Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

(k článku na www.kauza-vacek.blogspot.cz)

Pan Popov nesouhlasí s Jirkou, že osvícení nelze získat napodobováním chování osvíceného, ke kterému nabádá E. Tomáš.

Ten je jediný, který takovou metodu učí a nevím o nikom, u koho by byla úspěšná, což je jediný průkazný důkaz. Ve stavu ega napodobováním chování osvíceného můžeme nanejvýš získat duchovní ego. Navíc kterého osvíceného máme napodobovat, když se ve svém chování tolik liší? A zná vůbec někdo tak dobře osvíceného, aby mohl jeho chování napodobovat?

Ramana Maháriši uvádí, že jsou pouze dva způsoby dosažení osvícení. Jedním je átmavičára, druhá naprostá odevzdanost, kterou KV odsoudila jako hitlerismus. O jiných metodách dosažení osvícení nemluvil.

Hlavní překážkou osvícení je ego, ztotožňování vědomí Já jsem s tělem a s myslí, kterými nejsme. To zakrývá naší pravou podstatu, vědomí Já jsem, jehož poznání je pravé osvícení. Dokud je zde ego, nikdo nemůže jednat jako bez ega neboli jako osvícený. Ego se musí rozpustit a nikoliv zušlechťovat, aby bylo osvícení dosaženo.

Napodobováním chování osvíceného nelze získat osvícení, protože nespočívá v určitém druhu chování, ale v osvíceném bytí. Chování osvíceného vyplývá z jeho osvícení vědomím Já a nikoliv z nějakého předepsaného či žádoucího chování. Osvícení je stav bytí a nikoliv určité chování.

Proto se také každý osvícený chová úplně jinak. Nějaký vzor chování osvíceného neexistuje. To, co se chová určitým způsobem, není také osvícený, ale jeho osobnost, kterou osvícený není. Je vědomím Já, které je rozlišené od osoby, ve které se osvícení děje, a proto jeho chování patří vždy jeho osobě a nikoliv vědomí Já jsem.

Metodou, úsilím, které vede k osvícení, je proto átmavičára, soustřeďování na samo osvícení – uvědomování Já a nikoli napodobování zevního chování osvíceného. Taková snaha je vždy vedena a prováděna egem, které zůstává nedotčeno. Pouze se snaží změnit své chování, které osvícení, poznání Já nepřináší.

V postupující átmavičáře je naopak ego rozpuštěno přicházejícím osvícením, čímž je výhradně poznání Já. V átmavičáře, ač vychází z úsilí ega o jeho osvícení, ego mizí a svítá osvícení vědomím Já jsem.

To napodobováním chování osvíceného dosáhnout nelze, protože v něm osvícení nespočívá, ale ve vědomí Já.

Rozhodující pomoc k dosažení osvícení, ten, kdo o ně átmavičárou usiluje, dostává od osvíceného mistra. Bez něho nemá naději osvícení dosáhnout. Děje se tak působením moci vědomí Já osvíceného, která budí do vědomí poznání sebe, svého Já, neosvíceného, je-li dostatečně očištěn a oddán mistrovi.

Ego není božské, ale naopak nebožské. Nemůže se nikdy božským stát, a proto se nikdy nemůže chovat jako božské, to jest osvícené. Je pravým opakem osvícení, poznání Boha v nás. Bytost ve stavu ega má božskou podstatu, ale ta je zakryta egem. Aby si ji uvědomilo, musí ego nejdřív zmizet, být rozpuštěno átmavičárou.

Átmavičára je jediný přímý a účinný způsob, který rozpouští ego a současně obnovuje poznání Já, kterým jsme. Proto je přímým způsobem získání osvícení.

Pan Popov se také vyjadřuje k jednotě. Dohadování o jednotě těch, kteří ji nežijí, je stejně pochybné, jako dohadování slepců o životě těch, kteří vidí. O jednotu máme usilovat a nikoliv se o ní dohadovat.

Hlavní překážkou života v jednotě je ego. To přímo život v jednotě vylučuje. Pokud se ego dohaduje o jednotě, je přesně v postavení slepce, který vynáší soudy o světě vidoucích, ač sám nevidí. Klíčem, dveřmi ke království nebeskému, k jednotě je vědomí Já jsem. Kdo je nemá, nemůže ani jednotu žít. Ego jako plná nevědomost jednotu vylučuje.

Otázka existence nebo neexistence úsilí v jednotě není jednoduchá.

Je zřejmé, že plné uskutečnění jednoty, dokud žijeme s hmotným tělem ve hmotném to jest nebožském světě není možné. Můžeme ji žít vnitřně jako stav vědomí, ale tím zevní nebožskost, a tím i nejednota světa odpadlého od Boha není dotčena.

V tomto smyslu i ti, kteří dosáhli vnitřní jednoty a žijí v nebožském světě, v něm také usilují. Ramana Maháriši například vynaložil velké úsilí na rozsáhlou výstavbu Ramanášramu, se kterou vedení ášramu zásadně nesouhlasilo.

Celou situaci a způsob prosazování této výstavby, o kterou Maháriši velmi stál, podrobně popisuje Anamalai Swami.

V prvé řadě Maháriši také usiloval, aby si lidé uvědomili pravdu o svém Já.

O plné jednotě projevu a neprojevu je pak možné mluvit pouze po opuštění nebožského světa a nikoliv po dobu života v něm.

Je-li plné jednoty dosaženo, není již třeba o ni usilovat. Otázkou je, co plná jednota je. Ani v tomto případě není možné ji chápat jako naprostou nečinnost. Vždyť i Bůh je neustále činný jako stvořitel a udržovatel všech světů a každá činnost je vždy i úsilím o něco.

Pády andělů i náš případ dosvědčují, že je možné z našeho božského stavu spadnout. Proto nepochybně existují určitá pravidla, jejichž dodržování udržení se v jednotě zabezpečuje. I Bhagavad gíta píše o odpadlících z jednoty.