Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Přispívatelé KV mají jedno společné. Suverénně popisují události z mého života, ač u nich nebyli a často ani být nemohli, protože ještě nebyli na světě nebo byli v plenkách. Píší tak, jako by měli informace z prvé ruky, ač je nemají. Jen si vymýšlí.

S nesmírnou drzostí podstrkují své výmysly k věření nekritickým důvěřivcům, kteří si ve své prostoduchosti ani nepoloží otázku: „Jak to mohou vědět, když u toho nebyli?“ Průměrného člověka ani nenapadne, že by si někdo mohl takto nestydatě vymýšlet a bezostyšně vydávat své výmysly za pravdu. Přesně toto dělají komunisté.

Co jsem prožil a jak jsem žil, jsem pravdivě uvedl ve svém duchovním životopise „Jak jsem hledal Boha“. Období komunismu čtenář nalezne v dílech 1., 2. a 3. Kdo chce znát pravdu, ať si je přečte. Nechci se do nekonečna opakovat.

Přesto pár poznámek k p. Popovovi.

Pan Popov má jedno smutné prvenství z našich odpůrců: jeho vyjadřování je nejsprostší z těch, co se nebojí podepsat. Před ním je již jen redakce, která se hrdinně schovává za anonymitu. Stydí se za to, co píší, aby si lidé o nich neudělali pravdivý úsudek.

Je to zvláštní: anonymům z KV, pokud neporušují zákony demokratické republiky, nic nehrozí a přece se nepodepisují a jsou podle pana Popova hrdinové.

Vacek, protože nepodepisoval samizdaty, aby nešel sedět a mohl pokračovat ve své práci v šíření nauky mistrů z celého světa, které vedou k poznání a vysvobození, je zbabělec. Může pan Popov vysvětlit způsob svého uvažování? Je poněkud zvláštní. Jsem zvědav, zda se nějakého vysvětlení dočkáme. Proč si myslí, že bylo správné, abych seděl i se svými spolupracovníky ve vězení a nepokračoval ve své práci, která přinášela lidem duchovní poučení Ramany Mahárišiho a dalších? Podle logiky pana Popova, byl zbabělec i Ježíš, který, jak líčí evangelia, unikal svým pronásledovatelům, kteří jej chtěli zajmout. Obdobně „zbabělého“ apoštola Pavla spouštěli potají z hradeb města, aby unikl uvěznění.

Z pana Popova a jeho přátel přímo sálá nenávist, že toho Vacka komunisté nezavřeli, aby nemohl překládat a šířit spisy mistrů, jako je Ramana Maháriši, Rámakrišna, Böhme a mnozí další. Je to moje opravdová hanba a mám se opravdu za co stydět.

Že by se mnou zavřeli i opisovače, nevadí.

Pod totalitním násilím chodil k volbám prakticky celý národ: Tomášovi také a jsem přesvědčen, že i Miloš Tomáš a pan Pařík rovněž. Jen jimi obdivovaný soudruh mistr Drtikol k volbám chodil radostně a dobrovolně. Volil je i v roce 1946, kdy to ještě volby skutečně byly a nikoliv komunistický podvod. On je ušlechtilý, já nemorální. Myšlení pana Popova se ubírá přesně v duchu komunistické ideologie a propagandy. Právě komunisté nás přece neustále přesvědčují, že volby byly svobodné, že nebyli zlí, ale dobří, že si lidé jimi pronásledovaní vymýšlí a podobně.

Páni Popov, Pařík, Miloš a další jim v tom vydatně pomáhají. Zřejmě mají na růžové představě komunistů velký zájem. Všimněme si, že ještě ani jediným slovem jejich řádění v duchovní oblasti neodsoudili, ale jejich oběti naopak pomlouvají.

Takové způsoby uvažování určitě o něčem svědčí: jsou šířením komunistické propagandy a skandalizováním jejich odpůrců. Vyjadřují i zlé postoje ke všemu opravdu duchovnímu.

Ve stati o Milošovi p. Popov odhaluje svou podivuhodnou logiku: Nic nevíme, co Miloš za komunismu dělal. O mně se kupodivu ví všechno –  ovšem v jejich lživém podání.

Víme dobře, co Miloš nedělal: nepsal, nepřekládal a nevydával duchovní samizdaty a také dobře víme, jakou nenávist projevuje k těm, kteří toto dělali a hází na ně za to špínu. To víme až moc dobře.

