Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Když pozorně čteme, co o nás naši nepřátelé píší a jak píší, zjistíme, co jsou zač, jaký je jejich charakter. Prozrazují na sebe mnohé. Nejen tím, o čem píší, ale i tím, o čem nepíší. Prvé je zajímá, druhé nikoliv. S podivem zjistíme, že se nejvíc zabývají náměty zcela neduchovními. Opravdové duchovní otázky je nezajímají. Vysvětlení je jediné. Jsou zcela neduchovní a jejich pohnutky jsou zcela světské. Například z četností jejich námětů vyplývá, že tito údajní duchoborci se nejvíce zajímají o naše peníze.

Proč je záhadou, protože nás - nikdo - ani oni neživí a musíme se plně o sebe postarat sami. Ač jim po tom vůbec nic není a zásadně se takové počínání považuje za neslušné, neustále počítají naše zisky, co kdo nám dělá údajně zadarmo a dokonce nás křivě obviňují, že někoho šidíme. Nemají k těmto výpočtům vůbec žádné podklady ani dostatečné vzdělání. Pletou si stále tržby a zisk, neznají něco jako daně, ztráty z neplatičů a z neprodaných knih, režii atd. O to víc lžou, že to či ono – sazbu, výrobu MC kazet atd. nám někdo dělá zadarmo.

Když jim dokážu, jak lžou, potichu a bez omluvy lež stáhnou z internetu. Počítají vědomě s tím, že lež již zapustila kořeny a působí.

Že je naše činnost výsledkem celoživotní práce a námahy, začal jsem psát a překládat někdy již v roce 1958, je nezajímá. Ani to, že jsme, abychom mohli knihy vydávat, museli do této činnosti vložit celoživotní úspory a riskovat, že o vše v případě nezdaru přijdeme. Já jsem nezačal psát a překládat až po sametové revoluci, kdy to začalo vynášet. V té době - asi 1957 jsem začal psát a překládat. Protože mě čtení duchovní literatury naplňovalo velkou radostí a dávalo mně mnoho užitečných podnětů pro praxi, chtěl jsem se o toto potěšení a poučení podělit i s druhými.

V té době nebyla ani nejmenší naděje, že bych mohl své práce vydat tiskem. Právě naopak, strojopisné samizdaty, jejich rozšiřování s sebou neslo po celou dobu skutečné nebezpečí uvěznění.

Po sametové revoluci jsem v psaní a překládání pokračoval ze stejných důvodů dál. Protože přes nakladatele cesta nevedla, začal jsem své práce vydávat vlastním nákladem.

I po sametové revoluci jsem psal, překládal a vydával své práce jako si 30 let před ní. Nikoliv pro zisk, ale pro radost a abych umožnil druhým přístup k přímé stezce. Nehonil jsem se za penězi, ale pokračoval ve své práci po revoluci, jako 30 let před ní. To je jasný důkaz pro každého slušného člověka: nezačal jsem až po sametové revoluci, jako jiní, kdy již neexistovalo nebezpečí uvěznění a byl možný i zisk.

Abych se mohl věnovat plně těmto a dalším duchovním činnostem, odešel jsem do důchodu ihned, jak to bylo možné při dovršení šedesátin v květnu roce1991. Doplatil jsem na to nízkým důchodem. Ač jsem měl celý život podstatně větší plat než manželka, důchod jsem měl menší než ona ač trvá dodnes. Přišel jsem tak o dost peněz. Rychlý odchod do důchodu způsobil, že se na mne nevztahovalo opatření na zvýšení platů a důchodů, které bylo zavedeno o něco později.

Tak jsem zevně znovu doplatil na svou duchovní činnost, ale nelituji toho v nejmenším.

Toto jsou holá fakta, která si může každý snadno ověřit. A za to vše jsem sprostě pomlouván. Velmi poučné. Co tím pomlouvači sledují? Něco dobrého? Komu tím prospívají? Nikomu. Škodí všem včetně sebe, ač si ve své nevědomosti myslí něco jiného.

