Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Zlý člověk je přesvědčen, že zlo se vyplácí nebo že je alespoň oprávněné. Tento názor plodí přesvědčení, že nic jako vesmírná spravedlnost neexistuje a dokonce, že život končí se smrtí těla a po smrti nic není a není se proto čeho bát.

Proto se zlý člověk oddává zlu bez zábran. Myslí si, že co neužije teď, je navždy ztraceno. Z tohoto důvodu často, když se blíží jeho odchod z těla, páchá největší zla. Není „jako smyslů zbavený“, ale je skutečně smyslu zbavený. Má zastřený rozum zlem.

Takto ještě před svou smrtí často stačí napáchat mnoho zla – viz například německé a komunistické zločince – a o to je pak jeho osud po smrti horší. Peklo nenávisti a zla, které je v jeho mysli, jej zcela pohltí bez jakékoliv naděje na vysvobození.

Prožívá skutečně věčné zatracení a protože neví, že i jeho utrpení jednou skončí. Pro něho v jeho stavu tato pravda vůbec neplatí, protože nic než své utrpení a beznaděj nezná.

Varujme se proto ve vlastním zájmu jakéhokoliv i malého, zdánlivě neškodného zla. Každé zlo i to nejmenší, je zlé, a proto i velké a plodí jen další a nové zlo. Pak jsme ztraceni dříve, než si stačíme uvědomit, jaké moci jsme propadli.

Pak nás může zachránit jedině Bůh. Jelikož jsme jej přitakáním zlu zavrhli, jeho pomoc jen obtížně získáváme. Dokonce se jej pro své zlo bojíme a prcháme před ním. O to je pak naše utrpení a beznaděj větší. Bez Boha je člověk skutečně, doslova ztracen uprostřed zlých sil, které sám vytvořil, a které se na něj vrhají s naprostou nemilosrdností. Ve zlu totiž žádné milosrdenství není. Kde by se v něm také vzalo.

To jsou právě ony příšery, jak je líčí tibetské popisy barda. Nejsou ničím jiným, než námi vytvořené zpředmětněné síly zla, které na sebe vzaly podobu příšer, které na nás útočí.

Naše vlastní výtvory zla se tak osamostatňují a existují nezávisle na nás. Pokud je neumíme opět rozpouštět pomocí pozorovatele, trpíme pod jejich útoky, dokud se jejich síla v nich nevyčerpá. Prvé není zdaleka lehké a obojí je neradostné. Máme však vždy, co jsme sami vytvořili se všemi důsledky. Nevědomost nás ani nechrání ani neomlouvá a o milost jsme se sami zavržením Boha připravili.

Tato pravda o zlu a jeho moci je nebezpečná – samozřejmě pro zlé síly. Proto nás ze všech sil přesvědčují, že zlo neexistuje, že se o zlu nemá mluvit, odhalovat je a podobně. Zlo je skutečně velmi zlé a chytré a ví dobře, co jeho moc utvrzuje a co ji naopak zeslabuje. Nečekejme, že se nám bude představovat ve své skutečné, zlé podobě. Právě naopak: bude nás ze všech sil obelhávat, že je dobré a před těmi, kteří odhalují jeho pravou tvář, nás bude varovat.

Na této planetě nejde o nic jiného, než právě o toto: o boj zla a dobra, ke komu či čemu se připojíme svou duší. Pohádky, které líčí, jak lidé své duše upisují čertu za příslib dočasného dobra, jsou právě o tomto. Nejsou to však vůbec pohádky, ale tvrdá skutečnost. Zlu jde vždy o nás, aby nás ovládlo a abychom mu sloužili.

To je jeho pokušení: toto vše ti dám, když mně budeš sloužit. Až příliš snadno podlehneme a vyměníme mísu čočky za prvorozenství ducha. Dáme se širokou cestou místo úzkou.