Jiří Vacek - duchovní učitel

Martin Tomeš

(Ad článek „Reakce na „recenzi“ knihy Hřích a vina......“, který zveřejnil P. Štěpka na Jitřní zemi 20.11.08)

Ahoj Pavle,

Dostala se ke mně tvá „reakce“ na recenzi pana Vacka, kterou před rokem napsal na tvůj překlad. Skoro bych řekl „bohužel se ke mně dostala“, protože číst to nebylo nic pěkného. Ne proto, že nesouhlasíš s názory J. Vacka, ale kvůli té dávce emocionálních útoků a urážek, které obsahuje a které ujištění, že máš pana Vacka rád ani těch pár smajlíků, kterými svou odpověď prokládáš, prostě nesmyje. Dle mého názoru odpovědí na recenzi může být věcná odpověď, ale útočný otevřený dopis, který jsi zveřejnil na Jitřní zemi a který jsi navíc podle všeho ještě „zapomněl“ poslat tomu, koho v něm celou dobu adresuješ, má do věcného článku skutečně daleko. Když vyjde článek v odborné literatuře (ve které se hodně pohybuji na poli chemie), a reakce na něj, čteme tam např.: „autor zastává tento a tento názor, který je správný/chybný z těch a těch důvodů...“, ale nikdy jsem tam neviděl (chválabohu) něco takového, co jsi napsal ty stylem: „ten a ten buď lže nebo se zbláznil, vymýšlí si, neměl by nic komentovat, kdo od něj včas neodejde se duchovně zdiskredituje atd.“ Takhle podle mně věcná debata nevypadá a bohužel tam nevnímám ani, to jak píšeš, že: „považuješ pana Vacka za sobě blízkou osobu a že ho máš rád“, protože láska a úcta se obvykle projevuje jinak. Nechápej mě prosím špatně. To není o tom, že bys nemohl vyjádřit svůj názor, ale tvá reakce je daleko za hranicemi věcné debaty a bohužel často i slušnosti. Navíc, pokud se již shodneme, že máš právo vyjádřit se k čemu chceš (ačkoliv by to mělo být vždy slušně a bez emocí), pak bys stejně právo neměl upírat panu Vackovi – viz. cituji: “Když už chcete polemizovat o advaitě, vycházejte z jejích základních pilířů a nebo prostě řekněte, že tomu nerozumíte nebo to neuznáváte a potom by bylo logické knihy s tímto tématem nekomentovat.“

Takže tolik úvodem, neb je to právě tvůj nedostatek úcty a vděku k člověku, který tě mnoho let pouštěl do svého soukromí, zatímco mnoho dalších se tam nedostalo, který mě motivoval k napsání tohoto dopisu tak, jak tu je. Bohužel jsi rovnou zvolil ne formu odpovědi na recenzi, ale formu otevřeného dopisu, kde stále panu Vackovi něco přímo vytýkáš či se ho na něco jakoby ptáš (s nevyjádřeným podmětem Vy), což mi nedává jinou možnost než reagovat stejně, proto tento dopis zasílám jak tobě, tak Robíkovi na jeho web.

A nyní pár poznámek k těm tvým, předesílám že jsem tvůj překlad neměl vůbec v ruce, takže jdu jen po těch bodech, které jsi ve svém článku nadnesl ty:  

- ačkoliv se „one-pointed“ často překládá jako „jednobodový“ jde skutečně o chybný překlad, protože kořen tohoto slova ukazuje spíše na sloveso „point“ než na jeho méně časté podstatné jméno. Vzhledem k tomu, že sloveso „point“ má význam hlavně „zamířit, namířit či (po)ukázat na něco“ je původní význam něco jako „zaměřený jedním směrem“ neboli „soustředěný (koncentrovaný)“. Promiň tuto lingvistickou vložku (studia na mě zanechala své stopy) a podívejme se nyní, co to dělá s překladem. Napíšeš-li „jednobodová mysl“, spousta lidí to bere prostě jako terminus technicus a dál to neřeší, ale chápeme-li, že to znamená „soustředěná mysl“, pak je-li toto součástí popisu meditace, tak se nám tím vlastně říká, že mysl během meditace musí být činná (jak jinak by mohla být soustředěná) a to je myslím i jádro poznámky pana Vacka, protože když se to správně nerozkóduje, ani si neuvědomíš, že vlastně nabádáš lidi k soustředěnému myšlení během meditace, zatímco obvykle se usiluje o to, aby se mysl ztišila a nerušila při zkoumání sama sebe. Takže jsme opět u známé poučky pana Vacka: „Nesoustřeďuje se mysl ale vědomí“, což je podle mne rozdíl zcela zásadní a má zkušenost ho potvrzuje. Ostatně jak jinak by vědomí přivracelo a odvracelo svou pozornost od mysli, kdyby tato měla samostatnou schopnost se sama soustředit? Tím, narážím na tvou poznámku „..vědomí se nesoustřeďuje, pouze JE..“, což v tomto kontextu považuji za naprostý nesmysl.

- obdobně zásadní je starý známý problém s překladem „to realise“ a „concepts“, ale jestli, jak říkáš, je to skutečně dobře ošetřeno slovníčkem vzadu a patřičným odkazem na něj, pak myslím, že by to mohlo být OK, ačkoliv u těchto zásadních termínů nějaké to upozornění navíc nikdy neuškodí. Sám dobře vím, jaká je to někdy s těmi překlady prekérka, protože mně to též tu a tam nutí k použití českého slova „realizace“ či „realizovat“, ale právě z těch důvodů, které nastínil p. Vacek, se snažím to používat, co nejméně. (ps: obdobný problém mívám s překladem slova „vision“, protože zde čeština podle mně vždy trochu zavádí.) No, ale když už se člověk rozhodne něco přeložit, mělo by mu být jasné, že tvoří nové dílo a tedy, že se námitky ohledně překladu těchto problematických termínů prostě mohou objevit.

