Boží mlýny melou pomalu, ale jistě; někdy dokonce i rychle
Jiří Vacek
Představitelé tomášovců se proti nám spojili s Dingirem, panem Vojtíškem a Společností pro studium sekt, rozuměj pro potírání veškeré mimokřesťanské duchovnosti v naději, že nás prohlásí za nebezpečnou sektu. To se k jejich velkému zklamání nepovedlo. Pro pana Vojtíška jako evangelického faráře, jako ostatně stále pro mnoho křesťanů platí: „Jóga je blud a škodí duši a také mimo křesťanství není spásy“.
Pan Vojtíšek a jeho spojenci hojně navštěvují skupiny praktikující vlastní duchovní stezky, jako jsou zenová a jógická centra. Tváří se při tom značně vstřícně a chápavě, jen aby získané poznatky vzápětí použili na poškození snah těchto skupin v očích veřejnosti. O skutečné nešvary a dokonce trestnou činnost příslušníků křesťanských církví, jako je pedofilie, zájem není. To jasně dokazuje, že nejde o společenské zájmy, ale o znevažování všeho mimokřesťanského dění. V dějinách křesťanství vůbec nic nového.
Proto jsem tomášovcům předpověděl, že je jen otázkou času, kdy si pan Vojtíšek vezme na mušku je. To se také nyní stalo, když je nejprve použil jako zbraň proti nám, ve snaze ukázat, že naší jedinou činností je spor s tomášovci. Když mu takto posloužili, obrátil se se svými společníky zcela zákonitě i proti nim. Jejich jedinou snahou je novodobý druh inkvizice. Pod pláštíkem ochrany společnosti se snaží znevážit veškerou mimokřesťanskou duchovnost. Kryjí se při tom vědeckou religionistikou a pečlivě tají své skutečné přesvědčení o absolutní jedinečnosti a nadřazenosti křesťanství. Řečeno jinak: jsou stoupenci náboženského rasismu a bojují proti svobodě náboženského přesvědčení.
Nenávistí zastřené rozumy tomášovců na svou hru s Dingirem nyní doplácejí a horlivě do něho píší obranné dopisy, které, jak je pravidlem, pan Vojtíšek „krátí“, rozuměj upravuje do pro něho přijatelnějšího tvaru, stejně jako cenzuroval příspěvky na naši obranu. Tomášovcům karma vrací přesně to, co zaseli. Jak si mohli myslet, že uniknou sklizni své setby, je opravdu záhada. A to ty nejhorší následky jejich počínání je teprve čekají. Karma se nedá ničím ošidit.
Celý případ zájemci mohou sledovat na stránkách Dingiru. Začal zveřejněním článku „Cesta mystika“ v čísle 2/2007 Kateřiny Tomášové. Reakce M. Paříka a M. Tomáše se nacházejí v čísle 3/2007 na str. 108. Typické pro oba autory je, že odmítají jakoukoliv kritiku Tomášových předem, jako nepatřičnou a nemístnou. To jsou jejich vlastní slova. Vyznávají totalitní způsob myšlení, který je vlastní středověku, fašismu a komunismu.
Obrana Tomášových vedená způsobem, že jakákoliv jejich kritika je nejen nemístná, ale že jsou nekritizovatelní, je nešťastná a nepřijatelná. Podrážděný tón jejich obránců tento závěr jen potvrzuje. Citovými výlevy a navíc negativními nemohou pravdu nahradit. Navíc oni sami autoritu zejména Míly Tomášové podkopávají, když tvrdí opak toho, co sama opakovaně říká: považují se i s Edou za žáky Ramany Mahárišiho, chválí mé překlady i původní práce jako Učebnici átmavičáry a radí přátelům, aby se mne drželi jako dobrého mistra. Tím jen u soudných lidí ztrácejí, což nejsou pro svou citovou zaslepenost schopni vidět. Pracují tak usilovně na vlastní zkáze přesně podle bible: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“.
Nakonec holá fakta jsou jasná: nemají hodnověrného nástupce ani jasný návod pro provádění denní praxe. Výbuchy nenávisti, s jakou reagují na jakoukoliv kritiku, tyto nedostatky nemohou nahradit. Dělat z Tomášových neomylné a nedotknutelné idoly – tudy cesta nevede. Plné Lucerny nikdy nemohou nahradit společné meditace. Bez nich pokračovatelé nevznikají. To věděli všichni praví mistři a Ramana Maháriši to říká naprosto jasně: „Átmavičára je stezkou od začátku až do konce“. O přednáškách pak stejně jasně říká, že jsou neúčinné. Nejsou stezkou.