Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zlo má, jak jinak, jen zlé vlastnosti a následky. Jedna z nejhorších je, že je nakažlivé. Pokud nejsme bdělí a ostražití, zlo namířené na nás v nás vyvolává zlé city, které jsou opravdu smrtelnými hříchy, což zvláště platí o nepřátelství až nenávisti a hněvu.

Když na nás zlo zaútočí, jsme nakloněni k tomu odpovídat stejně: pocity nepřátelství a hněvem. Tato nakažlivost zlem je snad jeho nejhorší vlastnost, protože nás stahuje na svou, zlou úroveň a tak nás dostává do své moci. Nejhorší pak je, když si myslíme, že naše nepřátelství a hněvivé city jsou spravedlivé a oprávněné.

Pravdou je, že i když se jedná zevně o zjevnou nespravedlnost, i to nejspravedlivější rozhořčení a nepřátelství je zlem stejným jako to nespravedlivé. Zlo je vždy zlo a je úplně jedno, zda je „spravedlivé“ nebo „nespravedlivé“ prostě proto, že nám škodí ve všech úrovních – tělesně, duševně i duchovně, osobně i našemu lidskému společenství, jehož jsme členy.

V duchovní oblasti nás zla hněvu a nepřátelství zbavují boží pomáhající milosti. Každé zlo vždy zahaluje náš rozum a přestáváme být schopni rozlišovat dobré a zlé, spásné a nespásné a proto se nás zlo zmocňuje stále více a více.

Kdo žije ve hněvu, zlosti a nepřátelství, žije v duchovní nepohodě, které tyto síly zla vyvolávají. Zamezují přístupu radosti a blaženosti lásky.

Zlo nás svými zlými citovými projevy i tělesně vyčerpává. Bere sílu, která je potřebná pro činnost těla a navíc vážně narušuje tělesné zdraví. Trvalé působení zlých citů v nás vede nezbytně k onemocnění všeho druhu. Je základní nemocí, ze které všechny další povstávají, včetně rakoviny. Příčinný vztah srdečního selhání, hněvu a rozčílení je naprosto zřejmý.

Hněv a nenávist rozdělují všechny druhy lidských společenství a plodí všechna zla, jaké společnost zná. Války a genocidy jsou jejich výsledkem.

Pod vlivem trvalé vlády velkých zel nad námi, zejména nenávisti, odcházíme po odložení těla do světů bez světla, ve kterých nás trápí síly zla, které jsme za života na zemi vytvořili.

Kdo podlehne jakémukoliv zlu, toho zákonitě čeká jen zlo a nic jiného v podobě jeho osudu. Proto skuteční dobří vůdci lidstva varují před zlem a to zejména před hněvem a nenávistí.

Proto nás učí například odpouštět, protože vnitřní odpuštění nás vymaňuje ze zla odvety, která je vždy vedena hněvem a nepřátelstvím.

Máme milovat Boha, bližní včetně svých nepřátel i sebe, protože kde je pravá láska, nemůže být zlo, ale jen boží dobro. Proto platí: „Pomsta je má, praví Hospodin“, protože za pomstou je vždy zlo nenávisti a hněvu.

Zlo nad námi opravdu vítězí jen v jediném případě a to tehdy, když podlehneme jeho nakažlivé moci a staneme se sami zlí, to jest začneme sami nenávidět a necháme se unášet hněvem.

Proto je tak důležité vypěstovat si trvalou naprostou odolnost proti zlu ve všech jeho podobách naprosto bez výjimek. I málo zla je vždy jen zlo a když je nehlídáme, tak začne růst, až nás celé pohltí. Pohádka o Smolíčkovi Pacholíčkovi, o jelenu se zlatým parožím a Jezinkách, nám velmi názorně ukazuje jak dopadneme, když se i nad malým zlem „slitujeme“ a necháme je v sobě „ohřát“ – necháme je působit. Jeho základními projevy jsou právě ty smrtelné hříchy: neláska, nepřátelství, nenávist, hněv, závist a pýcha.

Ve vypěstování odolnosti proti zlu nám pomáhá:

1. Dobrá znalost nauky a zejména pochopení zlé přirozenosti zla a jeho škodlivosti pro všechny zúčastněné, pro náš život časný i věčný.

2. Rozlišení se od všech výtvorů naší mysli v postoji sebe si vědomého pozorovatele a samozřejmě zvlášť od těch zlých, z nichž nejhorší jsou zlé city.

3. Vyhledávání všech polovědomých až nevědomých ložisek zlých citů a jejich rozpouštění ve vědomí nebo jejich přeměna ve vyšší energie vedením nad hlavu.

4. Očista od pokleslých, zlých sil pomocí vnitřní pránájámy. Ta působí dobře výhradně pouze za základní a nevynechatelné podmínky: když zlé energie skutečně všemi popsanými způsoby odhalujeme a rozpouštíme. Nikdy je nesmíme přijímat za své i když jsou zdánlivě spravedlivé a správné. Jinak se nás zmocní a úplně zničí. Něco jako spravedlivé zlo v podobě hněvu, nenávisti a dalších zlých citů neexistuje.

5. Pěstování lásky k Bohu, k bližním i k sobě. Jsme-li opravdu ve stavu lásky, která je Bohem, zlé city a síly, které představují, nemohou do naší mysli proniknout a zmocnit se nás.