- dále vyčítáš panu Vackovi, že Skutečnost není lidská a proto na ní nelze aplikovat lidské představy a názory, což by bezesporu byla správná poznámka, kdyby z ní nečišelo přesvědčení, že všechny názory na Skutečnost jsou chybné, až na ten tvůj, který zde takto prezentuješ. Buddhisté znají úroveň tzv. ulpění na postoji nic netvrdím ani nic nepopírám, což stále zabraňuje „vidět vše takové, jaké to je“, což je dle mého názoru i tvůj případ. Buď ať si každý říká o Skutečnosti, co chce, a není žádný důvod se za to nějak napadat a nebo by se neměl vyjadřovat nikdo. Bohužel z tvého výroku: „Když už chcete polemizovat o advaitě, vycházejte z jejích základních pilířů a nebo prostě řekněte, že tomu nerozumíte nebo to neuznáváte a potom by bylo logické knihy s tímto tématem nekomentovat.“ jasně kouká přání, aby ses mohl vyjádřit ty ale nikoliv pan Vacek. Nehledě na to, že forma, kterou volíš pro své výhrady vždy odpovídá stavu mysli toho, kdo to píše, a tvé výpady na žádný klid mysli ani nadhled bohužel neukazují. V tomto světle se tvůj další výrok: „..nedivím se, že je na Vás spousta lidí nakrknutá. Kdybych se tím musel zabývat častěji, taky bych byl.“ jeví zcela neoprávněně napsán podmínkovým způsobem, protože podle toho, jak silná slova používáš („Kdybych Vás pane Vacek neznal osobně, tak bych si myslel, že jste se buď zbláznil nebo že lžete..“ apod.), je jasné, že jsi „nakrknutý“ byl a to hodně.

- též mně zarazila ta část tvého článku, kde tvrdíš: „většina lidí se nechová špatně, protože by si mysleli, že vše je jedno. Naopak posuzují, hodnotí, kalkulují (jinými slovy právě že jim vůbec nepřipadá, že by vše bylo jedno) a proto je jejich chování často destruktivní.“  Pavle, přeci právě to, že člověk zvolí třeba nějaký způsob získání peněz, je věcí jeho rozlišování a to, že mu nedochází, že krást se nemá, když on vidí, jak je to snadné, je právě následek jeho nedostatečné rozlišovací schopnosti a ne její přemíry. V projevu člověk vždy musí rozlišovat nejen chléb a kámen, ale i to jak jednotlivých věcí dosahuje, protože teprve hlubší pochopení zákona příčiny a následku mu ukáže, že nejen musí zvolit správný cíl, ale i správnou cestu k němu. Jinými slovy: musí pochopit, že účel nesvětí prostředky. Ale ty tu vlastně tvrdíš, že kdyby to neřešil vůbec, bylo by na světě lépe, což je přesný opak toho, co nám říkají duchovní texty přímé stezky, když mluví o nutnosti získání a tříbení rozlišovací schopnosti a nutnosti neustálého rozlišování na dobré a špatné a spásné a nespásné.

- obdobně podivně na mně působí ta část, kde tvrdíš, že Bůh nezná naše hříchy. Odkud se tedy bere naše schopnost si něco pamatovat, když Bůh, zdroj všeho, podle tebe tuto schopnost nemá? Nebo že by to vše byla jen iluze, obdobně jako když říkáš, že iluzí je jak ten, kdo hledá a potřebuje smysl života stejně jako tato potřeba sama? Pro mě je smyslem života Bůh a žití v Jednotě s Ním. Ale to je jistě iluze, protože já jsem iluze nebo jak? Z mého pohledu to máš vše poněkud otočené, protože pro mě je výchozím a jistým bodem neotřesitelný fakt mé vlastní  existence a ne to, že jsem nějaká iluze či co. Ani ztotožnění s tělem a s myslí mi jako „iluze“ v pravém smyslu tohoto slova nepřipadá, protože má reálnou sílu a i jeho následky jsou velmi skutečné. Právě tyto výroky na mě skutečně dýchají scestným duchem neoadvaity, kdy prostě v mysli zaujmeme názor, že vše je klam, a teď když už to chytře víme, můžeme dál spokojeně žít v našem egu a opájet se přesvědčením, jak jsme to skvěle pochopili a vyřešili.   

Našel bych ve tvém textu ještě pár takovýchto „perel“, ale chtěl jsem ukázat hlavně na ty, kde je to tak markantní, že když to v klidu domyslíš, mohl bys i ty snad uznat, že to není pan Vacek, kdo při psaní článku „ujel“. Opakuji, nemyslím si, že je nějakou tvou povinností souhlasit se vším, co např. pan Vacek říká či píše, ale apriori to zamítat a ještě navíc s tak silnými emocionálními výlevy a následnými velmi zvláštními výklady nauky, podle mně neznačí o stavu, ve kterém jsi to psal, nic dobrého.

Pro případ, že bys cítil potřebu i na toto nějak reagovat, předesílám, že nemám v úmyslu se k této akci „odveta za recenzi“ ještě vracet, takže se nezlob, pokud na tvé případné další články nebudu reagovat, ačkoliv věcné výměně názorů (ale spíše na bázi soukromé komunikace) bych se asi nebránil.

Měj se, ahoj Martin Tomeš