Jak je pravidlem, nejvíc jsou slyšet ti, kteří sami nic duchovního nedokázali ani pro druhé nic v tomto směru neudělali. Jsou také nejsprostší. Léčí si tím své pocity méněcennosti. Myslí si, že snižováním druhých  nabudou vlastní výše. Nic jiného neumí. Právě jim nejvíc vadí odhalování zla. Při tom i Ježíš jasně říká: „Zajisté je dělník hoden své mzdy“. Proč, když mají takové starosti, se nezabývají například příjmem za vstupenky do přeplněné Lucerny, kde lidé museli pro nedostatek míst k sezení sedět na zemi. Zde je výpočet úplně jednoduchý podle veřejně známých údajů. Počet míst vyprodané Lucerny (2500) krát cena vstupenky (ze začátku asi 220 Kč). Výsledek ať si každý spočte sám a pořádání nejméně dvě přednášky do roka.

Nikdy by ně o tom ani nenapadlo psát, kdyby s tím naši nepřátelé nezačali sami. Donutili mě k tomu oni. Je od nich velmi nevhodné takové otázky nastolovat, ale pokud v tom budou pokračovat, ještě přitvrdím.

Proč se starají o něco, do čeho jim vůbec nic není a k čemu nemají vůbec právo? Nacházím jediný skutečný důvod: je jím bezmezná závist a nic jiného. Vůbec je nezajímá velké obohacení, české duchovní literatury a téměř tři desítky překladů duchovních mistrů všech dob a náboženství a pomoc na stezce, kterou tím tisíce hledajících obdrželi.

Právě naopak. Tato činnost je jim trnem v oku a snaží se ji ze všech sil překazit. Takto se mohou chovat výhradně lidé, kteří nejen nejsou duchovní, ale jsou dokonce plně v moci zlých sil.

Jiní jsou opět zaslepeni vlastní domýšlivostí. Myslí si, že všemu rozumí, že jsou nad vše povznešeni a mají plné předpoklady soudit, ač nejen neznají ani základní fakta, ale dokonce nepovažují ani za nutné se s nimi seznámit. Jsou plně ovládáni duchovní pýchou vlastní neomylnosti. Zaměňují své city a pocity za pravdu a nejsou schopni vidět, síly, které je opravdu ovládají.

To, jak brání komunisty a očerňují nestraníky, protestují proti odhalování zla, jasně vypovídá, na které straně stojí. Z jejich nenávistných výlevů dokonce zaznívá zklamání, že mně komunisté nezavřeli.

O čem nemluví, je také charakterizuje. Soustřeďují se na mé paměti „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“ a vytvářejí dojem, že existují pouze ony a nepíšu o ničem jiném než o sporu s Tomášovci. O tom je prvá zmínka až někdy ve 4. díle a věnuji mu pouze malou část knih. Těžiště pamětí je v popisu duchovní praxe mé i mých přátel. To vidět nechtějí, protože „tyto plody stromu“, mluví za sebe jasně a vyvracejí jejich pomluvy.

Co zamlčují, je existence několika desítek knih s jasnými a srozumitelnými návody k duchovní praxi, jako jsou Základy jógy a mystiky, Královská jóga, Učebnice átmavičáry a další.

Zamlčují i naše společné a veřejné meditace a týdenní meditační setkání, které probíhají po celý rok již od sametové revoluce.

Zamlčují i úspěchy mnoha našich přátel na stezce.

Duchovnost naše nepřátele nezajímá. Naše peníze ano.

Význačnou charakterovou vlastností mnohých našich nepřátel je zbabělost. Nejen  se skrývají za anonym, ale často se zjistí, že ani neexistují nebo z Terezy Vackové, která mně dlouhé měsíce píše, je najednou nějaký Jirka. Žádný podvod jim není cizí.

