Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Ramana Maháriši vyjádřil podstatu naší stezky dvěma zásadními výroky.

1) Átmavičára je stezkou od začátku až do konce.

2) Kdo nedělá átmavičáru (právě teď), dělá lokavičáru.

Co je átmavičára? Neustálé a nepřerušované obracení pozornosti vědomí právě na toto vědomí, kterým jsme a kterým si uvědomujeme svět, tělo mysl i sebe. Je soustředěním na vše pozorující vědomí neboli pozorovatele nebo přímo na ryzí vědomí Já jsem, kterým jsme.

Lokavičára je obracení pozornosti vědomí, pozorovatele, téhož vědomí, kterým jsme do světa, těla a naší mysli.

V souladu s oživující mocí vědomí posilujeme svou pozorností buď naše úsilí, které směřuje k poznání božství v nás nebo naše ego a nesvobodu, která vede k dalším zrodům v nebožském světě.

Máme jen dvě možnosti: buď děláme átmavičáru a směřujeme k poznání Sebe nebo lokavičáru a posilujeme svou nevědomost, nesvobodu a ego. Třetí možnost není.

Takto vytváříme neustále, plynule a bez ustání svůj osud okamžik po okamžiku, vteřinu po vteřině a to doslova.

Z tohoto pohledu nic naprosto nic, i ten nejmenší proud, přivrácení pozornosti vědomí a mysli není bezvýznamný. Totéž platí i o jednotlivých myšlenkách, citech, představách. Vše se počítá a neustále přičítá na misku vah, které váží náš osud. Buď na stranu átmavičáry nebo lokavičáry. Co převáží – zda átmavičára či lokavičára, takový bude náš osud: buď blaženost a vysvobození nebo utrpení a nesvoboda. Jiná možnost není, výjimky neplatí.

Závěr je jasný: trvale provádět átmavičáru a vystříhat se lokavičáry. Lokavičárou v tomto smyslu je vše, co směřuje do světa, těla i mysli, i když se jedná o běžné záležitosti a dokonce o plnění našich povinností nebo o charitu. Dobře si toto pamatujeme. Dobré skutky vytvářejí dobrý osud, ale stále jen v nebožském světě. K vysvobození a rozpuštění ega nevedou. K tomu vede pouze átmavičára a nic jiného.

Kdo chce poznání Sebe a vysvobození, musí proto – a to platí doslova, dělat neustále átmavičáru.

Jak je to možné, když se nemůžeme vyhnout činnostem ve světě, když musíme plnit své povinnosti a prací zabezpečovat svou zevní existenci? Nemůžeme přece neustále sedět v klidu a v pohroužení do Sebe.

Jediným řešením je praxe sebe si vědomého, od všeho pozorovatelného rozlišeného pozorovatele. Proto je jeho uvědomění naším prvotním a nejdůležitějším úkolem na stezce. Měli bychom jeho dosažení věnovat veškerý možný čas a úsilí.

Jen tehdy, když se v něm naučíme trvale vědomě spočívat v rozlišení od všeho, co můžeme pozorovat a s plnou vládou nad myslí, můžeme provádět trvale átmavičáru i když se zabýváme světem a jsme činní tělem i myslí. Pak spějeme každým okamžikem k vysvobození. Jinak děláme lokavičáru a vytváříme svůj příští osud v nebožském světě.

Z tohoto pohledu je praxe spočívání v sebe si vědomém, vše pozorujícím vědomí, které ví, že není ničím, co pozoruje, v plném smyslu slova osvobozující praxí.

V pozorovateli, který se neztotožňuje s ničím, co pozoruje a částí pozornosti neustále spočívá v Sobě a řídí svou mysl, rozpouštíme přímo ego, totožnost s tělem a s myslí i připoutanost k nebožskému světu včetně jeho bytostí.

Uvedené zásady a výklad vezměme naprosto vážně a víc než doslova: až do písmene. Mnoho, spíš většina hledajících proti těmto základním zásadám stezky vytrvale hřeší. Z nějakých podivných důvodů si myslí, že mohou věnovat pozornost vědomí, nač jim jen napadne a myslet nač chtějí a to vše bez následků. Větší pošetilost ani neexistuje.

