Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Základním předpokladem práce s myslí je, že pozorujeme každou myšlenku, cit, náladu, představu atd. z pozice sebe si vědomého pozorovatele, který není ztotožněn s žádným výtvorem své mysli. Jinými slovy musíme se od každé myšlenky a citu odtotožnit a chovat se k ní neosobně jako k výtvoru mysli, jímž nejsme. Nesmíme být nevědomě pohlceni v jakémkoliv výtvoru své mysli, protože pak jsme zcela v její moci. Jelikož taková mysl zákonitě myslí z ega nebo alespoň z nevědomosti a nikoliv z božské moudrosti, takové myšlení je jedině posiluje, a to i tehdy, když myslíme eticky, ale z ega a nebožsky. I etické ego je jen ego, stav pádu, ve kterém jsme nevědomě pohlceni ve své mysli a plně v její moci. Etické myšlení je nezbytné, ale ani s nejušlechtilejšími myšlenkami se nesmíme ztotožňovat, ztrácet v nich své božské vědomí. Tím víc platí požadavek neztotožňování na myšlenky neetické a zaplétající nás do těla a světa.

Mysl musíme ovládat a nikoliv se s ní ztotožňovat, ať se nám děje spravedlnost nebo nespravedlnost. I boj za spravedlnost pro ego nás odvrací od cíle stezky, jímž je stav bez ega.

Ego se brání ze všech sil všemu, co je ničí, a proto se obrací i proti mistrovi. Zlo v nás a sklony nepřátelské Bohu se nás snaží velmi usilovně oddělit od mistra, jehož pouhá přítomnost je ničí.

To, co si ztěžuje na mistra, je vždy ego. To má zmizet a nikoliv si ztěžovat.

Čím víc si stěžuje, tím víc se nafukuje místo, aby zmizelo.

Mnoha hledajícím jde jen o ego a nikoliv o Já. Poznáme je podle pokřiku o tom, jak je jim mistrem ubližováno, jakou nespravedlností trpí, jak mají pravdu oni a ne mistr.

To, co chce být chytřejší a spravedlivější než mistr, je ego, jehož pouhá existence je největší nespravedlností a nevědomostí. Ve všech projevech ega, ať dobrých či zlých, jde vždy jen a jen o ně samé, o jeho zájmy a o nic jiného.

Ego má jediný hlavní sklon: udržet svou existenci za každou cenu. Poslední platí doslova. Ztrácí proto božský život pro svůj nebožský.

Čím víc se ego vzdálilo Bohu a propadlo zlu, tím zuřivěji se brání všemu, co ohrožuje jeho bytí.

Všechny otázky, stížnosti, požadavky, svá práva atd., které ego tak hlasitě prosazuje, zejména ve vztahu k mistrovi mají jen jediný účel: odvrátit pozornost od zla jeho samotné existence a odvrátit pozornost od nutnosti jeho rozpouštění.

Na stezce jde výhradně o nás a nikoliv o druhé, o naše nedostatky a nikoliv o nedostatky druhých, zejména mistra. Jde o naší spásu z moci ega a nikoliv o nějakou spravedlnost pro ego a o jeho šťastnou existenci nebo právo.

Kdo si tuto základní pravdu neuvědomí a nepochopí, že cesta vede rozpouštěním ega a nikoliv jeho obranou, dříve či později se stezkou skončí, protože se chová v rozporu s jedním jejích základních požadavků a předpokladů, jímž je charakterová očista a rozpouštění ega. To se musí čistit a rozpouštět a nikoliv vznášet požadavky a uplatňovat své nároky. Mistr je zde proto, aby učil a hledající, aby se choval a učil v souladu s požadavky mistra. Z pozice mistra vyplývá i nezbytnost ukazovat žákovi chyby, kterých se dopouští a napravovat jej. Jeho kritika je samozřejmostí a nikoliv přečinem na žákovi. Tam, kde žák místo, aby se učil, čistil a rozpouštěl své ego, naopak vyžaduje, aby mistr nekritizoval a choval se podle žákových představ, jde o zvrácenost mysli nejvyššího stupně. Požadují to, co je nemožné a nepřípustné i na školách zevních. Jediným výsledkem takového počínání je ztráta mistra, což je přesně to, co si síly nepřátelské duchu v nás přejí. Od takových žáků se mistr odtahuje. Čas a síly jim věnované přicházejí nazmar.

