Žákův postoj rozhoduje
Jiří Vacek
Vždy, když čtu knížku o nějakém skutečném mistrovi, mám velkou radost, protože mně potvrzuje názory, ke kterým jsem dospěl sám z nitra. Platí to i o Muktanandově knize „Bhagavan Nityananda“.
Uvádí případ mladého chlapce, jmenoval se Rodkhya, který žil dlouhou dobu s Nityanandou. Dokonce spal na zemi vedle jeho lože. Nityananda jej měl velmi rád. Přesto se blízkost mistra nijak na chlapci duchovně neprojevila. Když vyrostl, zcela propadl světským zájmům. Stal se obchodníkem. Muktananda vysvětluje proč. Pouhá tělesná blízkost mistra nestačí. Je nezbytné současně chovat velké přání po realizaci a vnitřní otevření se mistrovi. Bez toho, jak říká Muktananda, ani skutečná služba mistrovi nestačí.
Proto také ne každý uctívatel a dokonce ani ten, kdo mistrovi slouží, není ještě jeho žákem. Těmi jsou jen ti, kteří kráčejí stezkou, kterou učí. Existovali mnozí, kteří Nityanandu uctívali jen pro zevní zisky, pro naplnění svých přání – aby zbohatli, měli děti a podobně. Nityananda jako prašad rozdával kokosové ořechy. Jeden uctívatel, když jej obdržel, šel a prodal ořech na trhu. Peníze mu byly milejší.
Sám na sebe Muktananda prozrazuje, že kdyby plně přijal Nityanandu za mistra, netrvalo by mu 9 let po obdržení šaktipatu, aby dosáhl realizace, ale dosáhl by mnohem dříve. Doslova říká: „Milost mistra není důležitá, důležitá je milost, kterou žák udělí mistrovi“. Tím potvrzuje, že milost mistra je zde stále, ale žáci se jí otevírají jen málo nebo dokonce vůbec. Tomu odpovídá i jejich duchovní pokrok. Čekají nečinně, až jim mistr udělí milost místo, aby se otevřeli milosti, která z něho září. Proto z tohoto pohledu je důležitější postoj žáka k mistrovi než mistra k žákovi. To je ona „milost“, kterou žák uděluje mistrovi.
Jeho myšlenky o jeho vztahu k mistrovi by si měli ve svém zájmu dobře vštípit oni věční kritici mistra.
„Když uctíváte mistra, uctíváte jej pro získání svého prospěchu. Neposkytujete mistrovi laskavost. Když jsem uctíval svého mistra, nic jsem mu tím nedával. Naopak, obdržel jsem od něho vše. Dal mně své vlastní Já a nic jsem mu za to nedal“.
Samozřejmě Muktananda zdůrazňuje, že mistra máme uctívat jako Já a nerozlišuje v tomto případě jeho tvar (osobnost) od beztvarého Já. Já se stalo tvarem. Janovo evangelium říká totéž: „Slovo se stalo tělem“. Muktananda tvrdí: „Spodobnění mistra není tvarem, ale ryzím vědomím“.
Pravé uctívání mistra je tam, kde se s ním sjednotíme. To je gurubhava, ztotožnění s mistrem, které má nejvyšší důležitost. Toto sjednocení s mistrem Nityananda popisuje ve svém případě velmi působivě. Nejde o nějakou nadsázku, ale o skutečný stav, ve kterém se Nityananda nacházel v jeho bytosti. Jeho popis plně souhlasí s tím, co jsem naplno prožil ve bdělé vizi Ramana Mahárišiho v osmdesátých letech. Tehdy do mne současně vstoupila – a to doslova – osobnost Mahárišiho i s jeho vědomím Já jsem, aby nakonec se vnořilo do Srdce a zůstalo jen ryzí vědomí Já jsem.
Nedávno tomášovci spustili pokřik, že učím „závislosti“ na mistrovi, ač jsem pouze citoval Nityanandu. Co má podle nich mistr učit? Závislosti na egu a spoléhání na ně?
Mistr je Bůh, ryzí vědomí Já jsem. Co je špatného na závislosti na Já? To není samozřejmě závislost podobná závislosti na nikotin, ale spoléhání na naší pravou, božskou podstatu neboli odevzdanost. Jestliže někdo staví odevzdanost na roveň závislosti například na alkoholu, není přítelem, ale nepřítelem všeho duchovního.
Muktananda nám také podává návod jak s Nityanandou navázat spojení. Máme si opatřit jeho fotografii, na které jsou vidět jeho oči a soustředit se na ně. Uvedený způsob lze určitě použít i pro navázání spojení s jinými mistrovskými osobami. Můžeme při tom opakovat svou mantru. Tak čerpáme z mistra sílu a navazujeme s ním vnitřní vztah, který je pravým žákovstvím. Pouhá zevní známost jím není.