Ze způsobu vyjadřování některých přímo čiší hulváctví.

Snad všichni projevují známky silně totalitního způsobu myšlení. Nejen neuznávají věcnou a svobodnou výměnu názorů, ale jakýkoliv jiný názor než svůj považují za nepřípustný projev nepřátelství. Kritizovat se nesmí – hlavně je samé. Oni nejen mohou kritizovat, ale každá lež a pomluva je v jejich očích ospravedlnitelná.

Kdysi jsem se divil, proč je tak mnoho povolaných a tak málo vyvolených. Proč je tak málo výrazně úspěšných hledajících na stezce, když zájemců o ní je tak mnoho. Právě proto. Nechtějí provádět očistu, nechtějí se měnit, ale chtějí získat duchovní dary, stát se dokonce jakýmisi nadlidmi – bohy a ponechat si při tom nejen ego, ale i jeho špínu. Proto nemohou na stezce pokročit a odpadají. Pokud používají silnou vůli neboli činí násilí nebeskému království, hrozně trpí. Království nebeské jim počne činit násilí, aby pochopili, že si počínají nesprávně.

Stav jejich nitra plně vystihuje oblíbené rčení Petra Klímy: „Světský člověk je zamrzlá žumpa, duchovní je žumpa rozmrzlá“. Duchovní cvičení v nás rozmrazují vše zlé, které v sobě nosíme ve „zamrzlém stavu“, abychom se toho mohli zbavit. Když svou žumpu nečistíme, ale naopak v ní nacházíme zálibu a necítíme potřebu ji vyčistit, šíříme její obsah kolem sebe. Jsme pak doslova posedlí svým zlem, které nás nutí páchat duchovní sebevraždu. Pak pod vlivem zla, vidíme vše dobré jako zlé a stáváme se nepřátelé všeho opravdu duchovního, včetně těch, kteří duchovní vlivy šíří a bojují proti zlu nevědomosti.

Kdo zanedbá důsledné rozlišování zla a dobra, toho, co nás od Boha odvádí nebo k němu přivádí, je pro stezku ztracen. Stezka zejména na svém začátku není nic jiného než rozpoznávání zla v nás a jeho rozpouštění. To je způsob, který přímo ničí vládu zla nad námi, osvobozuje  nás z jeho moci. Zlo toto velmi dobře ví a zuřivě se proti tomu brání všemi svými zlými prostředky.

Tvrzení, že vlastně žádné zlo neexistuje, že se zlem nemáme zabývat, jsou právě výplody zla v nás, které se takto snaží zachránit a udržet nás v naší moci. Běda tomu, kdo tuto hru sil zla v sobě neprohlédne. Nevymaní se z jeho moci a bude do nekonečna trpět, dokud nepochopí, jak jej zlo k jeho škodě a ve svůj prospěch ovládá.

Pokušení zla, jak říká Ježíš, musí přijít. Avšak běda tomu, skrze něhož přichází. V čem spočívá podstata tohoto pokušení? Ve lži, že nám zlo prospívá, že zlo je dobré, že se vyplácí být zlým a že jen hlupáci a slaboši jsou slušní a opravdu dobří. I když při povrchním pohledu na běh věci světa se může zdát tento názor oprávněný, pravda je přesně opačná. Jakékoliv zlo je vždy jen zlé a takové jsou i jeho plody. Tvrzení o moci zla a nutnosti být dobrým nejsou vůbec pohádky ani zastrašování, ale tvrdá a nemilosrdná pravda. Je naprosto zřejmá ze zákona karmické odezvy a ovládá všechny stvořené světy od pekel do nebe.

Kdo chce skutečné dobro, musí se nejprve vypořádat se zlem v sobě, které je přímo zodpovědné za naše utrpení i nesvobodu. Pokud tuto jasnou pravdu nevidíme a neřídíme se jí, nic jiného než jen zlé nás nečeká. Pokud někdo tuto pravdu popírá a od vyprošťování z moci zla nás odvádí, je učitelem zla a sám zlý. Chválí jen své zlo a nic jiného. Slibuje nám dobro ne z lásky k nám, ale pro svůj prospěch, abychom jej poslouchali, sloužili mu a byli jeho otroky.

