Zákonitost vědomí platí i pro ně samé
Jiří Vacek
Zákonitost působení pozornosti vědomí platí i pro samotné vědomí pro jeho poznání a uvědomění.
Síla vědomí v nás a jeho působení jsou zmenšovány pozorností, kterou věnujeme ne-já, stvoření a pozorovatelným předmětům. Tím je oživující a posilující moc vědomí přiváděna do projevu a proto zákonitě chybí vědomí samotnému. Jeho prožívání i zakoušení je proto tímto způsobem oslabováno. Je-li toto odvrácení pozornosti trvalé, ztrácíme samu schopnost si je uvědomovat a upadáme do základní a nejhorší nevědomosti, což je nevědomost o Sobě.
Pokud od něho odvrátíme pozornost úplně, přestáváme si je uvědomovat a proto ani v nás nepůsobí. Naopak, čím více pozornosti samotnému vědomí věnujeme, čím víc jsme na ně soustředěni, tím víc k němu na ně přivrácenou pozorností vedeme jeho oživující a posilující síly a jeho prožitky a působení v nás sílí.
Pokud věnujeme celou a naprostou pozornost vědomí samotnému vědomí, přestáváme si vše stvořené a pozorovatelné uvědomovat. Vnímání světa ustává a jsme plně ponořeni do ryzího vědomí Já jsem a nic jiného pro nás neexistuje. To je ono tolik až neprávem ceněné kévala nirvikalpa samádhi.
Z uvedené zákonitosti vyplývá: kdo chce vědomí Já jsem plně uskutečnit, musí:
1) Trvale rozpustit ego, nepravé já a stále se uvědomovat ve vědomí Já jsem.
2) Uvědomování vědomí musí mít takovou sílu, abychom s ním byli ztotožněni.
3) Současně musíme světu a naším činnostem v něm věnovat tolik pozornosti vědomí, aby naše činnosti mohly správně probíhat.
4) Pozornost věnovanou světu vedeme jak k jeho projevené části, tak k jeho základu, ve kterém existuje a který jej i proniká. Tímto základem světa je neomezený prostor vědomí Já jsem.
5) Nedílnou součástí této praxe je nepřetržité bdění nad myslí, ve kterém vše, co se v ní objevuje, dělíme na spásné a nespásné. Poslední odmítáme a rozpouštíme odnímáním oživující a posilující pozornosti nezaujatého, pozorujícího vědomí nebo vedením nad hlavu.
Jsme-li takto dostatečně usazeni a prohloubeni ve vědomí Já jsem, začínáme etapu stezky, kterou evangelia nazývají výstupem k Otci. Je rozšiřováním prostoru osobního vědomí Já jsem a jeho spojování s vědomím absolutním. Jóga mluví o uskutečnění brahman. Je buddhistickým úsilím o dosažení nirvány.
Z uvedeného vyplývá nejúčinnější způsob ovlivňování všeho stvořeného: našeho světa, těla a mysli. Postupujeme takto: plně se ztotožníme s vědomím Já jsem a co největší silou v něm spočíváme. Pak, aniž bychom oslabili spočívání v Sobě, vezmeme předmět nebo záležitost, kterou chceme ovlivnit, do tohoto vědomí, pronikneme je jím a necháme je v něm svobodně působit v lásce a důvěře, že ví nejlépe, co je třeba a že nám již vše potřebné přináší. To je pravá odevzdanost: „Děj se vůle tvá“. Neplníme vůli boží, ale měníme svou vůli za vůli boží.
To je pravá, živá víra, která „hory přenáší“. To není nutně naprostá nečinnost. Můžeme i usilovat myslí i tělem o uskutečnění toho, co považujeme za správné, ale výhradně a na prvém místě v uvedeném soustředění na vědomí i cíl našeho snažení a zásadně v postoji: „Děj se a staň se vůle tvá“. I při činnosti prováděné v tomto Duchu – vědomí Já jsem, musíme dávat bedlivý pozor, abychom se nestali činiteli neboli abychom se neztotožnili s tím, co je činné nebo se samotnou činností. Tuto boží a nejvyšší vůli musíme opravdu chtít celou svou bytostí. Uvedenou prosbu se můžeme i modlit, opakovat ji jako mantru při plném soustředění v Já s velkou touhou po jejím naplnění a s vírou, že jsme slyšeni a že se to, oč žádáme, již naplňuje.
Naše vědomí Já jsem se takto obrací k Já jsem ve světě, v našich bližních i vztazích, v úctě a v lásce k Bohu, k našim bližním i k nám samým a napravuje vše, co je třeba napravit a obnovuje život božský všude a ve všem.