Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zlo není totéž co dobro a to ani podstatně. Zásadně nesouhlasím s prohlášením typu: „Zlo a dobro mají stejnou podstatu a v jednotě není ani dobro ani zlo“. Taková přesvědčení pocházejí zřejmě z představy, že jednota je jakási mrtvá, nevědomá a nerozlišená kaše, ve které je opravdu vše jedno.

Tak tomu není. Jednota je Bůh, živá, sebe si vědomá existence, která je i nejvyšším, absolutním Dobrem. Tak je v jednotě nejen Dobro, ale ona je přímo sama Dobrem.

V tom se mnou souhlasí i mistři, jako je například neznámý autor „Theologie Deutsch“. Část 30 svého pojednání uvádí takto:

„30. Kterak je Bůh pravé, jednoduché, dokonalé Dobro a kterak je světlem, rozumem a všemi ctnostmi; i jak je třeba toto nejvyšší a nejlepší Dobro ze všeho nejvíc milovat“.

Zlo naproti tomu je bezpodstatné. Je nepřítomností tohoto dobra ve smyslu jeho neuvědomování. Tvrdit, že podstatou zla je jednota, je totéž, jako když bychom tvrdili, že Bůh je podstatou zla. Není. Je podstatou Dobra a víc Dobro samo.

Podstata Jednoty, Boha je dobrá a víc je sama dobrem a nikoliv něčím neutrálním. Vše je Bůh, protože nic než on neexistuje, ale neplatí, že cokoliv z toho všeho je celý Bůh ani, že se každá věc a bytost nachází v božském stavu z jejího pohledu a stavu.

Některé soudy z této oblasti platí pouze všeobecně, jiné jsou pouze jednosměrné; nelze je obracet, jako je tomu v matematice, kde obě strany rovnice jsou si skutečně rovny, jedno zda jde o stranu pravou či levou.

a + b = c + d  platí plně pro obě strany.

Vše je Bůh. V tomto smyslu, ale jen v tomto smyslu platí

pařez = Bůh.

Již vůbec neplatí

Bůh = pařez.

Ještě jinak: Hlad je dobrý kuchař, ale dobrý kuchař není totéž, co hlad. Obracet takové vztahy, jak můžeme vidět, není možné.

Pařez, každá jednotlivá věc a bytost jsou Bohem pouze tak, že jsou jeho částí, nacházejí se v Bohu a jsou jím pronikány, ale proto ještě nejsou Bohem celým. Navíc, pokud se nacházejí v projevu, mohou být od Boha odpadlé, nevědomé si jeho, a tak i své pravé existence.

Jednota, nejvyšší Skutečnost, je jen jedna. Nejsou dvě Skutečnosti, což Indové označují pojmem a-dvaita, ne-dva. Z toho nevyplývá nerozlišenost, neexistence rozdílů, ale neoddělenost, spojení všeho v jednom celku, v jednotě.

Nejvyšší Skutečnost, Bůh, Jednota existují ve stavu jak nerozlišeném, tak i rozlišeném, aniž by její projev, činnost byla oddělena od nečinného neprojevu.

Projev opět existuje jak – vzato z pohledu stvoření – ve stavu božském i nebožském. Božský projev je vědomou existencí v nejvyšší Skutečnosti, v jednotě ve smyslu vědomého života a spojení s ní. To je onen ráj, či nebe, ze kterého byly bytosti odpadlé svým vědomím od Boha, vypuzeny do projevu nebožského.

V božském projevu existuje jak dobro relativní, tak i absolutní. Poslední je zdrojem dobra relativního. Zde zlo opravdu neexistuje a samozřejmě neexistuje ani v neprojeveném Bohu. Relativní dobro v neprojevu existuje jako možnost absolutního Dobra projevit se v božském světě.

Do božského světa a dále do neprojeveného božství vede výhradně dobro ať relativní nebo absolutní, ale zásadně nikdy zlo. Zlo ve všech svých projevech musí nejprve zmizet, protože do božského stavu ať projevu či neprojevu, nemá přístup. Jedno vylučuje druhé. Relativní dobro naopak nejen v božském světě nemizí, ale existuje dále. Rozvíjí se a směřuje ke své podstatě, jíž je sám Bůh.

Proto jen nevědomé ego může tvrdit, že v jednotě není dobro, a že je shodné podstaty se zlem. Jednota je nejen prosta zla, ale ani zlo svou podstatou nevytváří. Její dobro se projevuje dobrem relativním a nikdy zlem, protože v ní ani neexistuje. Zlo není výtvorem Dobra, ale bytostí odpadlých od Boha. Nemá podstatu, ale je projevem ega.

Ego vždycky rádo slyší, že „dobro a zlo jsou stejné podstaty“. Ihned si z toho odvodí, že být dobrý, či zlý je vlastně jedno, protože oboje v Jednotě neexistuje. Tím spíš, že má sklon považovat jednotu za něco od Boha odlišného nebo jej dokonce z ní vyděluje a představuje si, že se ono samo jednoty nějak zmocní. Nezmocní, protože ono samo je bezpodstatným zlem. Základem ega není podstata vědomí jednoty Já jsem, ale ztráta tohoto vědomí a jeho omezení na tělo a ztotožnění s ním. Právě toto je zlo zásadní a nejhorší, protože rozbíjí jednotu. Proto nás Ježíš varuje: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. Toto spojení se samozřejmě odehrává, jak říká, „v nebi“.

Velmi bychom se mýlili, kdybychom si mysleli, že učitelé advaity neučí o zlu a dobru, „protože v jednotě přece neexistují“. Často se mně stává, že když něco napíši a přemýšlím, zda nějakou otázku vykládám správně, dostane se mi v zápětí do ruky text, který s mými závěry souhlasí. Stalo se tak i při psaní této kapitoly.

Jakoby náhodou jsem otevřel „The Mountain Path“ a co jsem tam nenašel? Bhagavanovo učení o dobru a lásce k němu. Část cituji:

„Abyste mohl odmítnout zlo, musíte milovat dobro. V náležitém čase se toto dobro bude jevit jako překážka (cesty k Bohu) a bude odmítnuto. Proto musíte nezbytně nejprve milovat to, co je dobré. To znamená, že musíte nejprve milovat a pak odmítnout věc, kterou milujete. Když takto vše zamítnete, co zůstane, je samotné Já (Jednota). To je pravá láska. Kdo zná tajemství této lásky, shledá, že svět sám je pln vesmírné lásky.“

Pramen: Suri Nagamma, Letters from Sri Ramanashramam.

Jen na okraj: to, co „odmítáme“, lépe od čeho se odpoutáváme, jsou věci a bytosti, které milujeme láskou, která lpí na milovaném a poutá nás k němu. Neodříkáme se lásky samé, tím méně duchovní etiky.

Závěr

Jednota je jednotou jediného Dobra.

Představa, že v jednotě zlo zmizí, je naprosto nesprávná. Zlo nemůže do jednoty vůbec vstoupit. Nejprve musí zmizet a co zůstane, je jediné Dobro a jeho jednota.

Zla se musí vědomě odřeknout každá stvořená bytost sama a dobrovolně. Bez toho nelze nejen do jednoty vstoupit, ale ani pokročit na stezce. Nejen se musíme zla odřeknout, ale také je v sobě rozpustit, dokud po něm nezbude ani stopy. S dobrem relativním i absolutním, které takto dosáhneme, můžeme teprve vstoupit do Jednoty s Dobrem – Bohem.