Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Buď nevěříme v život po smrti těla a pak je zřejmé, že s tělem skutečně i umíráme a všemu životu je konec.

Pokud věříme, že život se smrtí těla nekončí, pak je zřejmé, že nejsme hmotným tělem, protože to nepochybně ve smrti ztrácí život, rozkládá se a nepopiratelně zaniká.

Učení o tom, že jsme vzkříšení na konci světa ve svých hmotných tělech je naprosto neodůvodnitelné.

Závěr: pokud žijeme i po smrti našeho hmotného těla, je zřejmé, že tímto tělem nejsme, protože ono ve smrti trvale zaniká.

Co je zarážející, že tento závěr – nejsme tělem – nesdílí a neučí velká většina křesťanských učitelů, světců i mudrců. Z jejich myšlení i chování je zřejmé, že naopak jsou zcela v moci nevědomosti „jsem hmotným tělem“ a také tak myslí a jednají.

Jinými slovy žijí pod vlivem nepravdy a nevědomosti „jsem tělem“. Tím se dostávají ve svém duchovním životě do neřešitelného rozporu. Mají ovládat své tělo, neutápět se v hovění si v těle a jeho požadavcích, prostě negovat vše nebo téměř vše, co se těla týká, ale udržují se současně v nevědomosti „jsem hmotným tělem“.

Již pouhým tímto názorem, ve kterém se zaměňují za tělo, podkopávají všechny své duchovní snahy. Chtějí žít duchovně a současně se ztotožňují s opakem Ducha, s hmotným tělem.

Pokud naopak přijmeme názor „nejsem tělem, ale Duchem, vědomím Já jsem, které tělo oživuje“ podle Ježíšova „Já jsem život“, máme pevný základ, ze kterého je nám velmi usnadněno zbavit se vlády hmotného těla nad námi a žít v Duchu Já jsem.

Jak se mohu duchovně vyvíjet, když si myslím, že jsem tělo? To není přece možné. Musíme naopak se jako vědomá bytost od těla rozlišit, to jest odtotožnit se od něho a v souladu s touto pravdou jednat a teprve pak mohu na sobě účinně pracovat.

„Nejsem hmotným tělem, ale Duchem vědomí Já jsem, který tělo oživuje, dokud v něm dlí“, je jedno z nepominutelných východisek stezky k Bohu, která skutečně a účinně k Bohu vede.

To, že drtivá většina křesťanů tento základ duchovního života nezná a hlavně nežije s ním v souladu, je vážný nedostatek, který přímo znemožňuje pravý duchovní vývoj.

Ti, co vycházejí z předpokladu „jsem svým hmotným tělem“, popírají sám základ své duchovnosti, o jejíž poznání usilují.

Skutečný duchovní pokrok je proto možný výhradně opuštěním nepravdy „jsem tělem“ a rozlišením toho, co je v nás věčné od toho, co je pouze omezené, hmotné a opakem Ducha. Také je současně zdrojem naší nevědomosti a utrpení.

Tuto pravdu věrně zobrazuje Ježíš přibitý na hmotu dřeva a trpící svázáním své existence s ním. Pro křesťany je Ježíš přibitý na kříži jedním z hlavních symbolů jejich víry, kterému však vůbec nerozumí. Ukřižovaný Ježíš je náš božský Duch, základ, který v naší nevědomosti zaměňujeme za své tělo, spojuje nás s ním a ztotožňuje našeho nesmrtelného Ducha s nevědomou hmotou našeho smrtelného těla.

Dokud tuto lež a zlo neprohlédneme, jakýkoliv podstatný a pravý duchovní vývoj je nemožný. Není možné se ztotožňovat s nevědomou a smrtelnou hmotou těla a v tomto stavu dosahovat spojení s Duchem, kterým jsme. Kdo se zaměňuje za své tělo, právě toto činí. Nemá naději na nejmenší pravý duchovní pokrok, pokud tuto lež „jsem tělem“ nerozpustí a začne myslet a chovat se jako Duch Já jsem.

Na rozdíl od křesťanství na východě, v Indii učitelé hinduismu dobře znají zásadní důležitost poučení „nejsem tělem“ pro duchovní život, jasně učí a kladou na jeho praxi důraz, jaký si pro svou důležitost zaslouží.