Naprostá očista od veškerých sil zla v nás, zejména od zlých citů, je základním předpokladem jakéhokoliv duchovního života, pokud je chápán jako cesta návratu k Bohu. Bůh a zlo jsou neslučitelné. Kde je jakékoliv byť i malé zlo, nikdy není a nemůže být Bůh. Namáhá se nadarmo a navíc je pod vládou své zlem ovládané mysli, kdo si něco takového myslí.

Bez očisty od zla neexistuje jakýkoliv duchovní pokrok, což platí vždy plně pro všechny druhy meditace. Bez očisty, síly, kterou meditací získáme, se zmocní naše zlo a pak konce duchovního života jsou horší než jeho začátek. Působením síly, kterou jsme meditací vytvořili, které se zmocnilo zlo, které chováme, jsme ze stezky odvedeni a duchovně, často i duševně, jsme zničeni. V nejlepším případě nám dlouhé roky meditace nepřinesou žádný pokrok na stezce a naše úsilí se ukáže být marné.

Základní praxí všech, kteří opravdu směřují k Bohu by proto měl být trvalý očistný proces. Tomu bychom se zejména na počátku stezky měli věnovat víc než samotné meditaci, protože bez naprosté očisty nikdy nemůžeme na stezce pokročit.

Pokud neuhlídáme svou mysl před vstupem zla do ní, pak nám dokonce nepomůže ani dosažená schopnost být si vědom Sebe ve vědomí Já jsem. Zlo, které ovládne naši mysl, zničí i výsledky vysokého poznání. Tam, kde vládne zlo, je vždy i ego a plody poznání vědomí Já jsem se neuplatní, protože zlé síly v nás tomu zabrání.

Všechny představy, že když známe své Já, nic nám nemůže uškodit a můžeme si vše bez zlých následků dovolit, jsou již samy o sobě projevem velké moci zla nad námi, které nám zastírá rozum.

Jsou také neklamnou známkou přítomnosti ega. To je také vždy vážné ohrožení jeho konečného rozpuštění. Objevení Já je teprve zrodem Ježíška v nás. Ten je na začátku opravdu malým a slabým dítětem našeho duchovního vývoje, jak názorně ukazují evangelia. Musíme jej proto ochraňovat, aby jej síly zla pro naši nedbalost a nezodpovědnost nezahubily. Vraždění neviňátek Herodem názorně symbolicky ukazuje, co dobru v nás hrozí, když Herodovi dovolíme jeho vraždění zlem v nás.

Padají a to zřejmě ve velkém počtu i právě Bohem stvořené bytosti, nacházející se v božském stavu. Tím spíše mohou padnout i mistři, kteří žijí v nebožském světě, který je plný zla a jeho zlých sil, které na každého včetně jich samých neustále útočí a snaží se za každou cenu se zachytit, uchytit a rozvinout v naší mysli.

Toto je skutečně trvale probíhající boj dobra se zlem, ve kterém zlo milost nedává a každá domluva se zlem je již jeho vítězstvím nad námi, za které tvrdě zaplatíme ztrátou pomoci boží neboli, jak se méně správně říká, milosti. Od zla milost nelze očekávat a dobro se může projevit pouze tehdy, když se rozhodně vymaníme z moci zla.

Prvou chybou, které se ve vztahu ke zlu dopouštíme, je jeho podcenění pod vlivem myšlenky: jsem dobrý, ve mně žádné zlo není, protože jsem na stezce.

Sám Ježíš odmítá být zván dobrým a my ve své pýše se za dobré považujeme. Již toto je jedním ze zel, které musíme prohlédnout a rozpustit, protože nám brání se vážně zlem v našem nitru zabývat.

Jinou lstí zla je, že nám namlouvá, že tento svět je božský, protože jej stvořil Bůh. On jej skutečně stvořil, ale nikoliv jako ráj a království nebeské, ale jako vězení pro naši nápravu a nemocnici pro naše uzdravení.

Proto se máme, jak říká Ramana Maháriši, zabývat světem, jak nejméně je možné a plně se věnovat na prvém místě rozpouštění sil zla v nás, které nás svou mocí do tohoto světa, který je nebožský a plný zla, přivedly.

Střežme svou mysl před nákazou zla. Neodpovídejme zlu myšlením a cítěním ve zlu, protože to je skutečné vítězství zla, když nás strhne na svou úroveň a zmocní se naší mysli. Pak právě silou naší mysli, kterou jsme zlu propůjčili, konáme zlo svými skutky. Je jistě zlé, jsme-li v moci zevního zla, ale daleko horší je, když my sami zlo svou myslí vytváříme a tak mu v jeho moci sloužíme.

Pamatujme velmi důrazně:

Nikdo není dobrý, ale všichni jsme více či méně ovládáni zlem, jehož mocné síly vytváříme svým myšlením a cítěním.

Samo ego, stav odloučenosti od Boha je již sám o sobě největším zlem, protože kde není Bůh, není ani jeho dobro, ale jen zlo.

Kde je zlo, tam není Bůh.

Zlo je vždy jen zlé a nikdy dobré ani spravedlivé.

Zlo, které v sobě chováme, se zevně uskutečňuje jako náš zlý osud.

Dobrý zevní osud je výsledkem myšlení, cítění a jednání v dobru.

Nejlepší ochranou proti zlu je trvalá nepřipoutaná láska k Bohu, našim bližním i k sobě řízená božskou moudrostí.

Ač jsme podstatně opravdu božští, přece se naše božskost neprojeví plně dříve, dokud se nezbavíme všeho zla ve svém myšlení a cítění. K nalezení Boha a k životu v něm je potřeba pouze jedno jediné: rozpustit veškeré zlo v nás. Co zbyde, je jen dobrý Pán Bůh.