan Pařík s Drtikolovým vstupem do strany nesouhlasí, ale jeho idealismus vidí jako něco pozitivního, dokonce jím omlouvá Drtikolův vstup do strany? Vypadá to tak, že Drtikolův idealismus je podle pana Paříka v pořádku, ale vstup do strany nikoliv. Neodporuje si pan Pařík tak trochu? Kdyby Drtikol nebyl idealista, ale realista a nahlížel na své skutky optikou duchovní nauky, jasně by si uvědomoval, že žádná násilná změna v zevním světě ke štěstí nevede. To, jestli za vstupem Drtikola do strany stál pouze tento idealismus nebo ještě něco jiného, nechme nyní stranou. Pan Pařík nahlíží na tento idealismus jako na něco pozitivního což je společné pro všechny komunistické nadšence. Obávám se, že bez takových nadšenců jako byl Drtikol, kteří věřili ve „světlé zítřky“ by komunismus vůbec nedosáhl takové moci, jaké dosáhl. To je právě to, co má pan Pařík s komunisty společného a co pan Vacek kritizuje: zaměření mysli do světa s nadějí, že pokud se uskuteční nějaké zevní změny ve společnosti (třeba i násilné – „když se kácí les, létají třísky“), bude nám všem lépe. To z duchovního hlediska odporuje základní pravdě, kterou učil i pan E.Tomáš: „Není trvalého štěstí v žádném předmětu světa, je v nás.“ Vstup do strany je pak již pouze formální záležitostí, která prostě jen zrcadlí navenek stav nitra. Pokud pan Pařík ospravedlňuje Drtikolův vstup do strany jeho idealismem, jasně si protiřečí. Jde v podstatě o obhajobu komunistického idealismu.

Ve svém článku na kauza-vacek 25.11.2006 píše, že Drtikolovo členství ve straně bylo jen „smluvní“, jen taková slupka, na rozdíl od pana Vacka, jehož chování je podle pana Paříka autokratické, což „slupka“ není, ale svědčí to o nevyrovnané a nešťastné duši pana Vacka. Z článku pana Paříka je zřejmé, že jasně vidí do nitra druhých: Drtikolovo členství ve straně, která věznila a zabíjela tisíce lidí s jiným názorem a pronásledovala vše duchovní, je jen „slupka“, a chování pana Vacka navenek „slupka“ není. Tato jasnovidnost pana Paříka je součástí bizardní kosmologie autorů KV, ve které všichni jsou jako ego v jednotě, až na pana Vacka a jeho nejbližší (přesný počet těchto nejbližších bude patrně ještě upřesněn v některém z dalších článků na KV ;-))

Ale vraťme se k Drtikolovu členství ve straně. Je opravdu možné mít jako „slupku“ členství v zločinecké organizaci? Padmasambhava nám radí, abychom byli nespoutaní a svobodní, ale zároveň abychom velmi pečlivě posuzovali, které myšlenky, emoce a skutky vedou ke spáse a které nikoliv. Neprotiřečí si pak pan Pařík opět tak trochu, podíváme-li se na komunistickou „slupku“ Drtikola pod zorným úhlem Padmasambhavovy rady? Pan Pařík se tak opět, nevím, do jaké míry vědomě nebo nevědomě, zastává komunistů – podle něj je možné být komunistou z přesvědčení (mít komunistickou „slupku“) a zároveň kráčet stezkou k Bohu. Takto bychom mohli ospravedlnit v podstatě jakýkoliv zločin. Hitler například mohl být vnitřně čistý, jen měl nacistickou „slupku“ ;-)

Pan Tomáš jde dokonce ještě dál než pan Pařík. Ve svém článku na kauza-vacek 11.11.2009 tvrdí, že komunisté (příslušníci StB!) umožňovali panu Vackovi psát duchovní literaturu. To si snad ani nezasluhuje komentář. Je to podobné jako když Miloš Jakeš nyní tvrdí, že za komunistů byla životní úroveň dobrá apod.

