Cokoliv děláme druhým, děláme sobě
Josef Šťastný
Karma funguje tak, že se nám vše co děláme, myslíme a cítíme, vrací, jako kdyby se to odráželo od zrcadla. Díky tomuto principu buď putujeme k vysvobození, nebo jinam. K vysvobození vede jediná cesta, ve které obracíme pozornost na nás samé, protože my již vysvobozením jsme, ale bohužel v našem současném stavu pouze potenciálně.
Z principu pozornosti je jasné, že krije cestou k vysvobození nejsou. Mohou uvolnit zablokovanou energii, ale tu je potřeba vést zpět do jejího zdroje, pokud tak nečiníme a jenom sebou neustále divoce zmítáme, nesměřujeme k vysvobození.
Cestou k vysvobození rovněž není povyšování se nad někoho, kdo nás vedl a kdo nám svým uvědoměním velmi pomohl. Je to podobné tomu, když jsme kdysi dávno začali ztrácet své spojení s Bohem. Nejprve to není moc vidět. Moc, kterou nám Bůh propůjčil, nám dává zdání naší samostatnosti a nezávislosti na Něm. To je počátek cesty utrpení. Podobně pokud se přestaneme opírat o svého Mistra ve smyslu, že se od něj pořád učíme, ztrácíme tím vše, protože mistr je Bůh. Pochopitelně – může zde být z naší strany nesprávné zaměňování mistra za osobu apod. Ale myslím, že je snad lepší uctívat opravdu realizovaného člověka (jeho osobu) jako Boha – což je v náboženství dost běžné – než nemít žádný vztah k něčemu nebo někomu, kdo nás přesahuje. Pokud se přestáváme vztahovat k něčemu vyššímu, než jsme my, přestáváme růst, pak začínáme za „absolutno“ považovat vše, co nás napadne.
Vrcholem takového pádu je, když žák přičítá svému mistrovi všechny své neurózy, které mu mistr zrcadlí. Pak má mistr „nevybuchlé“ podvědomí, jeho schizofrenie přechází v paranoiu, straší karmou apod. Naše vlastní „nevybuchlé“ podvědomí nás ovládlo natolik, že zlo, které se v něm skrývá, přičítáme mistrovi. Dalším krokem – po znevážení mistra samotného, je znevážení toho, co učí. Díky svému nepochopení nauky, ji překrucujeme, následně tato svá překroucení – obrazně řečeno – vkládáme do úst mistrovi a pak je vyvracíme. Kdo z toho má užitek? Komu to slouží? Hledajícím Pravdy? Určitě ne.
Náš pád pak pokračuje tím, že se čím dál tím víc ztotožňujeme se svými negacemi, např. lžeme, že mistr někoho nutí brát prášky apod.
Na závěr bych si dovolil citaci:
„Vlastním vnitřním konfliktům neutečeme tím, že je budeme chtít „objektivizovat“ a „zpředmětňovat“ ve svém okolí a projektovat na druhé“. (Jiří Krutina)
Nakonec se takové chování obrátí proti nám.
V Praze 11.12.2014