Ad KV, 23.9.07
Jiří Vacek
(k článku na kauza-vacek.blogspot.cz)
M. Pařík: Jak samozvaný satguru překrucuje skutečnost. (Jak pro koho. Podle Míly Tomášové naopak dobrý mistr.). Kdo lže, je pan Dostál, když vydává informaci o tom, jak vedl Ramana Maháriši své uctívatele stezkou odevzdanosti, které jsem převzal z knihy D. Godmana „The Power of the Presence“, za mou představu o odevzdanosti. Nakonec i kdyby – to i kdyby zdůrazňuji, převzal bych představu Ramana Mahárišiho. To je špatně?
Svým odporem k tomu, jak vedl tento mistr žáky stezkou odevzdanosti, jen tomášovci dokazují, že se pouze z obchodních důvodů přetvařují jako jeho přátelé. Ve skutečnosti jeho učení odmítají, včetně jeho pojetí stezky odevzdanosti. Pro ně je jeho učení jen obchodní artikl a nic víc. Proto se také snaží všemi prostředky zabránit jeho šíření u nás z jiných zdrojů. Jde o potlačení konkurence.
Pan Pařík má zvláštní způsob zdůvodňování svých názorů: snaží se nám je vsugerovat v rozporu s tím, co vidíme a slyšíme, že bílé je černé, když chce, aby bylo černé a černé je bílé tam, kde se mu to hodí. Příkladů je celá řada.
Když Míla Tomášová jednoznačně a vícekrát vytiskne a řekne na kazetě: „Považuji se za žákyni Ramana Mahárišiho“, tak nám tvrdí, že to není pravda. Když Míla před řadou svědků prohlásí: „Držte se Vacka, je to dobrý mistr“, pan Pařík ví, že Vacek mistr není. Ač sám mistr není nebo ano? Ví lépe než jeho mistr Míla Tomášová, kdo mistr je a kdo nikoliv. Tak bych mohl pokračovat velmi dlouho.
F. Drtikol ve svém životopise napíše, jak pomáhal v komunistickém puči svrhnout demokratickou vládu, pan Pařík ví, že tomu tak není.
Pan Pařík zřejmě trpí velmi zvláštním přesvědčením, že pravda je pouze to, co on za pravdu uzná. Jeho fakta nezajímají. Platí pouze jeho výmysly.
Poslední předvedl v otázce líčení, jak Bhagavan Ramana Maháriši vedl pracovníky kuchyně ášramu stezkou odevzdanosti. Líčení jsem opsal z knihy Davida Godmana „The Power of the Presence“. Je tam velmi podrobně vylíčeno, jak Maháriši při práci v kuchyni vyžadoval od svých uctívatelů naprostou a bezpodmínečnou poslušnost při plnění svých pokynů. Diskuse se nepřipouštěla. Pokyny musely být plněny přesně tak, jak Maháriši řekl, a to i v případech, kdy existoval lepší způsob provedení. Také velmi zdůrazňoval okamžité plnění svých pokynů. Odklady netrpěl a pokud k nim došlo, přistižené přísně káral.
Přesně toto v „Presence“ stojí. Nic jsem k tomu nepřidal. Pan Dostál na tato líčení reagoval výbuchem o hitlerismu. Později si uvědomil nebo byl uvědoměn a svůj výbuch maskoval lží o tom, že reagoval na můj způsob vedení žáků stezkou odevzdanosti.
V životě jsem nikoho stezkou odevzdanosti nevedl a nevedu a nic takového v daném pojednání také nestojí, jak se může každý na své oči přesvědčit v mé knize „Život a učení Ramany Mahárišiho“ strana 76 a dále. Pan Pařík nestydatě lže, když tvrdí, že se tam něco takového nachází. Zřejmě ani nečetli anglický originál „Presence“ a přece tvrdí opak toho, co v něm stojí. Je tak mimo realitu, že tvrdí i to, co neví a není schopen vidět věci takové, jaké jsou nebo drze lže a spoléhá na důvěřivost druhých? Nabízím proto, kdo si chce ověřit pravdu, co v „Presence“ skutečně stojí, že mu knihu dám k nahlédnutí, a to i panu Paříkovi.
Navíc to co pan Dostál a Pařík odsuzují jako Mahárišiho hitlerismus je v Indii běžná praxe. Mistři takto vedou své bhakty a někdy je dokonce i tvrdě zkouší. Tento způsob vedení žáků, kteří vidí ve svém mistrovi Boha, má svou oporu i v Bhagavad gítě: „Pán přijímá upřímné uctívání, ať se mu klaníme v jakémkoliv tvaru i podobě“. Není snad osoba mistra z tohoto pohledu hodnější k uctívání než třeba neživé sochy?
Pan Pařík fakta nepotřebuje, protože si je sám vymýšlí, a to s cílem druhé pomluvit nebo je zesměšnit, proto si vymyslel, že co popisuji na základě knihy „Presence“ jako vedení žáků stezkou odevzdanosti Mahárišim, je popis toho, jak žáky vedu já. Nic takového neexistuje, jen v mysli pana Paříka. Podobně si například vymyslel, že popisuji, jak jsem v květnové revoluci bojoval na barikádách. Nikdy jsem nic takového neřekl ani nenapsal, ale pan Pařík to tvrdil s jistotou jemu vlastní a na základě této své smyšlenky se mně veřejně posmíval. To je jeho zcela běžný postup: vymyslet lež, která škodí a pak na základě této lži pomlouvat, odsuzovat, zesměšňovat. Jsou i vážnější lži, které šíří například Miloš Tomáš. Bez jakýchkoliv podkladů šíří pomluvy o mé údajné spolupráci s StB. I když jsem je vyvrátil úředním dokladem – lustračním negativním osvědčením, v jejich šíření pokračuje dál. To je již jasný trestný čin, za který může jít dokonce do vězení.
