Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Alespoň podle pana Paříka. Pan Pařík dává neustále znát opovržení nad výroky Ramana Mahárišiho. Například se mu nelíbí: „Lidé chodí na duchovní přednášky, ale vracejí se z nich stejní, jako na ně přišli.“ On sám je toho názorným příkladem. Přednášky Tomášových jej nenaučili ani slušnosti a nelhat.

Neustále nám hlásí své nesprávné názory, které jsou v příkrém rozporu s názory pravých mistrů. Ač nás varují - například Maháriši, před posuzováním, kdo mistr je a kdo není, neustále dělá právě toto.

On se nejen cítí být k tomu povolán, ale dokonce s považuje za mistra nad mistry.

KV má na Mahárišiho spadeno zvlášť. Když jsem věcně popsal ze vzpomínek uctívatelů, jak některé z nich vedl při práci v kuchyni stezkou odevzdanosti, hlasitě křičeli na Jitřní zemi (Dostál): „To je Hitlerismus.“

Dnes se tomu již ani nedivím. Tomášovci se totiž nejen nepovažují za jogíny, ale jsou józe nepřátelští, jak vyplývá z článků pana Popova, ve kterých se nepostavil proti papežově tvrzení: „Jóga je blud“ a místo toho se znalecky rozepsal o tom, „jóga není taková ani maková.“

Na KV 4. 1. 2011 pan Pařík pokračuje ve svém tažení mistra nad mistry proti mistrům. Snaží se nás přesvědčit, že mistry pomoc žákům nic nestojí. Cituji: „Pro ně je přirozené guruování hračka, chcete-li legrace. Tanec Šivy.“

Hned jsem si vzpomněl na Mílu Tomášovou, jak někdy zmožena únavou, si mně stěžovala: „Musím táhnout za dva.“ Tím druhým byl Eda. Nevypadala při tom, že je plná legrace…

Pařík, jak se mu již povedlo vícekrát, opět snižuje Mílu: pomáhat druhým pro ni nebyla legrace, což je prý známka, že mistrovství nebylo dosaženo.

Není v tom sama. V evangeliích se dočteme, jak „Ježíšovi ušla síla,“ když pomáhal druhým a odcházel „na horu“ do samoty, aby obnovil svou sílu.

Obdobně trpí dnešní divotvůrce Satja Sai Baba, když někomu pomůže z nemoci. Pak trpí celý den tak, jak trpěl ten, komu pomohl, až se lékaři bojí o jeho život. Je toto legrace?

Sám Ramana Maháriši seděl u své umírající matky od rána do večera a v hlubokém soustředění jí pomáhal rozpouštět vásany, které by ji přivedly opět sem na svět. Opět žádná legrace.

Všichni jen trochu duchovně znalí hledající vědí, že pomáhat druhým znamená vzít jejich zátěž na sebe a svou silou ji rozpouštět, což je vše jen ne legrace. Ježíš trpící na kříži jako beránek snímající hříchy světa symbolizuje kromě jiného právě tuto pravdu: postavení pomáhajících mistrů.

Zevní pronásledování a utrpení tělesné i duševní je odměna, kterou všichni mistři za svou pomoc sklízejí. A k tomu výsměch, stejný jako sklidil Ježíš na kříži: „Jiným jsi pomáhal, sobě pomoci nemůžeš.“ Pan Pařík se do tohoto davu, který se posmívá pomáhajícím mistrům plně zařazuje.

Nemoci mistrů – rakovina Rámakršiny, Mahárišiho a mnoha dalších nejsou výsledky jejich „špatné karmy,“ ale právě zástupného utrpení, které svou pomocí převzali.

Vrcholem sprostoty je, když za toto vše sklízí nejen nevděk, ale posměch. V obojím je Pařík mistr. Je toto však skutečné mistrovství?

Svým článkem jen potvrdil, že nejen nesdílí ideály jógy, ale škodí jejím stoupencům, jak jen může. Proto se také proti těm, kteří jógu praktikují, spojují s jejími křesťanskými a katolickými nepřáteli jako je M. Dojčár a jim podobní.

Celý článek je jen zlým útokem na všechny mistry, kteří svým žákům poskytují účinnou a nezastupitelnou pomoc na stezce. Pařík tuto pomoc pod vlivem zla, které mu vládne, zlehčuje jako „legraci,“ která mistra nic nestojí a proto si ani nezaslouží ocenění nebo vděčnost.

Snižuje tak význam mistrů jako takových – „pomáhat je legrace“ – a svádí k názoru, že pokud se na mistrovi projevují neblahé následky pomoci, kterou poskytuje, pak vlastně není mistrem. Opravdu obludná lstivost.

Samozřejmě, že chápu, proč v očích pana Paříka nemohu být nikdy mistrem: nebyl jsem v komunistické straně, nechodil na jejich schůze, kde se likvidoval třídní nepřítel. Nezdravil jsem čest práci, neoslovoval soudruhu, nevykládal, že buddhismus je vlastně marx-leninismus a nevybízel své přátele, aby se také dali ke komunistům.

To se soudruhem Drtikolem, který se osobně jako poslušný straník zúčastnil komunistického puče v roce 1948, jehož výsledkem byl zákaz a pronásledování všeho duchovního na 40 let, to je jiná. To je kovaný soudruh mistr. Myslím, že dokonce světová rarita.

Něco takového přímo volá do zápisu Guinessovy knihy rekordů.