Co Miloš Tomáš za komunismu podstoupil víme všichni také dobře. Vystudoval prestižní vysokou školu, na kterou se mnoho lidí ani nedostalo. Proto se choval nepochybně konformně. Jinak by na této škole nejen nemohl studovat, ale ani by se na ni nedostal. Prostě místo rozšiřování duchovní literatury se lichotil  komunistům, aby jej vzali na školu. U jednoho je to hřích, u druhého zřejmě v pořádku.

Co opravdu nevíme, je, co udělal dobrého pro široký okruh hledajících, aniž by  na  tom  vydělával. Rádi  si  to přečteme, je-li vůbec o čem psát. Proč dodnes o tom mlčí a pomlouvá ty, kteří něco na rozdíl od něho dělali, svědčí o tom, že nemá čisté svědomí

Pan Popov se neopomněl ani otřít o Luďka Hudce. Jeho snaha pomluvit a snížit zásluhy každého, kdo nepatří do jeho smečky zla, je vidět velmi zřetelně.

Pan Popov přímo lže, že jsem byl StB vyslýchán jen jednou. Byl jsem vyslýchán 2x a na základě prvého výslechu jsem byl postaven před Místní lidový soud pro rušení socialistického soužití. Tento paragraf byl vychytralý komunistický paragraf, který byl vymyšlen tak, aby komunisté mohli kohokoliv soudit za cokoliv, co se jim nějak nelíbilo. U mne to byla idealistická indická filosofie.

Ač se to dnes může zdát neuvěřitelné, v očích komunistů to byl velký zločin. Jedinou povolenou státní filosofií byl marx-leninismus a cokoliv jiného byla těžká ideologická diverze, která narušovala neinformovanost národa, který byl státem držen násilím v nevědomosti. Narušoval jsem komunistickou censuru a informační monopol. Cudně se tomu říkalo „rušení socialistického soužití“.

Pan Popov lže i dál. Ze zaměstnání jsem byl komunisty 2x vyhozen, prvně v roce 1959 v rámci prověrek, které komunisté celostátně nařídili a prováděli a v jejich rámci si to „vyřídili“ s mnoha desítkami tisíc nestraníků. V důsledku toho jsem pracoval asi 2 roky jako dělník s velmi mizerným platem.

Po druhé mě komunisté vyhodili z práce v rámci komunistické normalizace v roce 1970 za činnost v tehdy svobodně zvolených a protikomunistických odborech.

Potvrzení o tom, jak mě za to komunisté kritizovali, rozumějte dobře komunistickému slovníku, vyhodili z práce, jsem také otiskl.

Kdo lže, ať si rozhodne každý sám.

V té době mnozí dnešní disidenti byli ještě věrnými straníky. Ožebračovali nás všechny, sami se měli dobře a druhé ničili. V padesátých a šedesátých letech se za samizdaty nechodilo do kotelen, ale do vězení na celá dlouhá léta a rozhodně to nebyl fešácký kriminál. Paní Heranová, O. Čapek a mnoho dalších to prožili.

Znalost praktik StB, kterou p. Popov  prozrazuje, je skutečně hluboká. Tak hluboká, že se právem můžeme ptát, kde ji pan Popov získal.

Vůbec: Kdo z mých odpůrců se může prokázat negativům lustračním osvědčením jako já, kdo a kdy byl v komunistické straně? Myslím, že bychom se dozvěděli zajímavé věci, kdyby vyšla pravda ven.

Jedno víme již teď jistě: kdo pomlouvá odpůrce komunistů a jedním dechem chválí členy této zločinecké organizace a snaží se nás přesvědčit, že komunisté byli vlastně hodní a kdo je líčí pravdivě, je sám zlý. Řídí se přesně podle zásad zla: toho, kdo zlo odhaluje, prohlaš za zlého.

Kdo se takto vyjadřuje, víme: tomášovci.

Kdo chce znát pravdu, ať si přečte paměti „Jak jsem hledal Boha“, například díl první, str. 235, kapitolu „StB zasahuje“ nebo díl 2., str. 243, kapitolu „Stržen vírem pražského jara“. Připomínám: byl jsem u toho všeho, oni nikoliv, a proto je zřejmé, že si vymýšlejí. Toto je základní pravda. Proč tak činí, je velmi snadné pro myslícího člověka uhodnout.

Potíž s některými tak zvanými „dobrými“ lidmi je v tom, že si ani nedovedou představit, že by někdo něco popisoval jako očitý svědek, aniž by u toho byl. Slepá, nemyslící důvěra se nevyplácí. Na ni se jen a jen doplácí.

