Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Juniperus je jalovec. Každý ví, co znamená jalovost nebo, když je něco jalové. Vhodně zvolené jméno. Každý hned ví, o co jde.

Jestliže je někdo Rimský, lépe Římský, pak se tím, ač nevědomě, přihlašuje k Vatikánu, k Římu a ke katolické církvi, pro kterou je jóga blud.

Jména často mnoho napovídají o svých nositelích. Zvláště, když si je zvolí sami.

Na případu nešťastné smrti se plně projevily zlé úmysly našich nepřátel. Ač si museli být vědomi, že jejich psaní může uškodit blízkým zesnulého, přece neváhali záležitost rozvířit a zneužít k našim pomluvám. Jim je jedno, že jitří jejich bolest.

Proto jsme se museli bránit. Učinili jsme tak velmi zdrženlivě i když bychom mohli uvést zcela konkrétní fakta, která by ukázala, že zemřelý vůbec nebyl naší obětí, ale naopak.

Proto z výše uvedených důvodů ohleduplnosti se již k celé záležitosti nebudeme vyjadřovat. Znovu zdůrazňuji: my jsme nezačali.

To, co říkáme dále, platí i na něj.

Vždy plně platí, že mistr je Bůh. Říká se to proto, že takový člověk v sobě uskutečnil božské vědomí Já jsem a v něm spočívá. Řečí bible: „Chodí s Bohem.“ Ti, kteří se k takové osobě obracejí na své cestě k Bohu, skrze tuto osobu čerpají doslova boží pomoc neboli milost.

Taková pomoc je naprosto nezastupitelná, není si ji možno zasloužit a proto je pravda, že bez mistra není možné Boha dosáhnout. Nikdo si také tuto pomoc nemůže zasloužit a nemá na ni proto ani nárok.

Je také plně na mistrovi, kdy, kolik a komu z této milosti chce poskytnout. Již proto, že tato pomoc jej stojí mnoho času a sil a je pro něho vždy újmou tělesnou, duševní i duchovní, protože rozpouští zlé síly žáka, které jsou až příliš skutečné. Mají svou velikost a moc.

Pokud mistr i přes škodu, kterou trpí, pomáhá, je to výhradně jeho dobrá vůle. Nepomáhá také bez výjimek, ale jen tam, kde vidí určité dobré předpoklady, aby jeho úsilí nepřišlo nazmar.

To se může snadno stát, když žák zjistí, že je chytřejší než mistr a místo, aby se nechal duchovně vést, hledá na mistrovi chyby a pře se s ním jako rovný s rovným.

Pomozme si příměrem. Představme si skupinu lidí: temná noc, bloudí zmateně lesem, nemohou nalézt cestu domů.

Ujme se jich jiný pocestný, který na rozdíl od nich má velké jasné světlo, ve kterém bezpečně kráčí. Světlo získal vlastní prací a úsilím. Nabídne jim své světlo a společně se ubírají domů.

Příměr přesně vystihuje duchovní přínos mistra pro hledající na stezce. Ti, co si jej zvolí za vůdce na stezce, jsou jeho světlem bezpečně vedeni k cíli.

Příměr odhaluje, jaký je základ vztahu žák – mistr. Žáci mají následovat mistra a být mu vděčni za pomoc, kterou si nezaslouží a často velmi neoprávněně čerpají. Rozhodně nemají mistra kritizovat, vymezovat se vůči němu nebo se dokonce chovat nepřátelsky.

Annamalai Swami sloužil po mnoho let Ramanovi Mahárišimu. Po celý den tvrdě zdarma pracoval; pouze za jídlo. Po těchto letech jej Maháriši, vzato zevně, zdánlivě bez příčiny z ášramu vyhodil.

Swami se ocitl zcela bez prostředků. Usadil se poblíž ášramu a někteří obyvatelé ášramu jej podporovali. Ti se dostali do sporu s vedením ášramu, které tvrdilo, že ášramité mají podporovat jen ášram a nikoho jiného.

Když se spor dostal před mistra, jednoznačně rozhodl, že vedení ášramu má pravdu. Obyvatelé ášramu nemají swamiho podporovat.

Swami přesto zůstal až do smrti pravým a věrným žákem Ramany Mahárišiho. Věděl, že mistr se choval správně neboli tak, že měl z jeho jednání duchovní zisk. Zevní zisk není pro stezku vždy skutečným přínosem a posuzovat záležitosti Ducha materialistickým pohledem, Ducha usmrcuje.

Představme si, jak by nad takovým „nemravným“ chováním mistra se rozčilovali naši kritici.

Vtrhnout pozdě večer bez ohlášení do cizího bytu s tím, že si to s majitelem vyříkám, je drzost a neslušnost jak hrom, což platí i z ryze zevního pohledu. Vzato duchovně, je popřením duchovnosti.

Pokud se něčeho takového dopustí žák vůči mistrovi, pak jen dokazuje, že není jeho pomoci hoden.

