Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Ramana Maháriši má plně pravdu, že jen mistr může opět poznat mistra, že mistr není osobnost a nelze jej proto posuzovat jako osobu, tj. její chování a podobně a z tohoto pohledu není proto možné rozhodovat, kdo mistr je a kdo nikoliv.

A přece žáci mluví o svých učitelích jako o mistrech a mají většinou pravdu i když sami nejsou mistry. Jak je to možné, když tito mistři se převážně sami za mistry neprohlašují? Říkám převážně. Na otázku upřímného hledajícího, zda je Ramana Maháriši mistr, Maháriši nikdy své mistrovství nepopřel.

Mistr, který není osobou, ale mistrem, se dává upřímným hledajícím poznat, aby věděli, kde hledat pomoc. Přesně podle Ježíšova: „Nikdo nestaví své světlo pod kbelík“. Dává jim poznat své světlo a jeho působení nikoliv zevně, ale vnitřně.

Vždy platí, že se strom pozná po ovoci, zde samozřejmě duchovním, což je vnitřní pokrok přátel. Ne podle slov, ale podle skutků, zde vnitřního působení. Mistr je Duch a jako duch také působí, tj. vnitřně a nikoliv zevně. Pokud mluví někteří z mých přátel o svém mistrovi, sdělují právě toto: svou vnitřní a nikoliv zevní zkušenost. Jen nevědomí materialisté se o nich proto mohou vyjadřovat s pohrdáním. Čím tomášovci vlastně dokládají, že oni mají dostatečnou duchovní výši rozhodovat v otázkách mistrovství? Oni ho mají – kteří jsou plni pýchy na sebe a nenávisti k mým přátelům, jsou duchovně vyspělejší než oni?

V čem to vlastně žijí. Oni skutečně považují svá ega za božská, staví se na roveň Boha.

A zde jsme u dalšího smrtelného hříchu, kterého se tomášovci dopouštějí: duchovní pýchy, která se projevuje nadutou přezíravostí a pohrdáním. Zavírají si jimi přístup milosti.

To, že si ego, které odpadlo od Boha, a proto jej nezná a v důsledku toho nezná ani mistra, protože jak říká tomášovci tolik kritizovaný Maháriši, mistr je Bůh, přisvojuje právo rozpoznat mistra neboli Boha, je ohromující nehoráznost: Ego, posuzující Boha, jeho působení v osobnostech! Zřejmě jim Bůh sděluje, kde působí a kde nikoliv. Čím si tuto výsadu zasloužili? Sezením na přednáškách, kde jim bylo vštěpováno, jak jsou jejich ega krásná?

Jaká krása se to v jejich nenávisti, namyšlenosti a pýše projevuje? Snad sám Bůh?

Mistr je Bůh, Duch boží, působení Boha v těch, kteří se svým úsilím s nim spojili. Proto, kdo sám nezná tohoto Ducha, nemůže mistra rozpoznat. Považuje mistra jen za zevní osobu a podle ní usuzuje – a proto i zásadně špatně, kdo je mistrem a kdo ne.

Tomášovci po celou dobu diskuse tuto zásadní pravdu nepochopili. Považují ve své nevědomosti mistra za osobu, i když žádná osoba sama o sobě nikdy mistrem nebyla, není a nebude.

Jiří Vacek, osoba Jiřího Vacka mistrem není a nemůže být, což platí pro všechny osoby a vždy. Něco takového je však pro lidi, jejichž rozum je zastřen zlem, naprosto nepochopitelné. Oni se stále jen přou o to, zda osoba Vacka je mistrem. Ač jsem již celou věc mnohokrát vysvětlil, dodnes ji nepochopili. Znovu vše kolem mistrů vysvětluji v knize Jóga Mistrů. Kdo ji přečte a nebude mít zastřen rozum materialismem, který není schopen pochopit existenci Ducha, tomu bude jasno.

V běžné řeči se – přesně zcela nesprávně – pojem mistr používá i pro mistrovskou osobu: „Mistr přišel, řekl“ a podobně. Jelikož je mistr Duch, nemá ani nohy, aby mohl chodit ani jazyk, aby mohl mluvit. Chodí a mluví mistrova osoba nebo mistrovská osobnost. Právě pro toto samovolné mechanické a nesprávné ztotožňování mistra s osobou se snažím prosadit přesnější a správně rozlišující pojmy. Mistr = Duch, mistrovská osoba = osobnost, která dosáhla určitého poznání jediného Ducha a spojení s ním.

