Jiří Vacek - duchovní učitel

Sára Hromádková

Peter Wilberg ve svém článku „K otázce „Zla““ píše, že něco jako věčná válka, boj dobra se zlem neexistuje.

Není to pravda. Věčná válka, boj mezi dobrem a zlem samozřejmě existuje a ocitne se v ní každý hledající, který to se sebepoznáním či sjednocením se s Bohem myslí vážně. Zvláště na stezce sebe si vědomého pozorovatele tak, jak ji učí například Jiří Vacek, jsou síly, které nás drží v nevědomosti o sobě napadány přímo. Upřímný hledající velmi záhy zjistí, že existují síly, o nichž dříve neměl ani ponětí a které mu znesnadňují, až znemožňují rychlý pokrok na cestě k Bohu. Ač bychom rádi bděli po celý den, zjišťujeme, že to není tak snadné, jak by se zdálo a že nám v našem úsilí doslova „něco“ brání.

To „něco“ jsou nevědomé síly, které jsme vytvořili, my sami nesprávným zaměřením své pozornosti a díky kterým jsme přestali prožívat prvotní jednotu s Bohem. Ta nezmizela, podstatně existuje stále, ale bohužel nám její prožívání zastírají právě tyto energie, které svou od Boha odvrácenou pozorností tvoříme. Jelikož nám zahalují skutečnost o tom, kým skutečně jsme (věčně blaženým, vždy existujícím, neomezeným Duchem) nazýváme je zlými, neboť nám brání v uvědomování si jediného Dobra, kterým Bůh je. Jejich existenci a reálnou moc mimo jiné dokazuje i to, že se okamžitě nezačneme jako Božské vědomí prožívat, i když se tuto pravdu o nás samých dozvíme. Zde rozumové pochopení neúčinkuje – jediné co působí je energetická přeměna těchto sil.

Zlé síly, jak jsme si ukázali, opravdu existují a hlavně působí, ať v ně věříme či ne, stejně tak jako například gravitace. Jelikož tyto energie žijí námi propůjčenou mocí vědomí svým vlastním životem, není v jejich zájmu, aby o tento svůj život, o tuto svou existenci byly připraveny. Proto se nás snaží všemožně přesvědčit, že jsou oprávněné, že vlastně věnovat jim pozornost je důležitější než věnovat pozornost Bohu či pátrání po tom, kdo opravdu jsme.

Proto jim tolik vadí Ramana Maháriši (potažmo Jiří Vacek) se svým učením o átmavičáře, které tyto nevědomé, omezující a tudíž zlé síly odhaluje a rozpoznává jako ne-Já a odnímá jim oživující energii obracením pozornosti na vše pozorující vědomí Já Jsem. V této praxi nevěnujeme plnou pozornost ničemu pozorovatelnému - světu, tělu, mysli – natož jejím negativním výtvorům jako například hněvu, nenávisti či jinému pro náš duchovní život smrtelnému hříchu, neboť to vede k plnému ztotožnění se s pozorovaným a následným jednání podle tohoto zaměření například k vytvořením zlých, hněvem a nenávistí vedených činů. Praxe Ramany Mahárišiho i pana Vacka nás naopak učí v okamžiku uvědomování si čehokoliv pozorovatelného obrátit částečně či zcela pozornost na nás samé, pozorovatele, kteří si například hněv či nenávist pouze uvědomujeme a tudíž jimi nejsme a nemusíme podle nich tedy ani jednat. Stáváme se tak pány ve vlastním domě a v opření se o milost a pomoc boží všechny tyto negativní výtvory, které jsme pouze my sami vytvořili, rozpouštíme a nenecháváme se jejich mocí a směřováním ovládat. To je nesmírně těžké a jen to potvrzuje sílu a nemilosrdnost boje, ve kterém se všichni nacházíme. Toto pravdu osvětlující učení a jeho nositele by proto všichni hledající, kteří se chtějí osvobodit, měli chránit a být za ně vděční.

Největším triumfem zlých sil je pokud nás přesvědčí o své neexistenci a my přijmeme jako fakt, že žádné zlo není. Co víc si může vrah či zloděj přát než nebýt odhalen? To samé si přejí i síly, které všechny zločince vedou a ovládají. Po vykonání zlého činu - jako následku ztotožnění se se svými zlými myšlenkami a city - se místo postihu dožadují pochopení a soucítění, kterých sami ke svým obětem nejsou schopni ani ochotni.

