Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Pan Pařík zřejmě nedá pokoj. Tak tedy znovu a důkladněji, ať má, co chce.

Kdo chce znát pravdu, nechť si vezme k ruce knihu J. Navrátil „V srdci skutečnosti“ a otevře ji. Zjistí, že jediné uvedené copyright je Jiří Navrátil, 1993. Jiné tam není. Jelikož v té době jsme byli jediní, kdo u nás měl svolení k vydávání prací Ramany Mahárišiho, Avatar nás vydáním knihy omezil v našich právech, což mělo i negativní hospodářský důsledek. Údajné dodatečné svolení Ramanašramu na této skutečnosti vůbec nic nemění ani nám vzniklou škodu nehradí. Pokud chtěl Avatar své počínání napravit, byl povinen jednat s námi, které poškodil a nikoliv pouze – údajně – s Ramanašramem. Porušení našich práv na vydávání knih Ramanašramu si byl Avatar dobře vědom. Právě proto, aby se mu v dalším případě vyhnul, požádal nás o souhlas s vydáním Mahárišiho životopisu, který také dostal. Kdyby si nebyl vědom našich práv, tak by o ně nežádal.

Když listujeme v knize dále, zjistíme, že je tvoří pouze výňatky i učení Ramana Mahárišiho, které spojuje pár vět J. Navrátila. Něco takového autorský zákon nedovoluje. Umožňuje pouze krátkou citaci. Rozhodně neumožňuje rozdělit díla jednoho autora na celou řadu citací, které jsou spojovány větami autora druhého a takové dílo prohlásit za autorské vlastnictví toho, kdo si tak počíná.

Na konci knihy nalezneme dvě původní díla Ramana Mahárišiho „Čtyřicet slok o jsoucím“ a „Třicet slok“. Při méně pozorném čtení nezjistíme, že díla nejsou celá, ač  v knize to není uvedeno. Tak je čtenář záměrně uveden v omyl. Teprve nyní se Avatar přiznal, že v prvém díle vynechal asi 7 slok, ve druhém tři. Proč tak učinil, je zřejmé.

V případném právním sporu by tvrdil, že šlo o citaci a nikoliv o celé dílo.

Vypuštěním uvedených slok prokázal Avatar naprostou neúctu k mudrci Ramanovi Mahárišimu a současně jasně porušil autorský zákon. Takové zásahy do autorského díla výslovně zakazuje.

Celé vydání tak hned několikrát porušuje autorský zákon. Je vydáno bez copyrightu Ramanašramu, omezuje naše tehdejší právo a způsobilo nám věcnou škodu. Je sestaveno pouze z citací, což zákon neumožňuje. Došlo i k neoprávněnému zásahu do původních děl Mahárišiho.

K tomu pan Pařík mě drze obviňuje, že lžu, když tvrdím, že otiskl dvě celá díla Mahárišiho. To je skutečně mistrovský demagogický tah. Vyvolá ve čtenářích i ve mně mylný dojem, že otiskl dvě původní díla Mahárišiho a následně, když mu naletím, tak prohlásí, že lžu.

Skutečně vidím, že mne má pan Pařík stále co učit.

V závěru, cituji přesně, pan Pařík píše: „Pan Vacek snad jen mohl vydání knihy (životopisu Mahárišiho) blokovat, učinil tedy pouze to, že jejímu vydání nebránil. To opravdu není k chlubení“. Konec citátu. Opravdu není k chlubení dovolit konkurenci vydání díla, které zhorší náš vlastní hospodářský výsledek? Navíc my jsme nejen vydání díla nebránili. My jsme přímo svým souhlasem jeho vydání umožnili. Prohlášení pana Paříka, že jsme si přece mohli životopis kupovat za plnou prodejní cenu od Avataru, je přímo cynické. Součástí dohody, kterou jsme prakticky zdarma umožnili Avataru vydání knihy, byl i slib, že knihu budeme odebírat za dohodnutý rabat. Tak plní Avatar sliby.

Chování Avataru je v těchto záležitostech přesně opačné: oni nám přímo ve vydávání děl Ramana Mahárišiho přímo zuřivě brání. Dokonce nám v tomto smyslu píší výhružné dopisy určené přímo do vlastních rukou. Mají se opravdu čím chlubit.

Jaký to rozdíl. My jsme jejich pirátské vydání přešli bez protestů. Opět se potvrdilo: „čiň čertu dobře, peklem se ti odmění“.

V celém článku pan Pařík, jak je u něho pravidlem, neustále lže. Měl jsem prý prodat Fabii a za utržené peníze vydat životopis sám. Vůbec mu nevadí, že jsme ji koupili až o šest let později. Právě na takovýchto jasně prokazatelných lží je zřejmé, jak důvěryhodné jsou jeho výlevy. Navíc bez vozidla bychom při našem stáří nemohli jezdit na semináře a meditace po celé republice i na Slovensko.

Také jsem se prý obával riskovat s vydáváním knih. Pravdu, jak to bylo, čtenář nalezne v pamětech „Jak jsem hledal Boha“. Abych mohl začít s vydáváním knih, musel jsem do toho vložit všechny naše nevelké úspory na stáří a ještě si hodně peněz půjčit. Nebylo vůbec jisté, zda se mně peníze vrátí. Takže  další lež.

Pana Paříka pravda nezajímá. On píše, co mu nenávist přinese do pera. Neuzná, že lže, i když jeho tvrzení, že se F. Drtikol nezúčastnil  komunistického puče v roce 1948, vyvrátí sám F. Drtikol.

Buďme si proto dobře vědomi, jak pan Pařík zachází i s jasnými, objektivními fakty: buď je ignoruje nebo obrací na ruby. Využívá naprosto bezostyšně pravidla demagogie: „Stokrát opakovanou lež lidé počnou považovat za pravdu“. Právě proto se musí lži neustále vyvracet.