Dan Moravec píše
Jiří Vacek, Rigdzin
Dan na Jitřní zemi zveřejnil 11.12.06 článek s názvem „Přímým poznáním je jen vlastní uvědomění člověka“. Místními kritiky nebyl oceněn a tentokrát s nimi musím souhlasit. Nejpřesněji jeho myšlenky zhodnotil 17.12. Rigdzin. Z jeho příspěvku vybírám...
Komentář k Danovu článku na Jitřní zemi
Divnej článek a dost neuspořádanej a zmatenej článek. Mám dojem, že Dan s něčím bojuje (intelektuálně, vnitřně), což je celkem přirozené, ono dobrat se pravdy je vždy boj.
Ale nejsem si jistej, jestli bojuje za pravdu nebo za lež.
Mám z toho dojem, že cílem článku je vlastně použití citátu od Ramany a vlastních úvah k tomu, že ego – malé já, pocit já je něco dobrého a strašně důležitého.
Ale zároveň sám tvrdí, že ego je nevědomost, že je třeba se ho zbavit nejpřímější cestou. (konec výňatku)
Jednou z nejpotřebnějších vlastností hledajícího je pokora a neustálé očišťování se od všeho, co ego podporuje v jeho existenci. Tam, kde chybí pokora, ochota přiznat si, že „nic nevím a za nic nestojím“ a neustálé očišťování mysli od všeho zlého a nespásného, se nejen nerozvíjí tolik potřebné rozlišování, vivéka, bez kterého není postup na stezce poznání nejen možný, ale dochází i k zastření rozumu a ztráty cíle stezky.
Stezka není možná bez pokání, které je jak pokořením se před Bohem, tak změnou způsobu našeho myšlení. Kdo neohne svá kolena, nepadne na ně před Bohem a neuzná, že zhřešil neboli odcizil se Bohu, nevyzná svou slabost, nevědomost a nicotnost a nepoprosí o odpuštění a milost Boží, tomu se stezka neotevře.
Taková pyšná ega setrvávají v přesvědčení o své spravedlivosti před Bohem i před lidmi a neustále hájí své ego: má pravdu, je spravedlivé, nemusí se měnit ani očisťovat a vše ví nejlépe.
Pak dochází k tomu, že nauka, která má vést k rozpuštění ega a poznání Boha v nás, se stává nástrojem, který ospravedlňuje ego, a to dokonce i před mistrem a Bohem. Zvrácená mysl ega chápe vše zvráceně. Ono chyby nemá, má je mistr a když je na egu vidí, není proto ani mistrem. A hotovo.
Takové ego nechce Boha, a proto ani mistra, ale chce se stát Bohem. Stezku nechápe jako postupné umírání ega s cílem jeho trvalého rozpuštění, ale jako postup, ve kterém se stává ego Bohem. Nehledá pravdu, ale chce svou pravdu ega. Proto je nepřátelské všemu, co se mu staví do cesty. Nejvíc je ohrožuje mistr, a proto také na něho nejvíc útočí. Pravda mistra je zkázou ega. Proto, aby se ego zachránilo, musí mistr zahynout nebo alespoň být pošpiněn. Proto umírají Sokratové, Ježíšové a tisíce dalších. Ego dobře ví, že jsou jeho nepřátelé na život a na smrt. Proto musí umírat, aby ono mohlo žít.
Nejtragičtější je, že lidé, kterým vládne zlé ego, bojují sami proti sobě, proti své pravé božské podstatě a připravují si tak nekončící utrpení. Teprve jeho obrovská moc a tíha je dokáží tak skřípnout, že začnou chápat: něco není s námi v pořádku. Čím hlouběji ego padne, tím obtížněji se zvedá. Karma, kterou si vytvořilo, je obrovskou a mocnou zátěží, okovy, které je jen tak ze své moci nepustí. Mají přesně to, co chtěli a čemu věrně sloužili. Navíc nemají ani tu chabou omluvu, že nevěděli. Jelikož se setkali s naukou, tak věděli a přece jednali, cítili a mysleli s ní v rozporu. Byli a jsou tak omámeni vlastním zlem, že je ani nenapadne, že zákon příčiny a následku platí i na ně a myslí si, že se na ně nevztahuje. Ale on platí, a to dokonce i na mistry a bohy, na vše, co je projevené a nikdo před jeho mocí neuteče. I kdyby se ukryl kdekoliv, vždy jej najde a donutí jej sklízet, co zasel.
Nikdo není povznesen nad zákon příčiny a následku. Mistrovství nespočívá v jeho překračování bez následků, ale v činnosti zevní i vnitřní, které jej využívá jak pro dobro vlastní tak i druhých. Sama stezka není ničím než jeho využitím: správné prostředky přinášejí správný cíl. Rozpouštějí ego a přinášejí vzkříšení Boha v nás.