Ať už však mají tyto nebožské síly, které jsme vytvořili, sebelepší úmysly (jak píše p. Wilberg), nemáme je ani jejich nositele nevědomě litovat. Jsou nespásné či přímo zlé (energie vytvořené v nenávisti, závisti, hněvu apod.) a směřují od Boha do stále větší oddělenosti, která sebou zákonitě nese pocity zmaru a nenaplnění. To roztáčí kolo marné honby za zevními náhražkami původní božské celistvosti, blaženosti a míru. Takto se pak pod pláštíkem dobrých úmyslů dopouštíme těch největších hrůz a ještě se cítíme ublíženi nepochopením těch, které jsme poškodili.

Dalším mechanizmem jak ovládnout mysli hledajících jsou odjakživa opakované pokusy o reformu či obnovu Vědomí, Boha, našeho pravého Já, což máme opět možnost vidět i nyní na příkladu tzv. Nové jógy. Maháriši to opakuje neúnavně dokola: to, co nově vzniklo, co má počátek, musí nutně i zaniknout. Co není trvalé, nestojí za námahu. Neboli, jedině uvědomování a život v Tom co je věčně přítomné a co jsme i my sami, je stezkou i cílem samým. Neustálou změnu, něco „nového“ či něco navíc, vždy vyžaduje pouze mysl – ego, nikoliv věčně existující blažená skutečnost – Bůh.

Jen pod vlivem právě takovýchto sil, je možné tvrdit, že Stalin a Hitler byli dobří lidé, kteří s námi měli dobré úmysly a že oni ani jejich stoupenci za své činy nemohli. Kde tedy podle pana Wilberga vězí prvotní původ nevědomosti a tím i utrpení? Tuto zásadní pravdu v článku nezmiňuje.

Také neuznává působení karmického zákona, neboť podle jeho teorie dobří lidé v dobrém úmyslu páchají zlé činy. To však není možné, jsou-li tito lidé opravdu dobří v pravém smyslu slova. Jelikož dobrý, jediným Dobrem je pouze náš Otec na nebesích, dobrými mohou být zváni pouze ti, kteří jsou s ním sjednoceni a kteří trvale rozpustili své ego, mylné omezení na tělo a mysl. Pouze ti konají dobře, neboť skrze ně koná On.

Zlí lidé se snaží získat pro sebe dobro zlými prostředky a nevidí, že to není možné. Trestem za zlo, negativní myšlenky a činy je právě zastření rozumu a z toho plynoucí vidění zla jako dobra a dobra jako zla. Avšak úplně největším trestem a utrpením, které v nevědomosti prožíváme, je oddělení se od Boha, ztráta našeho pravého Domova a tím i věčného a jedině pravého Dobra, které nás naplňovalo. V našem stavu nám pranic nepomáhá, že podstatně se na našem božském stavu nic nezměnilo.

Abychom se o zlu a jeho odstranění dozvěděli to podstatné, nemusíme hledat v zastaralých náboženských mýtech, přesvědčeních ani ideologiích, stačí znát vždy platné duchovní zákonitosti a příčinu vzniku, původce všeho zla – ego. O tomto a mnohém dalším pojednává pan Jiří Vacek ve své knize O jednotě a zlu a také na CD č.2 Charakter je osud a osud je charakter.

Jelikož pan Wilberg ve svém článku neuznává zodpovědnost za své činy (alespoň za ty zlé), nesprávně ji přenáší na druhé, kteří nás například v dětství ovlivňují, čímž nám odnímá možnost vlastní nápravy (proč bychom se měli měnit a přestat páchat zlé činy, když za to, že je konáme, mohou druzí). Opět takto popírá karmický vztah příčiny a následku a dělá z Boha nespravedlivého tyrana, který je prvotním původcem našeho utrpení. V celém článku hledající nenaleznou kromě filozofických otázek vycházejících navíc z nevědomosti o pravé podstatě prvotního hříchu (jímž je odloučení se od Boha a následná ztráta života božského se všemi jeho kvalitami) řešení svého utrpení a objasnění příčin zlých činů.

Jak řekl mistr:

„Řekněte zlému (v nevědomosti žijícímu a ve zlu smýšlejícímu) člověku, že si své zlé myšlenky smí nechat a potvrďte mu, že jsou jeho zlé pocity oprávněné a bude vás milovat a následovat“. To je bohužel pravý důvod dnešního odklonu většiny hledajících našeho společenství od praktika učícího „jak na to“ a píšícího duchovní kuchařky k filozofovi hlásajícího duchovní ne úsilí a podporujícímu fašismus.