Ze způsobů uvažování pana Popova a jemu podobných vyplývá, že je přesvědčený materialista. Zřejmě si myslí, že nejlepším a nejúčinnějším bojem proti komunistickému režimu byla účast na demonstracích a výzvy jako Charta a jim podobné. To je ryzí materialismus, ale i ten je pomýlený ve svých vývodech.

Světu vládne vesmírná spravedlnost, karma a nikoliv disidenti. Zevní změny jsou vždy výsledky:

a) působení karmy

b) změn vnitřních - duchovní očisty a pokroku na stezce.

To platí jak pro jednotlivce, tak pro národy.

Zevně zásadním předpokladem, že proběhla sametová revoluce, bylo hospodářské zhroucení SSSR. USA jej doslova uzbrojily.

Vlastní tuzemský popud ke změně nevyšel od disidentů, ale od studentské demonstrace 17. listopadu a od následných studentských stávek a demonstrací na Václavském náměstí.

Tento obrat zastihl disidenty zcela nepřipravené. Výsledkem byl sice president disident, ale bez výkonné moci. Ta zůstala v rukách komunisty, bývalého komunistického ministra Čalfy, který se stal ministerským předsedou. Ministrem obrany se stal komunista a poslanec gen. Vacek, vnitro obsadil další generál, údajně spolupracovník StB. Před tím nechali disidenti vnitro včetně Stb několik měsíců bez nového vedení. To pod starým vedením spálilo vše, co by jim mohlo škodit. Disidenti tomu nečinně přihlíželi a nezasáhli. Výsledkem bylo, že jsme se dodnes nedokázali vyrovnat s komunismem. Vinu za to nesou disidenti v čele s V. Havlem, Pithartem a dalšími.

Odpůrce komunistů z padesátých a šedesátých let, kteří byli dlouhá léta vězněni v koncentráku Jáchymov a jemu podobných za nelidských podmínek, disidenti mezi sebe nejen nepustili, ale nechali je soudit a rehabilitovat právě těmi soudci, kteří je posílali do vězení. Pokud ovšem své oběti neposlali rovnou na popraviště. To je ona disidentská sametová revoluce – samet pro komunisty.

Úkolem těch, kteří pracují v oblasti ducha, není chodit na demonstrace a nechat se hloupě chytit nepřáteli: Mají důležitější úkoly.

Nevím nic o tom, že by pan Popov vydal ke stovce duchovních samizdatů nebo pořádal meditace ve svém bytě, rozesílal prosby o duchovní literaturu po celém světě a riskoval za to vězení. To jak hájí komunistický volební podvod a hází špínu na odpůrce komunistů, naznačuje spíše, že je komunista. I když snad neměl legitimaci, duchem mezi ně patří. Proč by jinak lhal a pomlouval ty, kteří opravdu proti komunistům něco dělali? Ač se tváří jako disident, přece se chová a vyjadřuje jako komunista.

I pan Popov je jedním z velkých obdivovatelů soudruha mistra Drtikola, který se aktivně zasloužil o to, že se komunisté u nás zmocnili vlády. Podle něho právě lidi jako Drtikol, kteří zapřou Buddhu a dají se ke komunistům, jsou ideálem pravdomluvnosti a statečnosti. Disident, který bezmezně obdivuje Drtikola  komunistu z přesvědčení, který aktivně napomáhal při komunistickém puči v roce 1948 zmocnit se komunistům vlády, to je přece něco!

Vycházíme-li z litery programových prohlášení disidentů – chartistů, pak zjistíme, že disidenti nechtěli svrhnout komunistickou vládu. Uznávali její legimititu, ale pouze chtěli, aby dodržovala vlastní zákony. Vysoce konformní přístup, že?

Byli mezi nimi totiž i komunisté z přesvědčení, kteří chtěli komunismus zachovat. Ale s „lidskou tváří“. Takový byl například trockista P. Uhl, ale i další. Proto také mezi disidenty zvítězil názor o právní kontinuitě se svrženým režimem. Jinak řečeno: máme právní kontinuitu s režimem, který byl podle poslaneckého zákona zločinný. Hlavním prosazovatelem tohoto názoru je dnešní předseda Ústavního soudu p. Rychetský. Jeden ze strůjců sametu pro komunisty. Myslím, že byl za komunistů poslancem.

I tak jsem se do boje proti komunismu zapojil vždy, když byla byť i malá naděje na úspěch. Nejen jsem manifestoval a stávkoval, ale organizoval jsem skutečný odpor proti komunistům v období pražského jara a po 17. listopadu 1989 znovu, i když úspěch nebyl jistý.

Každý si o tom může přečíst v pamětech „Jak jsem hledal Boha", 2. díl, str. 243 a 3. díl, str. 262.