Žák si nemá s mistrem co vyříkávat. Má se nechat pokorně vést. Pokud se mu to nelíbí, ať pomoc mistra nečerpá a opustí jej. Mistr se jen zbaví těžkého břemene.

Naopak je povinností žáka, aby se choval tak, aby mistr s ním byl spokojen. Proto má žák vyjadřovat nejvyšší ocenění a vděk za mistrovu pomoc. Pokud tak nečiní, chová se nesprávně a nemůže se ohánět tím, že „mistr věděl“.

Je zvykem, že žáci jsou zkoušeni, zda si pomoc mistra zaslouží a jak si jí váží.

Pokud svým chováním žák prokáže nesprávný názor a postoj k mistrovi, je na žákovi, aby uznal svůj omyl a napravil jej a nikoliv, aby se s ním hádal a dokonce jej znevažoval.

I v zevních záležitostech učitel hodnotí žáky a nikoliv žáci učitele. Ego by rádo naopak hodnotilo mistra, jak moc mu vyhovuje. To je jasný důkaz jeho nedostatečnosti.

Je neuvěřitelné, že někteří hledající se dovolávají ve vztahu k mistrovi nějakého práva a kladou na něho své požadavky. Zřejmě si mistra představují jako oddaného sluhu, který je jim, rozuměj jejich egu, povinen sloužit bez jakýchkoliv nároků a oni budou navíc rozhodovat, zda jim posluhuje dostatečně.

Lidská řeč je dorozumívacím prostředkem, který má dvě úrovně.

Prvá je zevní, vyjádřená pomocí pojmů. Druhá je neverbální a skrytá,  pokud ji nevnímáme. Vyjadřuje naše city. Nezáleží pouze na tom, co říkáme, ale i jak, jakým tónem to říkáme.

I zevní pochvala může být urážkou, je-li řečena ironicky. Totéž platí o řeči psané. I ona často svým tónem vyjadřuje přesněji smysl slov toho, co skutečně cítíme než to, co je psáno.

Pokud je někdo jen poněkud citlivý, tak si uvědomuje nenávist a zlobu, která je za slovy našich odpůrců. Ty jsou vždy smrtelnými hříchy, smrtelnými pro duchovní život. Kde je hněv a nenávist, není láska a proto ani Bůh. Tím o sobě tito pisatelé prozrazují to podstatné: vede je nenávist. Nehledají pravdu, ale dávají průchod zlu.

Znovu opakuji. Naše odpovědi nejsou určeny nenávistníkům. Ti je nemohou pro svou nenávist ke světlu přijmout.

Píšeme pro ty maličké, o které měl takový strach Ježíš, aby nebyli „pohoršeni“, aby se nepohoršili nad těmi, kteří je vedou ke světlu. Tím je jim i osvětlováno, jakých chyb se na stezce mohou dopouštět ve vztahu k mistrovi a jak na ně mohou doplatit: ztrátou vedení na cestě zpět k našemu domovu.

Samozřejmě není v našich silách odpovídat na všechny lži a pomluvy. I to by bylo svým způsobem vítězství zla, protože bychom nedělali nic jiného a nedostali se k důležitější práci. Na druhé straně nelze jen mlčet, protože opravdu platí, že 100x opakovaná lež se začíná považovat za pravdu. Navíc přece: „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“ a „kdo mlčí, souhlasí“. Právě s těmito vlivy pomlouvači záměrně pracují.

Jak vše opravdu bylo, naleznou čtenáři v Pamětech a na webu.

Drzost a pokleslost některých lidí je naprosto neuvěřitelná. Zbaběle lžou a pomlouvají kryti anonymitou a ještě druhým radí, jak se mají správně chovat. Učí druhé, co sami neumí a nedělají. Lituji každého, kdo jim popřeje sluchu. Měl by se nad sebou vážně zamyslet, protože právě oni jsou skutečným pramenem zla ve světě.

Duchovní skupinu i toho, kdo ji vede, nezná nikdo lépe než její členové. Jejich zkušenosti jsou, jak se říká, z prvé ruky. Oni nejlépe vědí, co ve skupině získávají a jak jim prospívá. Nikdo jiný toto znát nemůže a všechna vyjádření materialistů včetně těch duchovních jsou zcela nemístná prostě proto, že neví a neznají, o čem se vyjadřují.

Duchovní život je skutečně životem v Duchu a nikoli v našich mylných představách, které zaměňujeme za pravdu.

Následující zkušenost opravdového hledajícího, kterou uvádím, částečně odhaluje působení mistra a skupiny na duchovní vývoj těch, kteří opravdu provádějí správně nauku.

Pokud ji někdo dělá nedostatečně nebo nesprávně, nedbá na rady mistra, ale je k němu neoprávněně kritický z postoje: „vím vše lépe než on“, není mu pomoci. Když se vinou svého nesprávného chování dostane do vážných potíží, je to jen jeho vina a nikoho jiného.

Vinit z toho mistra nebo skupinu, je stejně nesmyslné, jako vinit z dopravní nehody, kterou způsobil řidič porušením dopravních předpisů, jeho učitele z autoškoly.

