Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Moje celoživotní zkušenost mě učí, že od duchoborců je možné očekávat i to nejhorší. Petr Klíma (P. A. Toušek) říkal: „Světský člověk je zamrzlý záchod, duchovní člověk je rozmrzlý záchod“. Na tom je mnoho pravdy.

Bohužel často se nechám svézt přesvědčením, že duchovní lidé jsou inteligentní bytosti, kterým není nezbytné vše říkat polopatě, že sami vědí, co je dobré a co ne, co se může a co nikoliv. Nakonec jsem vždy zklamán.

Tentokrát ve věci fotografování. My dáváme dělat fota z našich činností. Řádně za ně platíme a pak je nabízíme jako službu přátelům. Tato praxe je naprosto všude běžná včetně zákazu fotografování. Má zabránit tomu, aby takto zakoupená fota nezůstala ležet. To jsou pak vyhozené peníze.

My jsme byli tak benevolentní, že jsme fotografování dovolili. Předpokládali jsme jak inteligenci, tak ohleduplnost fotografů, že své snímky nebudou ve velkém šířit v naší skupině, protože si uvědomí, že tím nám dělají škodu. Námi zaplacená fota zůstanou neprodaná a my přijdeme o vynaložené finance.

Bohužel mé spoléhání na inteligenci a ohleduplnost přátel se ukázala být pošetilá. Fotografové začali svá fota šířit a naše se proto přestala prodávat. Proto jsem musel napsat článek O fotografování. Důvody jsem jasně vysvětlil.

Přesto zřejmě někteří – což se mně zdá neuvěřitelné – vůbec nic nepochopili. Místo toho píší pojednání, že jako autoři snímků mají právo je šířit podle svého uvážení a že „dávat je nejvyšší umění“ – viz pan Macháček. Že nám takové počínání působí škody, jej vůbec nezajímá. Myslí si, že se ke svým bližním může chovat bez ohledu na jejich zájmy a dokonce je poškozovat. Mistrova práva jej vůbec nezajímají. Snad si dokonce myslí, že žádná nemá. Když již chce tolik dávat a pomáhat, proč tuto svou snahu neobrátí směrem k mistrovi a celé skupině; samozřejmě správným způsobem.

Navíc umění dávat zevní dary, jak tvrdí, není rozhodně tím nejvyšším – viz Ježíš: „Nemá nikdo větší milování, než pokládat svůj život za druhé“. Právě to dělají mistři. Pro jistotu dodávám, že je míněn život duchovní – život vědomí Já jsem. Již si nemohu být ani jist, že tyto nejvyšší pravdy někdo nevezme zevně a nevztáhne je na naše těla.

Stejně tak pan Macháček nerozumí Ježíši, když říká: „Co je boží, dávejte Bohu, co je císařovo, dávejte císařovi“. On to vykládá tak, že se máme dělit mezi Boha a svět. Pravda je přesně opačná. Ramana Maháriši: „Světu se máme věnovat, jak jen je nejméně možné“, Ježíš vícekrát říká to samé. Císaři, světu máme dát jen, co je nezbytně nutné a nic víc.

Stále nevycházím z údivu, v jaké nevědomosti někteří hledající žijí a jaké scestné názory, které jim škodí, doslova hýčkají. Co je nejhorší: ještě je šíří mezi druhé.

Právě proto nestačí pravdu říci pouze jednou, ale je jí nezbytné opakovat stále do nekonečna. I tak ji mnozí ani nezaslechnou. Marná práce.

Jinak, aby bylo jasno. My si vážíme všech upřímně hledajících i všech mistrů. To ještě neznamená, že s nimi ve všem souhlasíme. Naše škola je stezkou hledání naší božské podstaty, jak ji učili Ramana Maháriši, Ježíš i Buddha a mnozí další. I s veškerou úctou k panu Macháčkovi naše stezka není jeho stezkou a jeho názory nejsou vždy samočinně názory naše. Proto je také nelze uplatňovat v naší škole, což platí například i o názorech katolíků. Když mluvím o katolictví, nemám na mysli samozřejmě to, co učil Ježíš, ale to, jak jeho učení zkomolila katolická církev.

A ještě jinak. Pokud se někdo prohlašuje za žáka nějakého mistra a chce jím opravdu být, nezískává tím právo mistra kritizovat a do nekonečna s ním vyvolávat spory. Pravidlo zní: učitel učí a žák se učí. Pokud někdo tento vztah stále převrací a snaží se „předělat mistra ke svému obrazu“, pak jeho žákovství mu nejen nepřináší prospěch, ale škodu.

O takové žáky nikdo nestojí, protože pro ně čas a síly jim věnované, jsou zmařeny. Zabývat se s takovými nežáky je zcela zbytečné a jen mistra vyčerpává, aniž by neslo nějaké ovoce. Proto se také tolik zdůrazňuje pokora a dokonce i poslušnost mistru. Pro všechny, ale zejména pro žáky jsou tyto vlastnosti nepostradatelné, pokud ovšem to s cestou myslí vážně.