Naše Země je jediným bitevním polem, jak výstižně ukazuje Bhagavad gíta, která začíná bojem. Každé náboženství učí o boji zla a dobra. Některé se mu dokonce věnují plně jako ZARATHUSTRISMUS neboli PARSISMUS. Křesťanský pojem hřích je jen synonymum pro zlo. Desatero božích přikázání a jemu podobná přikázání nejsou ničím jiným, než pravidly pro rozlišování dobra od zla.

Popírat existenci zla, nutnost jeho rozlišování neboli zabývání se jím, je podrýváním základů každého náboženství. Ty nespočívají na ničem jiném než na pokání, které je odvratem od zla a příklonem k dobru. Tam, kde k tomu nedojde, není možné o stezce k Bohu vůbec mluvit. Bez toho veškeré meditační úspěchy jsou jen dočasné a nikam nevedou nebo dokonce mají škodlivý vliv. Získanou silou soustředění posilujeme jen své negace, které nám škodí. Zlo je vždy opakem pravdy, je lží samo o sobě, která nám za ně nabízí dobro. Proto ti, co jsou v moci zla, lžou a pomlouvají, protože nemohou psát pravdu – že zlo je zlé.

Jelikož nemají věcná odůvodnění, uchylují se k demagogii i obecných tvrzení, která se nedají právě pro svou obecnost vyvrátit.

Když někdo o něčem lže, že mně například StB nějak umožňovala vydávání samizdatů, vyvrátil jsem tuto lež negativním lustračním osvědčením. Lhářům ani toto však nevadí, aby o tom nelhali dál. Obecné lži jdou jen popřít, nic víc. Je udivující, kolik lidí jim věří. Snad je uspokojuje, že druzí jsou jako oni; lžou a podobně.

Základní lží v našem sporu, který ovšem není sporem, ale bojem zla s dobrem, je tvrzení o urážkách Tomášových. Žádné neexistují a žádné Tomášovci nikdy neukázali. Když jim jeden čtenář napsal, že v pamětech žádné urážky Tomášových nenašel, ať mu řeknou, kde jsou, Miloš Tomáš odpověděl: „Jiní je tam našli“. Neexistují, a proto je ani nemohou ukázat.

Našli je tam nanejvýš jejich fanatičtí stoupenci, kteří šíří kult jejich neomylnosti a každou věcnou kritiku jejich názorů považují za nepřípustnou a urážlivou.

I lidé, kteří se propagují jako vedoucí meditační skupiny, myslí v této souvislosti nesprávně. Jeden mně napsal, že se s Tomášovými setkal a udělali na něj hluboký dojem. Z tohoto důvodu považuje jejich kritiku za nesprávnou. Jaká prostota! Zaměňují svůj dojem za známku neomylnosti a nekritizovatelnosti. Chybí jim základní předpoklady logického myšlení, což jim vůbec nevadí, aby se nepovažovali za oprávněné a spravedlivé soudce.

Spor, který sporem není, začal tím, že M. Tomášová napsala, že ego je božské. Když jsem vyjádřil mínění opačné, bylo zle. Proč se všichni praví učitelé shodují na nutnosti ego rozpustit, když je ego božské, nikoho ani nenapadlo. Reagovali jen zlobou - tedy tím, čeho jsou plní. Nemají věcné důvody, a proto buď lžou nebo se uchylují k obecným, nevyvratitelným tvrzením, které je možné pouze popřít. Slušní lidí se takto nechovají. Jen dokazují, že jim nejde o pravdu, ale o obranu zla.

