Zevní a vnitřní uplatňování duchovních pravd
Jiří Vacek
Duchovní pravdy platí vždy a výhradně vnitřně, v duchu a nikoliv zevně. Mají vést a podporovat na prvém místě náš duchovní život, což je opravdu život v Duchu a nikoliv pouze zevní zbožnost a její projevy.
Duchovní pravdy máme proto vždy a na prvém místě uplatňovat vnitřně na nás samé, na naše jednání, na naše myšlení a na to, čemu věnujeme pozornost. Právě toto je rozhodující. Bez tohoto vnitřního uplatňování duchovních pravd skutečný pravý zevní duchovní život, veškerá zbožnost a její zevní skutky neexistuje ani existovat nemůže, protože to hlavní, co ji činí duchovní, Duch, se v něm nenachází. Pak náboženství se často stává nenábožné, náboženstvím bez Boha, bez božího ducha.
To je vysvětlení, proč tolik církví, náboženských hnutí se může dopouštět i těch nejstrašnějších zločinů, jako křesťanství i stoupenci islámu.
Zevně je zcela nezbytné náboženství jakéhokoliv druhu posuzovat výhradně:
1) Na základě osobního duchovního, vnitřního života každého jedince. To zevní náboženství samo nikdy nenahrazuje, ani nahradit nemůže.
2) Vždy je nutné pečlivě rozlišovat mezi vnitřním, duchovním životem a jeho projevy. Nejsou totéž.
3) Uplatňování duchovních pravd v zevním světě se vždy musí dít nedogmaticky, ale v souladu s Duchem nauky. Bez tohoto pečlivého rozlišování, může dogmatické prosazování duchovních pravd zevně páchat dokonce zločiny a zlé skutky vůbec a to vše dokonce ve jménu Boha, který je všeslitovná, vše odpouštějící láska.
Vždy platí: „Litera, dogma zabíjí, Duch oživuje“.
Jistě: obecně platí, že lhát se nesmí. Když však lež zachrání život nevinného člověka, nejen není lží, ale povinností a dobrým skutkem. Samozřejmě, lhát pro svůj sobecký zájem nebo dokonce pro nesprávné chování, je velkým proviněním, za které nás karma potrestá.