Zlo existuje, ale je pouze relativní
Jiří Vacek
Absolutní zlo, princip zla neexistuje, ani existovat nemůže. Základem Boha je neprojevené nerozlišené, neomezené sebe si vědomé Jsoucno. V něm neexistuje nic stvořeného, předměty či osoby ani jakýkoliv pohyb a změny. Neprojevené božství je jedinou plnou jednotou, jaká existuje. I v této jednotě se již jako možnost určitého rozlišení nachází stvořitelská moc a možnost jejího projevu, jímž je stvoření.
Zlo, nikoliv absolutní, ale relativní může existovat pouze ve stvoření, které je rozlišeno na předměty, síly a osoby. I když je prvotní stvoření božské, přece již je v něm přítomná možnost určitého zla. To spočívá již v samotné existenci rozlišení i prvotního, ještě božského stvoření. Ač je jednotné v tom, že je v Bohu a božské, jeho jednota není absolutní, ale jednotou v rozlišení. To není ještě ani rozdělení ani oddělení od Boha.
Právě tato rozlišenost prvotního stvoření, které již není absolutní jednotou neprojeveného božství, poskytuje možnost vzniku relativního zla, kterému mohou propadnout i bytosti přímo stvořené Bohem a v božském stavu se nacházející.
Snad všechna náboženství tuto možnost upadnutí do zla uvádějí. Spočívá v odloučení se od Boha. Jeho příčinou je, jak učí, „neposlušnost vůle boží“. Tu nechápejme jako neposlušnost vojáka svému veliteli, ale v životě v rozporu se zákony božského života.
Jinou možností pádu i „Světlonoše“, Lucifera, je pýcha, ve které se chce rovnat Bohu. To není za prvé vůbec možné a za druhé současně vede k pravému opaku: ke ztrátě božského života právě vymezením se proti Bohu. Kdo se chce rovnat Bohu, již se od něho v této touze odděluje.
V obou případech, jak jsme poučováni, výsledkem je ztráta božského života. V něm vše potřebné k životu v plném štěstí bytosti získávají přímo od Boha bez jakéhokoliv úsilí. Samozřejmě za dodržování základní podmínky, kterou je život v souladu se zákony božského života.
Výsledkem odpadnutí od Boha je vždy nutnost zabezpečení existence bytosti ve stavu pádu vlastním úsilím. Starý zákon mluví jasně: „Skrze tebe je prokleta tato zem a proto si budeš dobývat svůj chléb vezdejší v potu své tváře“.
Tato slova obsahují přesně tu pravdu, která je uvedena výše: když se stvořené bytosti vnitřně oddělí od Boha, výsledkem je ztráta božské existence, ve které není potřeba „práce“ a zrod v nebožském světě, kde bytosti v něm narozené musí tvrdě pracovat, aby zabezpečily svou existenci.
A právě toto je prvé relativní, osobní zlo, kterým začíná nekonečná řada větších a menších zel, dokud není plně obnoven vnitřní božský život každého jedince a nezrodí se po odložení těla v božském světě. Právě to je spása, vysvobození.
Od čeho? Od nesvobody a utrpení, které život bez Boha v nebožském světě přináší. Zdůrazněme, že k dosažení vysvobození musíme splnit obě podmínky:
1) Nejprve musíme plně obnovit své vědomé vnitřní spojení s Bohem.
2) Dosáhnout zrodu v božském světě.
Pokud nejsou splněny obě podmínky, božský život nezkalený utrpením není možný.
Tím se dostáváme k tomu, co je zlem a co je jeho prvotní příčinou:
1) Zlem je život v utrpení a nesvobodě.
2) Základní a hlavní příčinou všeho zla je naše vlastní ztráta vědomého spojení s Bohem.
Prvotní zlo a příčina všech zel je ztráta vědomého života v Bohu. Ta neustále pouhou svou existencí, vlivem a působením plodí nekonečnou řadu zlých příčin a následků. Tento zákonitý řetěz zel, nesvobody a utrpení je možné přetnout pouze plným návratem k Bohu a nijak jinak. Právě to je jediné a skutečné vysvobození z moci zla.
Proto vždy a plně platí:
Největším zlem je nevědomost o Bohu, neznalost vlastní božské podstaty a zákonů, které vládnou celému stvoření, všem bytostem od světů pekelných až do světů božských a jejich obyvatelům a jejich nedodržování. Pokud mluvíme o duchovní nevědomosti, je jí právě toto.