Na tomto příkladě, ale i mnohých dalších, je zřetelně vidět, že panu Paříkovi, ale ani jeho spojencům neběží o nic duchovního, o nauku, ale jen a jen o snahu nás co nejvíc poškodit či zničit.
I kdybych někde uvedl – říkám-li kdybych – jak jsem bojoval na barikádách, co to má společného se sporem o nauku? Navíc, jak se k takovému tvrzení a jim podobným může někdo zodpovědně vyjadřovat, když k tomu nemá ani ty nejzákladnější informace? Zlí lidé ovšem mohou. Pro ně pravda nic neznamená. Rozhoduje pouze jejich zvrácený pohled na jejich vlastní prospěch. Zlo nechce nic jiného než nenávidět a ničit.
Rozepisuji se o tom jen proto, abych ukázal lstivé cesty zla. Mnozí lidé jsou tak slušní a důvěřiví, že si ani nedovedou představit, že je něco takového vůbec možné. Zejména tehdy říká-li něco takového duchovní autorita. Samozřejmě nepravá, zlo maskující se duchovností.
Sám ze své osobní zkušenosti vím, jak jsou takové lži a pomluvy nebezpečné. Přesně takto přede mnou někteří duchoborci, které jsem bral jako autority, pomlouvali Jarku Kočího nebo jej alespoň snižovali. A přece to byl právě on, který mně pomohl získat základní poznání sebe. Kdybych se nechal svést a odradit od Jarky, utrpěl bych obrovskou škodu. Možná i nenahraditelnou.
Nevěřme proto slepě pochybným duchovním autoritám, zejména těm, které samy nic nedokázali, a sugerují nám svou absolutní neomylnost a hledejme na prvém místě to, co nám duchovně prospívá. Jde o nás, o náš duchovní prospěch a o nic jiného. Lidé, jako představitelé tomášovců, nám k němu nemohou vůbec nic přidat, ale mnoho uškodit, pokud jejich lži a pomluvy neprohlédneme. A k tomu, abychom je prohlédli, slouží právě tyto řádky, ve kterých jsou podrobně odhaleny jejich zlovolné postupy, které nás mají odlákat od přímé cesty k Bohu a k poznání sebe.
Pokud některý upřímný hledající neví, je na váhách, komu věřit či ne, existuje jednoduchý prostředek, jak zjistit pravdu. Navštívit některou z našich veřejných meditací či seminář a přesvědčit se sám. Zdůrazňuji: máme zájem jen o upřímné praktiky a nikoliv o pouhé zvědavce.
Zvážíme-li samu absurdní podstatu lží pana Paříka, musíme se oprávněně zeptat: Věří sám tomu, co říká nebo není schopen rozpoznat skutečnost od výtvorů vlastní mysli? U vysokoškoláka je neuvěřitelné, když tvrdí opak dané skutečnosti (příklad nežákovství M. Tomášové) nebo si prostě vymyslí něco, co vůbec nemůže znát (příklad co jsem dělal v revoluci).
Pokud není schopen rozpoznat realitu od výtvorů vlastní mysli, je to zlé. Pokud lže cílevědomě, je to ještě horší. V každém případě naprosto nerozlišuje a základní jógická disciplína – vivéka, je mu naprosto cizí. I otázka, proč u tomášovců vyvolalo takový odpor líčení, jak Maháriši vyžadoval v kuchyni naprostou poslušnost, je významná. Dokazují tím, že pro jejich ego představa poslušnosti mistrovi je naprosto nepřijatelná. Oni nechtějí mistra poslouchat, ale pouze využívat ve svůj prospěch. Proto vyžadují, aby mistr se choval podle jejich představ a když není ochoten, zahrnou jej projevy nepřátelství a odepřou mu mistrovství. Aby zastřeli tento svůj postoj, snaží se vydávat toto líčení, které je převzato z „Presence“, za můj vlastní názor. Znovu opakuji: není. Nepřidal jsem k tomu nic svého a navíc nikoho tímto způsobem nevedu ani jsem nevedl. Na druhé straně představa, že stezka odevzdanosti spočívá v tom, že si řeknu: „Bože odevzdávám se ti“ a budu lenošit a dělat si co chci, je strašlivá nevědomost. Odevzdanost není neúsilí, ale vnitřní, trvalé odevzdávání všeho do rukou božích. Pokud má někdo to štěstí a pobývá s mistrem, samozřejmou částí této praxe je i poslušnost jeho příkazů. Jak může být někdo odevzdaný, když neplní příkazy mistra? Nemůže. Principem odevzdanosti je odpírání egu a všem jeho požadavkům z nichž jeden z největších je snaha „dělat si co chci“. Poslušnost je právě lék na ní. Proto se ve všech náboženstvích tak silně zdůrazňuje. Katoličtí řeholníci skládají například její slib. Považovat poslušnost mistru za něco nežádoucího nebo dokonce za hitlerismus může jen velké ego a nic jiného.