Doslova se často vyžívají v myšlení na bezvýznamné zbytečnosti a neuvědomují si, že zbytečně nejen ztrácejí tolik potřebnou energii, ale ještě se její mocí znesvobodňují.

Proto máme udržovat mysl v klidu jak jen je možné, bez myšlenek i citových vzruchů a věnovat co nejvíc a trvale pozornosti pozorovateli nebo dokonce vědomí Já jsem.

Podstatné je, rozlišit vědomí sebe od všeho pozorovatelného, neztotožňovat se s tím a myslet na ně, jak nejméně je možné.

Jakékoliv ztotožnění s pozorovaným je silovým spojem, který jen zesílí naši existenci v nebožském světě.

Každé přivrácení pozornosti vědomí a každá myšlenka, cit jsou vždy stvořením určitého proudu tvořivé síly, která směřuje ke svému uskutečnění ve světě.

Je jedno, zda se tak děje vědomě nebo nevědomě, výsledek je vždy dán zaměřením této síly a její velikostí. A v podstatě jsou jen dva druhy sil: dostředivé, směřující k Bohu, k poznání a svobodě nebo odstředivé, vzdalující nás Bohu, poznání a vysvobození.

Proto platí plně:

Buď děláme átmavičáru nebo lokavičáru, ať chceme nebo nechceme, ať o tom víme nebo nikoliv. Nečinným nelze být ani chvíli. I tak zvaná nečinnost je činností, která nás udržuje v nevědomosti, v nesvobodě a vytváří nikdy nekončící utrpení.

V tomto smyslu také chápejme poučky, že každý žijeme ve svém světě, máme svůj vlastní svět, jsme stvořitelé světa. Nikoliv tak, že jsme rovni Bohu – stvořiteli, že můžeme vše, co zachceme a jak chceme, ale že v souladu se zákonitostí stvořeného světa zakoušíme podle zákona akce a reakce neboli karmy, přesně následky příčin, které jsme vědomě či nevědomě my sami vytvořili.

Bez pomoci boží, říkáme jí milost, bychom na stezce vlastními silami mnoho neuspěli. Avšak i její získání je zákonité a záleží na nás, na našem úsilí.

Čím víc svou pozornost a mysl namíříme k Bohu, tím víc se mu přiblížíme a navážeme s ním spojení. Právě po tomto námi vytvořeném spoji s Bohem k nám proudí boží síla, která nás podporuje na stezce. A opět: Bůh nás podporuje úměrně tomu, kolik pozornosti vědomí a mysli mu věnujeme. Samozřejmě platí: čím více, tím lépe.

V pozorovateli a ve vědomí Já jsem je nám Bůh nejblíže. Proto čím déle a čím usilovněji provádíme átmavičáru, tím lépe. Tím víc síly a pomoci boží získáme.

Obdobně platí i o lókavičáře: čím méně se ji věnujeme, tím méně odstředivých sil, které nás vzdalují Bohu, vytváříme.

Konečný výsledek je dán vektorovým rozdílem sil vytvořených átmavičárou a lokavičárou. Které síly celkem, ale i v daném okamžiku převládají, zda výsledky átmavičáry či lokavičáry, tam směřujeme.

Ve správném a hlubokém pochopení této zákonitosti a hlavně v jejím důsledném využívání pro rozpuštění ega, poznání Sebe a vysvobození z nebožského světa, spočívá klíč k vytvoření příčin, které jako zákonitý následek přinesou spojení s Bohem a návrat do jeho světa.

Tato nauka, trvale a důkladně prováděná, je skutečně osvobozující. Opakujme ji proto jako nejdražší klenot a važme si těch, kteří ji nás učí. Nic není dostatečné, čím bychom se jim mohli odvděčit. Můžeme jim pouze udělat radost našim vlastním dosažením.

Toto je technická stránka naší stezky, její zákonitost. Bylo by velkou chybou omezit stezku pouze na její využívání.

Bez pravé a velké touhy a lásky bychom pouze s ní daleko nedošli. Musíme kráčet tak, aby se cit a rozum doplňovali a nikoliv spolu bojovali. Pravá moudrost je právě v jejich spojení. Ani pouze chladný rozum ani pouze slepá láska, ale láskyplný rozum nebo poučená láska.