Toto základní zlo a příčina všech dalších zel existuje a nejen existuje, ale ovládá všechny duchovně padlé bytosti svou skutečnou silou. Tuto sílu mu dodáváme my sami svým myšlením, cítěním a jednáním ve zlu a ze zlých pohnutek a přesvědčení.
Bytosti všech světů jsou tak zlé, v jaké míře zlu, jeho přesvědčení a silám propadly. Někteří jsou zlem ovládáni více, někteří méně, což se dokonce mění podle okolností, kterým jsou vystaveni. Proto zákonitě jeden a tentýž člověk se někdy chová jako zlý, jindy opět jako dobrý. Rozhoduje síla mysli, která jej právě ovládá.
Mnoho lidí, kteří se jinak chovají slušně a přátelsky, najednou selhávají a podléhají svodům příležitosti. Rčení: „Příležitost dělá zloděje“, je až příliš a smutně pravdivé. Tam, kde jde o peníze a postavení, často jde přátelství stranou a každý prostředek jak získat vlastní prospěch je dobrý.
Nikoliv neprávem jeden známý spisovatel píše: „Za každým bohatstvím je na jeho začátku zločin“. Takoví lidé získávají své bohatství neprávem. Když získají, co chtěli, pak jsou po zbytek života často dobří a slušní. Své karmě samozřejmě neuniknou.
Odpověď na otázku, kterou si lidé často kladou: „Je tento člověk dobrý nebo zlý?“, není jednoznačná.
Z nejvyššího hlediska všichni i ti největší zlosynové mají božský základ. Jelikož jej neznají a nežijí s ním v souladu, je to totéž z hlediska současnosti, jako když jej nemají. To, že jej mají, jim všem dává možnost obrácení k dobru a nakonec i spásy, pokud se začnou vymaňovat z moci zla, jeho sil, které v sobě chovají.
Z hlediska současnosti jeden a týž člověk může být v daném okamžiku dobrý nebo zlý, to jest ovládají jej právě zlé nebo dobré síly. Také se může chovat různě k rozličným lidem a jedny milovat a druhé nenávidět nebo dokonce vraždit.
Z hlediska délky celého lidského života se mohou někteří lidé jevit jako převážně dobří, jiní opačně. Jací jsme vnitřně doopravdy, víme každý jen sám. Označení člověka za dobrého nebo zlého je proto vždy značně podmíněné a platí dočasně. Dobrý člověk je ten, který právě pod vlivem dobrých myšlenek jedná dobře, zlý je ten, kdo právě pod vlivem zlých citů jedná nepěkně.
Jako převážně zlé můžeme plným právem označit lidi jako Hitlera, Mussoliniho, Stalina, ale i některé papeže a všechny inkvizitory a nejrůznější šiřitele křesťanství nebo islámu mečem.
V našem světě, jak prohlašuje i Ježíš, není plně dobrý nikdo. Dobrý v plném smyslu slova je pouze Bůh a nikdo jiný. Všichni obyvatelé našeho nebožského světa odpadli od Boha a proto nejsou ani dobří. Jinak by se zde nenarodili. Nanejvýš se vracejí pod vliv a moc jediného skutečného dobra, jímž je výhradně Bůh sám. Proto ještě nejsou dobří, ale pouze se zbavují zla, které jim vládne.
Z toho, co bylo vysvětleno, je zřejmé, co myslíme pod pojmem zlo. Je to takové přesvědčení, způsob myšlení, cítění a jednání, které nám přinášejí ve svých důsledcích utrpení a nesvobodu. Nejhorší zlo je pak to, které nás odděluje od Boha. To jsou na prvém místě skutečné zlé síly naší mysli, kterým říkáme smrtelné hříchy. Smrtelné proto, že doslova zabíjejí jakýkoliv duchovní život v nás.
Jako zlé lidi pak označujeme ty, kteří mají sklon trvale myslet a konat pod vlivem zlých přesvědčení a sil mysli, jejichž prosazování přináší utrpení a nesvobodu všem. V tomto smyslu je zlo a zlí lidé až příliš skutečné a mocné. Jakkoliv je toto zlo relativní, není o to méně ve svých důsledcích hrozné. Utrpení, ať absolutní nebo relativní je vždy jen utrpení a nic víc.