Proto vězme!

Když rozpustíme ego, bude rázem vše v pořádku. Pokud je nerozpustíme, nikdy nic v pořádku není ani být nemůže.

Hledající má jedinou povinnost: rozpustit své ego. Když zmizí, to co zbyde, je Bůh s veškerou svou Pravdou, Krásou a Dobrem.

Kdo své ego nerozpouští, ten je posiluje. Veškerý pokřik o tom, že se nesmí kritizovat, je jen pokřikem ega, že se nesmí rozpouštět.

Poznat Boha, Já bez předchozího rozpuštění ega, je nemožné, protože jeho poznání nic jiného nebrání než právě ego.

Bez rozpuštění ega uvědomění Já či Boha není možné, protože nic jiného, než samotná existence ega tomu nebrání. Ego má jediné právo a povinnost, a to je zmizet beze zbytku. Kdo bojuje za lepší život a práva ega v nebožském světě a nikoliv za jeho rozpuštění, není vůdce, ale svůdce.

Při práci s myslí nejde vůbec o nějaké právo, spravedlnost, viny, o druhé či o svět, ale na prvém místě o to, zda my řídíme a ovládáme mysl nebo zda ona svými výtvory vládne nám. O tom zásadně rozhoduje skutečnost, zda se s výtvory své mysli ztotožňujeme či nikoliv.

Ten, kdo se se svou myslí ztotožňuje, ten je vždy i pod její vládou a nikdy není svobodný, protože jeho Já, vědomí Já jsem, je nevědomě pohlceno v tvořivých  silách mysli, které je unášejí svým směrem. Toto je skutečná nesvoboda: nevědomé pohlcení vědomí Já jsem ve výtvorech vlastní mysli.

A pozor! Toto platí o všech, opravdu o všech myšlenkách, citech a představách, tudíž i o těch dobrých, vznešených a duchovních. Jakmile jsme, my, vědomí pohlceni nevědomě i v nejvznešenější myšlence, či citu, přemohla nás nevědomost a nejsme svobodní. Pak pro naši nevědomost, která je nevědomostí o Bohu a Já, jeho zapomenutím a stavem ega, činíme špatně i pod vlivem těch nejvznešenějších myšlenek a neplníme ani boží vůli, ač si mylně představujeme, že ano.

Proč, je zřejmé. Sama existence ega je opakem boží vůle. Bůh, Já chce v nás svobodně a vědomě žít a projevovat se a nikoliv být nevědomě vláčen výtvory mysli. Kdo se ztotožňuje v nevědomosti o sobě s čímkoliv zevním, včetně myšlenek a citů, je v egu, a proto je úplně vyloučeno, aby dělal něco opravdu dobrého.

Nevědomé zaujetí jakoukoliv myšlenkou či citem jen posiluje ego právě oživující mocí pozornosti vědomí. To, co propůjčuje mysli takovou moc nad námi, je právě nevědomá pozornost nás, vědomí. Čím víc pozornosti výtvorům mysli věnujeme, tím větší moc jim propůjčujeme. Pokud se s nimi navíc nevědomě ztotožňujeme, tím víc nás mocí, kterou jsme jim dali, znesvobodňují. To je základní zákonitost mysli. Její moc nad námi je oživující mocí našeho vlastního vědomí. Není jiné účinné cesty k trvalému ovládnutí mysli, než naučit se vědomě a správně používat moc pozornosti vědomí tak, aby nás nejen neznesvobodňovala, ale osvobozovala. Naše svoboda neleží v mysli, ale ve vědomí Já jsem.