Toto pochopení je pro zlo, které v sobě tomášovci mají, je zřejmě nad jejich možnosti a vedeni zlem, vytrvale zaměňují osobu Jiřího Vacka za mistra. I toto nepřátelství je projevem zla, které v sobě chovají. Nenávidí Boha stejně jako Vacka.

Nenávist je vždy smrtelný hřích, smrtelný pro náš duchovní život a výplody tomášovců jsou toho jasným dokladem.

Diskutovat s někým, komu nejde o pravdu, ale o urážení, snižování druhých, nemá smysl. Přesto: pan Pařík mně vyčítá, že se v rozporu s tím, co říkám, jen točím kolem jednoho výroku Ramany Mahárišiho: „Jen mistr může poznat mistra“. I kdybych se kolem něho skutečně jen „točil“, uznávám, že Maháriši má pravdu, kdežto Pařík a spol. toto tvrzení jeho pravdu popírají. Podle nich může mistra správně poznat každý. Jsou chytřejší než Maháriši nejen v tomto, ale v mnohém učí opak toho než on. Například: „Ego je božské“.

Kolem uvedeného výroku se nejen točím, ale také jsem dlouze vícekrát zdůvodnil jeho oprávněnost, což pan Pařík záměrně neuvádí. Já se výroky mistrů jen neoháním, ale hlavně je vysvětluji, zdůvodňuji a snažím se žít s nimi v souladu. To je něco úplně jiného než zdůvodňování založené na jediném výroku, který je vytržen ze souvislosti s celým učením. Pan Pařík se výrok Mahárišiho nikdy ani nepokusil vyvrátit. Pouze jeho pravdu popírá, protože vyvrací Paříkovo oprávnění, které si svévolně přisvojil právo posuzovat, kdo mistr je a kdo není. Kdyby totiž uznal, že Maháriši má pravdu a mistra může poznat jen mistr, nemohl by se takto sprostě chovat. Navíc požadavek slušného chování neplatí jen pro mistry.

Takto se jeho sprostotě meze nekladou; alespoň si to myslí. Pan Pařík si prostě z učení mistrů vybírá jen to, co se mu hodí. Nevím, ze kterého mistra si bere vzor – vlastně vím: ze soudruha Drtikola. Ten také neváhal poslat (prosím o odpuštění) slušnou paní Kellnerovou do prdele, jen proto, že chválila svého mistra. Nejsem si jist, jestli měl Eda Tomáš právě na mysli, že napodobováním takového mistra – jeho sprostoty, dosáhneme osvícení. Proto prosím o poučení. Já se však netočím pouze kolem jednoho výroku Mahárišiho, ale kolem celého jeho učení. Řídím se tím, co mistr říká. „Átmavičára je přímá stezka od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“. Hrdě se hlásím k tomu, že se kolem toho neustále točím a jen si přeji, abych se točil více a lépe.

Jaké motivy pan Pařík a jemu podobní pro své jednání má? Duchovní nikoliv. Kdyby dělal alespoň základní očistu, nemohl by se takto nenávistně vyjadřovat.

Za jeho snahou jak je skoro pravidlem, jsou peníze. Je zaměstnancem a možná i spolumajitelem firmy Avatar. Je přesvědčen, že čím víc sprostot o nás napíše, tím víc zájemců o naše knihy odradí a tak se zbaví konkurence. Dobře ví, že naše knihy jsou hodnotnější než jejich a také podstatně levnější. Myslí si, že pro tento účel je vše dovoleno. Již pochopil, že se přepočítal a předchází se svými soudruhy, oddanými soudruhovi Drtikolovo, do nekontrolované zuřivosti. A čím víc zuří, tím víc pravých a upřímných hledajících odrazuje. O ty druhé my nestojíme.

My vydáváme knihy na prvém místě pro věc samu. Nás vydávání knih neživí, je ano.

V době komunistického útlaku jsem sháněl duchovní literaturu po celém světě, ač zaměstnán jsem ji po práci ve svém volném čase překládal. Platil jsem opisovačům za jejich opisy a vydával je jako strojopisné samizdaty. Za odměnu mi hrozilo jen vězení.

Házet na mne za toto špínu, je skutečně vrchol nemravnosti. Jaké? Přece té pravé, komunistické. Oni vždy byli nepřátele všeho duchovního, jako je pan Pařík.

Peníze jsou mu víc než učení mistrů, a proto všem jejich výrokům si osvojuje právo posuzovat, kdo mistr je a kdo nikoliv. Pro peníze je ochoten udělat vše.