Kdo je z ducha, tuto pravdu pochopí. Jiní nikoliv. Zlí lidé věří zlu. Nemohou pro své zlo jinak. Paradoxně pro společnost jsou nebezpečnější „užiteční idioti“, jak je trefně komunisté nazývají, než ti opravdu zlí. Svou netečností vůči nebezpečí zla, pošetilou vírou, že zlo neexistuje nebo není tak mocné a ničím vlastně tak zlým není, umožňují těm cílevědomě zlým uchvátit moc.

Jak je vidět i dnes, tito lidé jsou nepoučitelní. Za svou pošetilost tvrdě platí.

Opravdu v Avatáru nevědí, co by komunisté jako prvé při návratu k moci udělali? Byl by to zákaz veškeré duchovní literatury a odebrání podniků majitelům. Je by poslali na převýchovu do pracovního tábora. Přesně takto postupovali po svém puči v roce 1948 i proti členům své strany. Zažil jsem to, jak se říká, na vlastní oči.

Jak dopadá lidstvo, když společnost nevěnuje dostatečnou pozornost zlu, když  se v ní objeví a rozmáhá, velmi názorně nám dokazují dějiny nacismu a komunismu.

Nacisté se v Německu zmocnili moci, protože slušní lidé nerozpoznali jeho zlo. Považovali Hitlera a jeho stoupence za neškodné pomatence, které se podaří lehce zastavit, až porazí komunisty.

Když Hitler ovládl Německo a horečně zbrojil, velká část světa tomu nevěnovala pozornost vůbec nebo se na nacistické Německo dívalo dokonce se sympatiemi. Odpor proti Němcům se dařilo poblázněným pacifistům dlouho znemožňovat.

Obdobná situace se opakovala v Rusku, ale i u nás po roce 1945. Ač měli slušní, ale pošetilí lidé dostatek informací o tom, co komunisté jsou, přece jim svou netečností, hloupostí a nezodpovědností umožnili zmocnit se na 40 let vlády a nastolit nemilosrdnou totalitu.

Je neuvěřitelné, že po těchto zkušenostech po sametové revoluci disidenti v čele s Havlem umožnili další existenci komunistické strany, která dnes opět neblaze ovlivňuje politické dění a chce se dělit o moc jen proto, aby ji ve vhodné chvíli znovu strhla zcela na sebe, jako již jednou učinila. Je důkazem nepoučitelnosti lidí, že v tom komunistům pomáhají právě sociální demokraté, které komunisté před rokem 1948 zneužívali ke svým cílům, aby je po únorovém puči násilím zlikvidovali. Mnohé dokonce věznili a bývalý jejich předseda Laušman zemřel za podivných okolností ve vězení.

To jsou konce nezabývání se zlem, nerozlišování zla, které tolik prosazují Tomášovci a spol. To, že se jim nelíbí poukazování na zlo a komunistické zvláště, by mělo být pro každého jasným vzkazem.

Historie se opakuje i v tom, že dnes komunisté používají stejnou propagandu jako tehdy: jsme jiní, změnili jsme se, nebudou kolchozy, nezrušíme živnosti a podobně. Jen blázen by věřil, že svá slova myslí vážně po zkušenostech, které s nimi máme. Že jde o plané strašení? Věřili snad lidé před rokem 1948, co komunisté chystají?

Jestli si někdo myslí, že toto je pouhá fantazie, ať si vzpomene na nedávné jednání předsedy sociálních demokratů Paroubka v Moskvě, který se souhlasně vyjadřoval o právu Moskvy na uplatňování jejího vlivu na naší politiku. Takže opět přátelství na věčné časy s Moskvou a Brežněvovou doktrínou naše omezení svrchovanosti v novém podání.

V současné době píše několik desítek představitelů našeho veřejného života presidentu USA Obamovi, aby nesouhlasil s tím, že Česká republika a další východní evropské země znovu přejdou do oblasti mocenského vlivu Moskvy. Každý by se měl dobře zamyslet, proč asi takový dopis napsali.