Kdo chce svou mysl ovládnout, nesmí se proto s žádnou ani s tou nejvznešenější myšlenkou ztotožnit a nechat se jí nevědomě pohltit. Základní pravidlo vivéky: toto nejsem Já, toto není moje, platí zejména pro mysl. Posuzujeme myšlenky jako zevní předměty – stůl, židle – a se žádnou se neztotožňujeme. Používejme je stejně neosobně, jako používáme židle a stoly. Věnujme jim jen takovou pozornost, jaká je nezbytná pro naši zevní existenci, ale nikdy se jimi nenechme pohltit a unést. Tím se znesvobodňujeme.

Zcela zásadním a neopominutelným požadavkem je udržet co největší pozornost v samotném vědomí a uvědomovat se ve vědomí, ve kterém se myšlenky objevují, trvají a mizí, a které existuje i bez nich. Prožívejme plně své sebe si vědomé vědomí Já jsem, které existuje ať myslíme, cítíme či nemyslíme nebo necítíme. Vědomí sebe je naše pevnost, hrad a jistota, ve které se nás nemůže nic dotknout ani ohrozit, dokud je ve své nevědomosti neopustíme.

Pokud je opustíme, je za tím vždy ztráta pozornosti k sobě, k vědomí Já jsem a obrácení pozornosti k činnostem mysli a nevědomé pohlcení v nich. Pak žijeme v mysli a myslí a nikoliv sebou, vědomím Já jsem. Náprava nevězí v nevědomém sledování představ a tužeb mysli, ale přesně opačným směrem. Spočívá ve vytažení pozornosti vědomí ze všeho, co je pozorovatelné a v jejím navrácení do jejího zdroje, jímž jsme my sami, vědomí Já jsem.

To, co rozhoduje o stavu naší mysli, a tím i o naší svobodě, nejsou ani ty nejušlechtilejší, nejoprávněnější a nejvznešenější city (často jen zdánlivě), ale stav našeho vědomí: buď se s myslí ztotožňujeme nebo nikoliv. Jakékoliv ztotožnění s ní, je ztráta vědomí Já jsem, nevědomost a nesvoboda, což vše v sobě zahrnuje pojem „ego“. Cesta neleží v prosazování přání mysli, které vycházejí z nevědomosti o sobě, tedy z ega, a ze ztotožnění s myslí, ale v přesném opaku: v obnově sebe si vědomé existence ve vědomí Já jsem, která je prosta nesvobody totožnosti s myslí. Toto pochopení je pro zdar cesty zásadní. Žák, který prosazuje své požadavky na druhé, na svět i na mistra, vidí své obtíže zevně včetně jejich řešení, není na cestě k poznání a vysvobození, ale jen se víc a víc utvrzuje v egu, nevědomosti, v nesvobodě a jeho neštěstí a utrpení nemá zákonitě konce. Kráčí nesprávným směrem, hledá tam, kde nemůže nalézt.

Na stezce jde výhradně o nás samé a jsme to my, kteří svou pozorností vědomí a zaměřením své mysli rozhodujeme o svém osudu a nikoliv druzí. Pochopme vyloženou zákonitost, přijměme plně svou zodpovědnost za sebe a nesvádějme nic na druhé, na svět či na mistry. Ti jsou naši nejlepší přátelé, i když  nás nemilosrdně kritizují a napravují. Naším největším nepřítelem jsme naopak my sami, naše ego, nevědomost o sobě a nevědomé ztotožnění s myslí. Čím dříve tuto ryzí pravdu pochopíme a v souladu s ní se začneme chovat, tím lépe pro nás. My, chceme-li poznání a vysvobození, potřebujeme ty, kteří nás tímto směrem vedou. Oni nás nepotřebují a pokud se nás ujímají, berou na sebe břemeno, jehož tíhu nemůžeme ani vzdáleně pochopit. Pokud toto nechápeme a chováme se s tím v rozporu, nechají nás prostě být. Pro jejich pomoc jsme ještě nedozráli. Pak je náš pokrok na stezce smrtelně ohrožen. Takový hledající doslova ničí sebe plně ovládán zlem jménem ego.