Když někdo například i přes opakovaná důrazná upozornění neřídí svou mysl, ale vytváří v ní smrtelné hříchy, city nenávisti, závisti a další, nedrží se v pozorovateli, ať se nediví, že zákonitě si připravuje neštěstí.

* * *

Drahý Mistře,

Chtěl bych se tímto krátce podělit o zajímavý zážitek, který jsem nedávno měl na meditaci s Vámi.

Seděl jsem v zadní řadě v meditační místnosti a meditace se poměrně dařila. Právě jsem úspěšně rozpustil jednu vlezlou vasánku, ale poměrně rychle se objevila další, se kterou jsem zrovna trochu zápasil, když jsem si náhle a jakoby periferně uvědomil, že celá místnost je plná světla, které mělo všude stejnou intenzitu. Světelné vjemy mívám v poslední době opět dost často, ale toto bylo takové jiné, neb ačkoliv, jak jsem napsal, intenzita světla byla všude stejná, tak jsem cítil jakoby zahuštěný a zvýrazněný střed toho světla v průměru asi kolem 4 metrů někde tam, kde jsem věděl, že sedíte Vy. Zvláštní bylo, a teď nevím, jestli najdu vhodná slova, že ačkoliv to vše nehybně a přitom živě svítilo, tak ten střed světla jakoby vytvářel gravitační pnutí v celé místnosti – prostě něco jako kdyby v tom světle bylo ještě takové veliké a světelné zářivé centrum, které k sobě táhlo tu mou negaci, se kterou jsem právě zápasil. Nejprve jsem měl tendenci s tím trochu bojovat, neb bylo chvíli obtížné tu negaci pustit a zároveň mi vůči čistotě toho světla bylo trochu stydno, že ho ruším tím, co jsem zrovna měl ve vědomí, ale pak jsem si vzpomněl, jak jste mi k tomu kdysi říkal a jako bych Vás slyšel, jak mi to říkáte znovu: „Hlavně se k tomu nehlas“. (míněno k té negaci). Tak jsem se pomodlil, více uvnitřnil a nějak to pustil a opět jsem periferně vnímal, jak to tou gravitační silou Vašeho světla bylo doslova vytrženo z mé bytosti a zmizelo to v něm.

V tu chvíli jakoby se mi rozšířilo vnímání a já nějak věděl či viděl, že totéž se děje se všemi, co tam jsou s Vámi na meditaci. Prostě rej nečistot, které k sobě táhlo a spalovalo Vaše světlo. Zůstal jsem v němém úžasu, neb to byla neskutečná efektivita a síla – já se tam hodinu patlám s jednou vasánou a Vaše meditace během chvilky čistila všechny v místnosti, tedy pokud to sami neblokovali tím, že tu danou nečistotu nechtěli pustit. Zároveň, jsem cítil, že to světlo je živé a že cítí ten náraz nečistot, kde to v místě toho střetu opravdu bolelo, a já si v tu chvíli pomyslel, že vzhledem k tomu množství se skutečně není čemu divit, že se to podepisuje i na zdraví Vašeho těla. Opravdu, doslova pokládání života za nás.

Nevím přesně, co se mnou ten zážitek udělal, ale od té chvíle se mi snadněji opouštějí zajeté vzorce mého myšlení. Prostě, jakmile zaznamenám, že v něčem zase jedu, tak mi to přijde nepatřičné to takto ještě posilovat a mohu od toho odstoupit stejně snadno, jako když jsem koukal do toho světla. Samozřejmě, nejdřív si to musím vůbec uvědomit, ale i tak mi to přijde jako veliký pokrok a veliká změna v kvalitě práce s mou myslí. Takže jsem tímto chtěl znovu moc poděkovat za vše, co mi dáváte, a zopakovat, že vše co jsem a co mám, je Vám vždy k dispozici. Vím, že to nijak nevyrovná to, co mi dáváte Vy, ale co může dítě nabídnout svému otci?

Prostě a jednoduše moc děkuji za vše.

Začínám chápat to indické přirovnání Mistra k diamantu nekonečné ceny, neb v meditaci i mimo ni cítím, jak ke mně proudí různé kvantum požehnání a Milosti, podle toho, jak zrovna jsem či nejsem schopen se uvnitřnit a otevřít.

Moc děkuji

Martin

PS: teď jsem někde četl poděkování indického žáka, který děkoval svému Mistrovi, že bez něj tonul v samsáru, a v tu chvíli mi prokmitlo hlavou, jaký je to ještě eufemismus, neb bez Mistra, mohu-li to takto vyjádřit, se nedá vlastně ani „tonout“ = zápasit o život, neb to předpokládá aspoň zbytky tohoto života. Tak jak to cítím teď já, tak bez Mistra je člověk prostě mrtev, zmražen, paralyzován, a i to, že může vůbec o svůj vnitřní život bojovat (ať už zrovna více či méně úspěšně) je dané tím, že ho Mistr oživuje a posiluje, takže ještě jednou: Mistře, děkuji za to, že mi dáváte život. Děkuji, děkuji, děkuji.