Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Škody a utrpení, které nám způsobují lidé, kteří myslí a jednají ovládáni mocí zla, jsou velké.

Často se však zapomíná, že největší škodu nám působí tím, že nás stáhnou na svou úroveň zla. Pak jsme jako oni: nenávidíme, zlobíme se, toužíme po odplatě a spravedlnosti. Jakkoliv jsou tyto naše reakce pochopitelné, nejsou nikdy oprávněné a spravedlivé, ale vždy jen zlé: škodí nám, protože nás vzdalují Bohu. To se vztahuje i na pocity lítosti a nevděku, protože se zmocňují naší mysli, kalí její klid a škodí nám svým neblahým působením.

Největším zlem není proto zevní újma ani zevní vítězství zla, ale vnitřní, duchovní škoda, když na zlo vnitřně odpovídáme zlými city, které jsou smrtelnými hříchy, usmrcujícími skutečně náš život v duchu.

Právě naše upadnutí do moci zlých citů a myšlenek jako reakcí na zlo, je největším vítězstvím zla nad námi: podrobuje si naši mysl zlu, bere nám její svobodu. Jakkoliv velké zevní zlo se tomuto vnitřnímu zlu svou škodou, kterou nám působí, nevyrovná.

Naše setkání se zlem, to, jak ve své mysli na ně odpovídáme, je proto vždy velkou zkouškou naší opravdovosti a pevnosti v dobru.

V moci vyvolávat v naší mysli jako reakce na ně zlé myšlenky a zejména city, vězí největší moc zla nad námi. Zlo všeho druhu nad námi vítězí skutečně pouze tehdy, když na ně odpovídáme stejným zlem v naší mysli. Dokud udržíme mysl alespoň v klidu a bez zlých citových reakcí, když se setkáme se zevním zlem, zlo nad námi má jen zevní moc, která je dána naší karmou, kterou máme odžít v tomto vtělení. Jiná spravedlnost než tato, že zevně vždy sklízíme, co jsme v minulosti zaseli, neexistuje.

Ta – naše karma – je jediná síla, která má zevně nad námi moc. Vnitřně vždy máme možnost na zlo odpovídat buď ve shodě s naukou nebo propadnout do moci zla a být jako ono.

Když odpovídáme na zlo vnitřně zlem, zlými city a myšlenkami, utrpíme hned dvojí škodu:

1) Mysl propadlá zlu nás vylučuje z Boha a zabraňuje našemu pokroku na stezce.

2) Zlé myšlenky a zejména zlé city jako odpověď na zevní zlo, jen udržují v chodu řetěz zrodů v nebožském světě, který je vždy pln utrpení, až do nekonečna.

Kdo chce vysvobození z tohoto nekončícího řetězu zla, musí vnitřně přestat ze všech i těch nejhorších okolností odpovídat myšlením a cítěním ve zlu. Jiná možnost vysvobození neexistuje.

Pravé odpuštění je jen úplné opuštění vnitřního zla a nic jiného. My se pouštíme zla. Neodpouštíme druhým, ale sobě zlo, které zlé reakce na zevní zlo představují. Tím se současně vnitřně odpoutáváme od zlých lidí, vymaňujeme se za zlé moci, kterou nad námi mají. Když vytrváme, osvobodíme se od zlých lidí, z jejich moci nakonec i zevně.

Kdy se tak stane, je určeno velikostí naší karmy neboli našich hříchů, to jest provinění, jejichž následky máme odžít. Pouhá změna našeho myšlení, obrat k dobru, tato naše provinění nesmaže. Proto trpí v současnosti i lidé, kteří se nám jeví jako dobří. Již se změnili, ale jejich špatná karma se tím nemění.

Odpuštění hříchů neboli karmy existuje, ale je výsledkem duchovní praxe a nikoliv „milosti“, kterou nám může někdo udělit slovy ze svého rozhodnutí. Takovou moc nikdo nemá a kdo tvrdí, že je schopen „odpouštět“ hříchy, klame nesvědomitě druhé.

Vyzpovídat se z hříchu sice přináší úlevu, ale moc našich zlých činů nad námi nezmenší ani trochu. Jde spíše o „vypovídání se“, které přináší vnitřní úlevu než o skutečné odpuštění ve smyslu vymazání karmického dluhu.

Ačkoliv jakákoliv nespravedlnost neexistuje, lidé, kteří myslí, cítí a jednají pod vlivem zlých sil, chovají se nesprávně a vždy si vytvářejí zlý osud.

