Boží tvorba?
Josef Šťastný
(reakce na článek pana Paříka z 9.3.2009 na www.kauza-vacek.blogspot.com)
Mezi přípravná cvičení v tibetském buddhismu patří kontemplace nad tzv. čtyřmi myšlenkami. Jednou z nich, vedle úvah o vzácném lidském vtělení, pomíjivosti, smrti a karmě, jsou úvahy o utrpení v samsáře a o nemožnosti nalézt v ní trvalé uspokojení. Mistři tibetského buddhismu učí, že bez hlubokého pochopení těchto úvah a jejich vstřebání až do morku kostí, není možné se ze samsáry vysvobodit, protože nás v ní bude stále něco lákat. Padmasambhava dokonce říká, že ten, kdo postřehne nedostatky samsáry, nebude potřebovat již žádného jiného učitele. Ne, že by již nepotřeboval pomoc mistra, ale samo to uvědomování si nedostatků a omezení života v egu bude pro něj tím nejsilnějším hnacím motorem na stezce.
Neboli: samsára, život v egu, není boží tvorbou. Boží tvorbou může být jen to, co je božské. A snadno nahlédneme, že svět, ve kterém žijeme, božský není. Pokud někdo si toto neuvědomuje, nemá ani důvod, proč by duchovně usiloval, leda že by celým svým srdcem miloval Boha, což je vlastně také výraz nespokojenosti se stavem ega.
Jestliže pan Vacek píše: „Neznat dobro neboli Boha, znamená konat zlo.“ A: „Kdo neví, co je pravé dobro, koná jen zlo.“ Říká tím, že ten, kdo žije v egu (samsáře) je nevědomý a jedinou jeho šancí, přeje-li si dobro, je rozpustit ego. To samozřejmě není poučení pro materialisty, ale pro duchovní praktiky. Ani nemá smysl každému na potkání říkat, že je zlý, když žije v egu nebo si hovět v pocitech hříšnosti. Ale je moudré a dobré být si vědom toho, že pokud jsem nerozpustil ego nebo alespoň nepracuji ze všech sil na jeho rozpuštění, jsem „v pytli“, neboť podléhám utrpení všeho druhu a nakonec umřu, protože pokud nerozpustím ego, smrt těla budu prožívat jako svou vlastní smrt.
Pan Pařík, jak je jeho „dobrým“ zvykem, vytrhl z kontextu celé nauky, kterou pan Vacek předává, dva výroky, jen aby „dokázal“, jaký je pan Vacek špatný člověk. Záměrně vynechal neustálé nabádání pana Vacka k očistě charakteru, do které samozřejmě patří i to nedívat se zle na druhé, ale i jasně vidět zlo tam, kde opravdu je. Jaksi také přehlédl i praxi, které pan Vacek mimo jiné učí – nahlížení na tvary jako na vědomí a prostupování jimi jako toto vědomí. Opět, jako již mnohokráte před tím, jen promítl do pana Vacka své vlastní negace.