Výše jsem uvedl, kde přesně a jak se pan Pařík a pan Tomáš zastávají komunistů. Osobně si myslím, že je velmi potřebné na zločiny komunismu upomínat, protože lidé typu Miloše Jakeše jsou schopni za pomoci idealistických nadšenců typu Drtikol přetvořit komunistickou historii na komunistický ráj, popřípadě se jej pokusit znovu nastolit. Z duchovního hlediska je velmi moudré si připomínat, že existovala v historii doba a na některých místech planety ještě existuje, ve které podmínky pro duchovní praxi byly značně ztížené, jako hnací motor pro duchovní praxi za současných z tohoto hlediska velmi příznivých podmínek.

S pozdravem

Josef Šťastný, 21.11.2009

 * * *

Alena Knápková, dotaz, 18. 11. „Kdy konkrétně avatáři psali, že jsou příznivci  komunistického režimu atd. nebo to jsou jen vaše spekulace?".

Starosti této paní jsou skutečně dojemné. Ač jsem byl komunisty vyhazován z práce, vyslýchán StB, dokonce souzen a mám čisté lustrační osvědčení atd., pánové Pařík a Tomáš mně trvale falešně obviňují z podpory komunistů. A přece jejich ničím nepodložená tvrzení v rozporu s lustračním osvědčením atd., nejsou ničím jiným, než obhajobou komunistů: jejich oběti si své pronásledování vymýšlejí, za komunistů to tak zlé nebylo atd.

Proč se paní raději neptá těchto pánů, zda to nejsou jejich spekulace, ač lživost jejich vývodů je zřejmá každému, kdo něco o době komunistického temna ví.

Ať nám tuto podivnou starost a své rozporuplné dotazování vysvětlí. Čekáme, co nám sdělí. Myslí si snad také, že si oběti komunistů vymýšlí? Četla vůbec mé paměti „Jak jsem hledal Boha“, aby se seznámila, pod jakým terorem jsme žili?

Vztah avatarů ke komunistům je zřejmý ze všech článků na KV. Pan Pařík se otevřeně o komunismu vyjádřil jako o ušlechtilé myšlence. Rovněž soudruha Drtikola, člena státním zákonem odsouzené strany jako zločinecké, vynáší jako ušlechtilého člověka.

Znevažováním mých duchovních samizdatů i mého pronásledování komunisty vytvářejí dojem, že komunisté nikoho nepronásledovali.

Naproti tomu nikdy ani slovem komunisty neodsoudili.

Když Luděk Hudec vyjádřil poděkování ve své knize paní Heranové, kterou komunisté s jejími spolupracovníky na dlouhé roky uvěznili právě za vydávání a rozšiřování duchovních samizdatů, doslova běsnili na KV. Takových případů je mnoho. Avatáři mají i způsoby typické pro komunisty. Své odpůrce se snaží likvidovat existenčně. Když byl například náš přítel Filip Blažek zaměstnán v knihkupectví U Džoudyho, tak oba – Pařík i Tomáš navštívili majitele knihkupectví a snažili se jej výhružkami přimět, aby proti Filipovi zakročil.

Za komunistické totality jsem byl vždy vděčen těm obětavcům, od kterých bylo možno získat nějaký duchovní samizdat. Obdobně i mně zájemci za mé samizdaty vyslovovali poděkování. Každý, kdo něco ví o době komunistického útlaku, si dobře uvědomuje jakou posilou bylo duchovní čtení v době, kdy bylo jen obtížně k dostání. Avatáři mě právě za tuto činnost neustále a navíc lživě napadají. Komu může vydávání samizdatů vadit, je zřejmé: jen komunistům. Odvádí zájemce od marxismu. Proto proti němu zuřivě vystupují.

Titíž lidé, když to nejen nic neneslo, ale hrozilo vězení, nevydali snad jediný samizdat, ale druhé za to špiní. Jen však za duchovní literaturu nehrozilo vězení a bylo možné se jejím vydáváním živit, naráz začali být v této oblasti velmi aktivní. Najednou, když šlo o peníze, objevili v sobě nebývalou duchovnost.

Nic z toho, co zde říkám, nejsou spekulace, ale ověřitelná fakta. Samozřejmě ne pro komunisty a jejich příznivce. Kdo jiný než nevěřící komunisté může s takovou zuřivou nenávistí napadat šíření duchovních spisů Ramany Mahárišiho, J. Böhmeho, obou Sai Babů, Hui-Haie, autorů Jógy Vašisty, Poutníka, Oblaku nevědění, bratra Lawrence a několika dalších v počtu více než dvacet. Duchovní člověk nebo nepřítel veškeré duchovnosti, jakým komunisté byli a jsou?