To, že neexistuje nespravedlnost, nikoho neopravňuje ubližovat druhým v přesvědčení, že jsou nástroji a vykonavateli karmy a ani jej nezbavuje zodpovědnosti za zlé myšlení a konání pod vlivem tohoto přesvědčení.

Myšlení a jednání pod vlivem zla vždy jen posiluje řetěz nesvobody a utrpení, dokud nepřestaneme my sami myslet a cítit ve zlu a jednat pod mocí těchto zlých sil. To je také jediné pravé odpuštění: opuštění myšlení a jednání pod vlivem zla.

Pravé odpuštění je výhradně vnitřní a naše a jeho požadavek platí vždy. Navíc si dobře uvědomujme: když takto neodpustíme, nebude ani odpuštěno nám. Zůstaneme v moci našich zlých myšlenek a citů, které nám zle škodí, protože jsou vždy jen zlé a zlem. Náš zlý osud je vždy výhradně dílem našich zlých myšlenek a zejména citů, tak – velmi správně – zvaných smrtelných hříchů.

Požadavek vnitřního odpuštění, jak bylo uvedeno, platí vždy a za všech okolností. Tím však není dána nutnost bezpodmínečného zevního odpuštění zejména za zločiny. Jakákoliv smířlivost se zevním zlem je vždy nesprávná. Neodporovat zevnímu zlu a jeho nositelům znamená vždy podporovat zlo. Taková podpora, která nerozlišuje dobro a zlo a dokonce staví viníky na roveň obětem, je nebezpečnou nevědomostí a pomáhá zlu vítězit.

Ti, kteří takovému přesvědčení podléhají, prokazují nesprávnou smířlivost se zlem. Lenin a jeho společníci takové lidi vždy vysoce oceňoval. Její představitele označoval za „užitečné idioty“. To byli lidé, jak říkal, kteří mu, ať již prodávali nebo podávali provaz, na který je věšeli.

Pravidlo nesmiřitelnosti se zlem samozřejmě platí pro všechny totalitní režimy jako byl fašismus, nacismus, ale i fundamentalistické křesťanství, islám nebo židovství. Všechny tyto systémy poznáme jasně podle toho, jakou zkázu páchají, kolik mrtvých, umučených, vězněných a jinak poškozených lidí za sebou nechávají.

Ježíš sice odpouštěl hříšníkům, ale nikoliv zločincům, kteří se zmocňují vlády nad druhými, aby měli sami z toho prospěch na základě utrpení, nesvobody a škody, které těm jimi ovládanými způsobují. Jeho: „Běda vám, farizejové“, platí na ně všechny. Zlu je třeba odporovat, ale bez nenávisti, hněvu a zloby. Jakkoliv z nadhledu posuzováno, nespravedlnost neexistuje, zlé síly jsou vždy zlem, ale nikdy nástrojem spravedlnosti.

Při našem myšlení a rozhodování, vždy mějme dobře na paměti, že odpuštění má vždy 2 stránky. Je dvojí. Vnitřní, které platí vždy a zevní, které vyžaduje správné rozlišování v duchu nauky, jak se máme zachovat.

Není nutné zevně odpouštět tomu, kdo o odpuštění nežádá ani o ně nestojí. Zevní odpuštění nemá a ani nikdy nesmí být souhlasem se zlem. Ať odpustíme nebo ne, nezaniká nám tím právo na náhradu utrpení a škody. Je jen na nás, když o ni budeme usilovat či nikoliv.

Na odškodnění bychom neměli nikdy lpět. Je-li jeho dosažení obtížné, je vždy na místě zvážit, zda stojí za čas a námahu, kterou vyžaduje. Jsme-li na stezce, je nutné mít její praxi vždy na prvém místě stupnice našich hodnot a snažení.

Ať trpíme podle našeho soudu spravedlivě nebo nespravedlivě, vždy bychom měli vycházet z pravdy, že my sami vytváříme svůj osud, že jsme jeho pány a vždy sklízíme následky příčin, které jsme vytvořili. Ve všech stvořených světech panuje jednotný zákon příčiny a následku. V souladu s ním každý má, co si sám připravil.

Základní příčinu všeho utrpení, zla a nesvobody jsme vytvořili my sami a je jí přerušení vědomého spojení s Bohem, jehož následkem je ztráta života v božském světě a jeho blažená existence.