Zákon jednoty
Jiří Vacek
Nevědomost o této jednotě je zdrojem veškerého utrpení, když dobro a štěstí, které jsou nedělitelné, dělíme mezi sebe a druhé, místo abychom je používali všichni a nechtěli je pouze pro sebe.
Jedinci, kteří jednají a myslí pod vlivem nejednoty čili iluze oddělenosti, se snaží o nemožné: dosáhnout štěstí jen pro sebe a často ještě přímo na úkor druhých. Při takovéto nevědomosti o jednotě se pak spoutané lidstvo marně snaží o štěstí individuální nebo skupinové. Nic takového však není možné. Šťastný život proto zabezpečuje pouze nejvyšší přikázání lásky k Bohu, bližním a sobě samému, neboť dobro je vraceno těm, kteří je do svého světa vkládají svým jednáním a myšlením.
Zákon jednoty všech je jedním z nejvyšších, jaký platí. A on platí vždy, ačkoliv tuto pravdu často nevidíme, protože ji vidět nechceme. Láska k Bohu je proto láskou k tomu, kdo je strůjcem jednoty všech lidí.
Když se pozorně díváme kolem sebe, zjistíme, že vše nás o této pravdě učí každý den. Žijeme ve společném prostoru, náš život je závislý na vzduchu, který dýcháme s druhými, i na vodě, kterou pijeme. Prostor, vzduch a voda nejsou výhradním majetkem nikoho stejně jako hmota, z níž je stvořena planeta Země. Všechny tyto prvky používáme společně, a navíc si je vyměňujeme se svými bližními, živými, a dokonce i mrtvými. Jejich tělo, čili hmota, se po svém rozkladu opět vrací do jiných těl. Stejně tak máme všichni společný jediný zdroj energie, jímž je Slunce. Ekologické snahy tak můžeme chápat jako postřehnutí dílčí pravdy o jednotě, které si někteří lidé uvědomují.
Význačným rysem jednoty lidstva je také schopnost učit se a přijímat poznatky a vynálezy druhých, čímž se ovlivňují celé země i světadíly, jako je tomu například u vynálezů kola, zemědělství i samotné řeči. Ta je význačným spojujícím prvkem velkých skupin lidí, které drží pohromadě. Některé poznatky a vynálezy, například již zmíněné zemědělství, pak doslova určují společnou budoucnost velkých zemí a národů. To vše se děje často bez záměru jakoby samo a určuje to budoucnost velkých skupin lidstva.
Viditelná jednota hmoty, vzduchu, vody a dalších věcí tvořících náš svět je výrazem jednoty základní, jež je duchovní. Za projevenou oblastí Skutečnosti je Skutečnost neviditelná, ze které povstává vše stvořené a která stvoření spojuje.
To, co není „vidět“, a proto není běžně člověku dosažitelné, jej přesahuje a současně i obsahuje, a to je Bůh. Když čtu různé výtvory dnešních myslitelů, nemohu si nevšimnout, že tento pojem se v jejich díle téměř nevyskytuje. Vyhýbají se jeho použití, jako by to bylo něco nepřípustného až neslušného. Věřit v Boha je totiž dnes pro mnohé něco jako duševní zaostalost. Tento stav je výsledkem jednání těch, kteří si – jak varuje Ježíš – nauku o Bohu přisvojili, ale sami v souladu s ní nežijí, a jiným dokonce víře v Boha brání. Berou tím na sebe obrovskou zodpovědnost a přisvojují si moc, která jim nepatří. Není divu, že od takového náboženství lidé utíkají, protože jim v životě nepomáhá ani v nejmenším.
Ve skutečnosti jen šíří zlou nevědomost, kdy není pochopeno, že vše je Jednota jediné Skutečnosti, ve které jsme všichni zapojeni jako její rovnoprávní členové. Neučí božskou jednotu, ale naplňování nejednoty a rozdílných zájmů, která to s sebou přináší.
Cesta ke štěstí jednotou a život v souladu s ní je proto tím jediným, co nám dává záruku dosažení pravého štěstí. Je to tehdy, když opustíme své výlučné zájmy a začneme jednat a myslet v duchu jednoty. Je to opravdu jednoduché: Co prospívá všem, prospívá i mně. Co škodí všem, škodí i mně. Kdo ubližuje druhým, ubližuje doslova – a nikoliv pouze symbolicky – nejvíce sám sobě. Jediná záruka štěstí je v našem jednání a myšlení, které zaručuje prospěch všech stejně jako náš vlastní.