Ad pan Popov, KV 2.10.2007
Jiří Vacek
(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)
Pan Popov si ztěžuje naprosto neoprávněně, že neodpovídám na otázky. Odpovídám. Na druhé straně nevím, že existuje nějaká povinnost do nekonečna vysvětlovat pořád to samé zejména, když tazatelé již ve své otázce se dopouštějí sprostot a hrubostí. Jejich cílem není plodná výměna názorů, ale pošpinit a ponížit druhé.
Když již jsme u těch lží a otázek. Někdo by nám měl již jednou vysvětlit, kdo lže. Lhala Míla Tomášová, když nás opakovaně ujišťuje, že se považuje za žákyni Ramana Mahárišiho nebo lže pan Pařík, když tvrdí opak: nebyla a nepovažovala se. Máme snad věřit, že platí obojí, že lež je pravda a pravda je lež, protože vše je jedno, jak nás pan Pařík přesvědčuje?
Stručně k vlastnímu elaborátu pana Popova. Na Mahárišiho citátu: „Neusilujte ani o práci ani o zřeknutí se (sanjása). Vaše úsilí je otroctvím“, který se netýká duchovní praxe, tím méně átmavičáry, dokazuje nepotřebnost úsilí. Dovedeno do logického závěru, podsouvá Mahárišimu názor, že átmavičára je otroctvím…
Átmavičára je duchovní, vnitřní činnost, která jak do omrzení opakuji, nevylučuje být činným ve světě. Tvrzením, že kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru Maháriši a ani já netvrdí, že se musíme zříci světa a sedět v klidu ústraní a dělat výhradně átmavičáru. Naopak nám radí dělat átmavičáru i při činnostech. Z názorů p. Popova vyplývá, že tyto rozdíly vůbec nechápe. Pro něho átmavičára = sedět nečinně v klidu. Zřejmě také neví, že Maháriši učí: „Buď provádějte átmavičáru nebo se odevzdejte“. Obě stezky jsou poněkud různé. Pro stezku átmavičáry platí úsilí, které spočívá v jejím provádění až do konce stezky neboli do dosažení jejího cíle. Žákům této stezky je také určen jeho výrok: „Těch několik, kteří uspěli, dluží tomu za svou vytrvalost“. Dodávám polopatě: dluží tomu za svou vytrvalost v úsilí, s jakým átmavičáru prováděli.
Pro stezku odevzdanosti platí odevzdanost, což není samozřejmě totéž, co neúsilí, ale to panu Popovi nelze vysvětlit, když ani nedokáže rozlišit stezku átmavičáry a odevzdanosti. Zaměňovat stezku odevzdanosti za nečinnost a neúsilí, k tomu je potřeba opravdu velká dávka duchovní nevědomosti. Jak taková stezka pod vedením Ramana Mahárišiho vypadala, čtenář nalezne v naší knize „Život a učení R. Mahárišiho“.
Úsilí, o kterém mluvím, je vždy átmavičára a nikoliv zevní projevy duchovního života, o kterých je řeč v citovaném výňatku panem Popovem. Spása rozhodně neleží v samotném odchodu do bezdomoví a v podobném úsilí, ale ve vnitřním rozpuštění pout k zevnímu světu. A to je opět velmi dlouhé a pracné úsilí, kterému se říká očista a rozpouštění vásan. Když je nerozpouštíme, ale ponecháme, protože „neusilujeme“, spolehlivě nás odnesou do příštích zrodů. To je skutečný výsledek neúsilí.
Papouškování výroků mistrů bez rozlišovací schopnosti, vivéky, je jen učená nevědomost a nic víc. I apoštol Pavel věděl: „Litera (doslovné nerozlišující chápání duchovních pravd) zabíjí, duch ( jejich chápání ve správném duchu) osvobozuje“.
Uvedených nepochopení je v článku celá řada. Nikdo na mně nemůže chtít, abych je odhaloval jedno po druhém. Kdo chce znát mé názory, ať čte mé knihy a nikoliv jejich falešný výklad pana Popova, vedený nepřátelstvím a nikoliv snahou o věcnou a přínosnou debatu.
To, co rozhoduje, nejsou názory, ale přímé dosažení. Dopisy mých přátel v tomto smyslu jsou naprosto jednoznačným důkazem. I těch 60 – 100 meditujících na každé naší veřejné meditaci a seminářích.