Proč se vlastně avataři zařazení mezi komunisty brání, když komunismus je podle nich vznešená idea a komunistou členem ateistické a zločinecké strany může být i duchovní mistr a zůstat ušlechtilý, je záhadou. Nechtějí být ušlechtilí a nositelé vznešené myšlenky?

Nakonec to není tak překvapivé. Mnoho bývalých horlivých soudruhů se dnes ke své rodné straně nehlásí a ti dnešní si nasadili stejnou masku ušlechtilosti, jako jejich  předchůdci hned po válce. Běžná komunistická taktika třídního boje.

Myslícího člověka dovedou k jedinému možnému závěru. Kdyby nebyli přátelé s komunisty, oslavovali by lidi, jako je paní Heranová, ing. Čapek a mnozí další a nikoliv soudruha Drtikola. Jejich počínání mluví jasně.

Po zkušenostech, které s komunisty máme, si jen nepoučitelný naivka může myslet, že komunisté vždy říkají pravdu o tom, co jsou zač a jaké jsou jejich cíle. Chovají se vždy přesně opačně. Říká se tomu v jejich hantýrce „taktika třídního boje“. Slušní lidé tomu říkají komunistická lumpárna. Na tomto díle zla se všichni členové strany, byť i v různé míře, podíleli bez výjimek.

Před volbami v roce 1946 také neříkali: živnostníkům sebereme živnosti a naženeme je do státních podniků, zemědělcům vezmeme hospodářství a naženeme je do kolchozů. Budeme poslouchat Moskvu a dělat jen to, co se jí líbí. Někteří komunisté dokonce vstupovali do nekomunistických stran a zevnitř je rozkládali a podávali cenné informace o dění v nich svým komunistickým šéfům.

Právě naopak lhali: slibovali podporu živnosti i drobných zemědělců a politiku nezávislou na Moskvě. Jen se lidé nechali na tyto lži nachytat, bylo vše přesně naopak: zrušili všechny živnosti, zřídili kolchozy a stali jsme se kolonií Moskvy. Okradli celý národ.

Dnes komunisté opět lžou. Přece nebudou hlásat, že jejich cílem jsou opět kolchozy, zrušení živností a poslušnost ideálům světového komunismu.

Někteří se ani otevřeně k nim nehlásí, ale lstivě je propagují. Například ne sovětské tanky, milice, StB, soudy a milion straníků udržovali u nás komunistický režim, ale nestraníci volbami, které volby nebyly a členstvím v ROH. Své pronásledování si oběti komunistů vymýšlejí, komunismus je vznešená idea a komunisté ušlechtilí lidé.

Pan Pařík jasně napsal, že komunismus je vznešená idea a opakovaně tvrdí, že komunista Drtikol je pro něho vzor ušlechtilosti.

Rozumějme: marxleninismus, popírající existenci Boha s jeho zločinným a nenávistným třídním bojem je vznešená idea.

Ušlechtilost pak spočívá v příslušnosti ke zločinecké organizaci, která toto zlo násilím prosazuje.

Kdo toto šíří a mnoho podobných lží, šíří komunistickou propagandu, komunistické lži; zařazuje se tím mezi komunisty. Dělají snad něco takového nekomunisté?

Právě pro toto lhaní a přetvářku jsou komunisté stále nebezpeční, protože nemyslící lidé nejsou schopni rozpoznat jejich lhaní a sedají jim na lep. Když zjistí pravdu, je již pozdě.

Je smutnou pravdou, že si zrůdnost a zločinnost komunismu a těch, kteří jej propagují, mnozí neuvědomují. Tím vystavují sebe, ale i nás velkému nebezpečí zevnímu, ale zejména vnitřnímu. Opravdová duchovnost a komunistické myšlení se navzájem vylučuje. Jsou naprosto neslučitelné. Právě pro ty, kteří jeho zlu v různé míře propadají, je nutné pravdu o něm neustále opakovat. V opačném případě se dočkáme toho, že stokrát opakovaná lež se sice nestane pravdou, ale dojde víry a zlo bude opět slavit vítězství.