Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Bůh Já jsem je vědomí, schopnost být si vědom sám sebe i stvoření a tvořivá moc. Jejím dílem je vše stvořené.

Takto je Bůh Já jsem přítomen i v nás jako naše vědomí, mysl a tělo.

To, co vede moc vědomí Já jsem, je pozornost vědomí. Čemu věnujeme pozornost vědomí, to oživujeme, uvědomujeme si a žijeme. S pozorností vědomí vždy působí i tvořivá moc vědomí. Toto společné působení vědomí a jeho tvořivé moci vytváří náš svět, naši skutečnost.

Platí i opak: čemu pozornost vědomí nevěnujeme, to neoživujeme, to si neuvědomujeme a proto tam neproudí ani jeho tvořivá moc.

Plně vždy platí: čemu věnujeme pozornost vědomí Já jsem, to si uvědomujeme a žijeme. Čemu ji nevěnujeme, to si neuvědomujeme ani nežijeme.

Vědomí Já jsem, které je naším pravým božským Já, jsme ztratili proto, že jsme mu přestali věnovat pozornost vědomí. Současně jsme tím přerušili i tok tvořivé moci vědomí do našeho osobního vědomí a proto náš původní božský svět se změnil v nebožský.

Podstata veškerého duchovního pokroku a života je proto obrácení pozornosti Já jsem na ně – na nás samé.

V podstatě existuje dvojí dostředivé a odstředivé vedení pozornosti ve vztahu k Já jsem. Dostředivé vedení pozornosti vědomí na Já jsem je v nás oživuje, posiluje a my je žijeme včetně jeho božského stvoření.

Odstředivé vedení pozornosti vědomí směřuje do stvoření. Je-li úplné, ztrácíme vědomí Já jsem i jeho božský svět. V důsledku toho se stvoření stává pro nás objektivní, na vědomí nezávislou skutečností. Současně dochází k vytvoření nepravého já, kterému říkáme ego na rozdíl od pravého Já, átman, Krista, v angličtině Self. Ve stavu nevědomosti pozornost vědomí Já jsem vedeme plně do světa a mysli, což vede k takovému jejich oživení a posílení, že se s nimi plně ztotožňujeme, ač jimi nejsme.

Átmavičára, způsob jak v nás nalézt, to jest uvědomit si naše Já jsem, spočívá proto v trvalém a nepřetržitém dostředivém vedení pozornosti na nás samé, na naše vědomí Já jsem.

To zahrnuje obrácení proudu pozornosti vědomí, který ve stavu nevědomosti plyne trvale do stvoření, jeho stažení zpět ze světa a obrácení na nás samé, na naše vědomé bytí Já jsem.

Vytrvalé, silné a nepřetržité vedení pozornosti vědomí na samo vědomí Já jsem odnímá oživující moc a sílu světu a egu a proto rozpouští ego a snižuje naši závislost na zevním, nebožském světě.

Je-li pozornost vědomí vedena dostatečně dlouho a mocně k samotnému vědomí Já jsem, dochází k jeho uvědomování. Na místě rozpuštěného ega nastupuje pravé, Bohem nám dané, vědomí Já jsem. Při správném postupu naše pravá totožnost s vědomím Já jsem sílí a stále více a více žijeme jako ono.

Následně dochází k uvědomování si absolutního božství Já jsem. Děje se tak na základě stejné podstaty našeho osobního božského vědomí Já jsem. To je rozšíření našeho vědomí, uskutečnění brahman, Ježíšův návrat k Otci.

Pak na základě života ve vědomí Já jsem a jeho rozšíření je do tohoto stavu poznání zahrnut i veškerý projev včetně našeho těla a mysli. Svět není již mimo nás, ale v nás, ve vědomí Já jsem včetně našeho těla a mysli. Tím se světu přivádí oživující a tvořivá moc vědomí Já jsem, která jej vrací zpět Bohu.

Ve správně vedené átmavičáře je pozornost vědomí odvracena od stvoření a stahuje se do samotného vědomí Já jsem, ve kterém žijeme stále více a více s ním ztotožněni.

Konečný stav zahrnuje jak pozornost vědomí plně drženou v ryzím vědomí Já jsem, ale její část je současně přiváděna i ke stvoření. To není návrat do prvotního stavu nevědomosti, ve kterém je stvoření od nás odděleno a naše pozornost plyne pouze do světa.

Na tomto stupni v plném vědomí Já jsem je zahrnut i projev jako součást vědomí Já jsem a proto je mu věnována i část pozornosti vědomí, aniž by docházelo ke ztrátě ryzího vědomí Já jsem.

To vše se děje oživující a tvořivou mocí vědomí Já jsem v souladu s tím, kam vedeme jeho pozornost.

Proto vždy platí: všemocné je spočinutí pozornosti vědomí Já jsem. Rozhoduje vše.