Zatmění ducha
Jiří Vacek
Čteme-li pozorně duchovní literaturu, zjistíme, že ani vysoká dosažená duchovní úroveň nikoho nechrání před omyly a chybami. Starý zákon dobře ví: „I spravedlivý hřeší 7x za den“. Ježíš odmítá, aby byl nazýván dobrým neboli dokonalým, protože dobře věděl, že žádný člověk není dobrý, ale „pouze Otec v nebesích“. I apoštol Pavel si ztěžuje, že ač dobře ví, co je dobré, činí zlé. Apoštola Petra musí z jeho nesprávných představ, co se smí jíst a co ne, vyvést až Ježíšovo poučení ve vizi. Chasidé dobře vědí, že se někdy mýlí i jejich mistři. Vivékananda také dlouho podléhal omylu, že může zlepšit bídu Indie. J. Krišnamurti snad dokonce svého života nepochopil pravou podstatu mistrovství a jeho roli ve vedení žáků. Tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
I Ramana Maháriši tuto pravdu o omylech i mistrů zná. Jednou měl spor se svým velkým přítelem, mistrem a učencem Šri Ganapatim o určité místo v jeho jednom spise. Ganapati se nechal přesvědčit až po delší rozmluvě. Ono místo znělo: „To, co je prosto poznání a nevědomosti, je pravé poznání“. Ganapati s tímto tvrzením nejprve nesouhlasil.
Když Maháriši vyprávěl tuto příhodu, poznamenal: „Taková je moc maji, že někdy pomate mysl i těch nejučenějších“. (Presence, 3. díl, str. 153).
Ganapati nesouhlasil ani s Mahárišiho advaitistickým pojetím světa jako neskutečného klamu a klonil se k jeho šaktickému pojetí. Ač se spolu v tomto bodě neshodovali, rozpor neměl nejmenší vliv na jejich přátelství a úctu k sobě navzájem. Z toho by si měli vzít dobré poučení ti fanatici, kteří v každém nesouhlasu vidí neúctu a nepřátelství. To, že se i vyspělý duch mýlí, neznamená, že proto úplně ztrácí své dosažení. Prostě se buď skutečně mýlí nebo má prostě jiný názor, který vyplývá z jiného pohledu na věc. Příkladem mohou být rozdílná pojetí Mahárišiho a Swami Ramdase na pobyt žáka u mistra. Maháriši tvrdí, že žák má u mistra zůstat, dokud nedosáhne vysvobození a Ramdas tvrdí, že nikoliv, protože: „Přílišná blízkost mistra budí neúctu“. Na Ramdasově názoru je mnoho pravdy. Je-li žák trvale v přítomnosti mistra, určitě existuje možnost zevšednění a záměna jeho těla za mistrovo božství. Ideálem však určitě zůstává trvalý pobyt žáka u mistra, dokud nedosáhne vysvobození, aniž by ztratil k mistrovi úctu. Mnoho žáků Mahárišiho při delším pobytu v jeho přítomnosti se výrazně duchovně prohloubilo. Když usoudili, že již jsou natolik vyspělí, aby se mohli osamostatnit a vrátili se do svých domovů, záhy zjistili, že se jim meditace přestala dařit a klesli zpět. Podcenili moc mistrova vyzařování, které je nejsilnější v přítomnosti jeho osoby. Předpokladem, který brání vzniku neúcty k mistrovi, je důrazné poučení, že mistr je ryzí, božské vědomí Já jsem a nikoliv jeho osobnost. Maháriši sám (2. díl, str. 171) podle pamětníka netvrdil nikdy, že jedině on má pravdu ani, že všichni lidé se mají řídit jeho učením. Velmi poučný je (1. díl, str. 246 – 249) záznam rozhovoru Šri Aurobinda s tazatelem o rozdílech v učení obou mistrů. Aurobindo říká: „Život v pravém vědomí je životem ve vědomí, ve kterém je jedinec duchovně sjednocen s božským vědomím jedním nebo jiným způsobem. Avšak z toho nevyplývá, i když takto žije, že má úplnou, přesnou a neochvějnou pravdu o všech ideách, věcech a osobách. Maháriši si uvědomuje božství v určitém aspektu a má poznání toho, co je pro tuto stezku nezbytné. Nevyplývá z toho, že má i jiné poznání, které leží mimo oblast toho, co dosáhl nebo se nachází mimo. Vlastní intuice je sama o sobě správná (pokud není vykládána nebo pozměněna myslí), ač je dílčí. Intuitivní mysl je smíšena s myslí, a proto není neomylná, protože pravda, kterou intuice poskytuje, může být smíšena nebo nedokonale utvářena myslí“. Potud Aurobindo. Jen dodejme, že rozdílové názory obou mistrů se rozhodně netýká nutnosti očisty, úsilí a rozpuštění ega, ale filosofických otázek po smyslu stvoření, podstatě světa atd.
Osobně jsem obdobně přesvědčen, že i mistrova mysl se může mýlit ani není vševědoucí, což vůbec neznamená, že se mýlí mistr. Ten je jen jeden a je jím odhalené jediné božství v každé mistrovské osobě. Takto by měl každý mistra chápat a v souladu s tím se i k němu chovat. Nepovažovat jej za osobnost, ale za božské vědomí Já jsem a plně využívat jeho moc a milost, která z každé mistrovské osoby září.
Pokud se mistrova osoba mýlí nebo dokonce chová způsobem, který je ve zřetelném rozporu s naukou, vyslovení odlišného názoru není neúctou, nepřátelstvím ani ničím nepřípustným. Čím víc je takovým názorům bráněno, tím větší je nevědomost těch, kteří se takto chovají.