Základ cesty do jednoty
Jiří Vacek
Stavu jednoty dosahujeme tím, že k ní vedeme pozornost a tím i oživující moc vědomí. Úměrně tomu, kolik pozornosti věnujeme jednotě a jak dlouho, odnímáme pozornost nejednotě a tím i moc vědomí, která je za ní. Tím je naše vědomí jednoty posilováno a nejednota zeslabována.
Děje se tak buď vědomým ovládáním pozornosti vůlí nebo nevědomě láskou a touhou. Pokud tyto dvě své schopnosti – vůli a lásku dokážeme sjednotit a namířit k jednotě, náš postup je velmi rychlý. Jsou-li naše vůle a láska, její touha v rozporu, jsme vnitřně rozpolceni a výsledky jsou s tím v souladu.V takovém případě bychom se měli přednostně zaměřit na dosažení souladu vůle a lásky. K tomu je nutná buddhi, mysl a rozum, které své poznání čerpají z božské inteligence.
Vše, co je v Bohu, je i v člověku. Vždy platí: „Jak nahoře, tak i dole“. Rozdíl, a to podstatný spočívá v současné pokleslosti původně božských principů v člověku. Ty nejen poklesly, ale ztratily mezi sebou spojení a existují a působí, jako by existovaly od sebe odděleně, ač ve skutečnosti tvoří jednotu. Pokles od Boha má za následek nejen ztrátu vědomého spojení s ním, ale i nejednotu vědomí, mysli, těla, člověka a světa, ve kterém žije.
Prvým vědomým krokem k jednotě je pozvednutí každé složky člověka k Bohu, k odpovídajícímu božskému principu a spojení s ním. Teprve tehdy, když se celý člověk vrátí k Bohu, můžeme v božské úrovni obnovit i jejich spojení, odstranit klam jejich oddělenosti neboli dosáhnout vědomě jednoty.
Z hlediska praxe tyto složky člověka jsou:
1) Vědomí
2) Tvořivá moc vědomí, šakti, ve svých projevech, což je:
a) vše stvořené, projevené, tělo a zevní svět
b) vůle a zákonitost veškerého projevu
c) životní síla, prána
d) inteligence, mysl v jejím stavu buddhi
3) Láska a její touhy
S každou z těchto složek pracujeme zvlášť. Pozvedáváme ji k Bohu a současně je slaďujeme navzájem tak, aby všechny směřovaly k jednotě.
Práce s vědomím neboli átmavičára
Na stezce átmavičáry, poznání Sebe pracujeme vědomě s pozorností vědomí. Jako sebe si vědomý pozorovatel ji odtahujeme od ega i světa, a tak se od nich oddělujeme a přivracíme ji k našemu pravému Já, jímž je vědomí Já jsem. Tím, odtažením pozornosti od těla a mysli a jejím vrácením zpět do vědomí, je rozpuštěna největší překážka jednoty, jíž je ego a současně je uvědoměno naše pravé Já, ryzí vědomí Já jsem.
Když pokračujeme v přivracení pozornosti k Já, Já překračuje naší osobnost i svět a je poznáváno jako neomezené jsoucno, které naši osobnost i svět obsahuje i proniká. Uvědomováním si vědomí, které je přítomné ve všech projevených tvarech, je dosaženo vědomé spojení vědomí a jeho tvořivé moci.
Práce s tvořivou mocí vědomí
S tvořivou mocí vědomí pracujeme tak, že rozvíjíme každou její jmenovanou složku zvlášť, aniž bychom je současně od sebe oddělovali.
Tato práce, ať o tom víme nebo nevíme, se také děje zásadně přivracením a odvracením pozornosti vědomí. Všechny druhy meditace nejsou ničím jiným než soustřeďováním pozornosti vědomí, která vede s tím v souladu i jeho moc. Přivádí a současně i odvádí tvořivou moc podle svého zaměření. To je pak prvotní příčina, která spouští řetěz dalších příčin a následků v souladu s tímto zákonem.
Dobře si pamatujme, že ve všech případech je prvotní příčina společná a tou je přivrácení pozornosti vědomí se svým nevyhnutelným důsledkem, kterým je její současné odvrácení. Pozornost vědomí vždy následuje jeho oživující a tvořivá moc jako její příliv na straně jedné a odliv na straně druhé tam, kde ji odvracíme.
I v tom je již jasně projevena jednota vědomí, jeho pozornosti a šakti, tvořivé síly. Oddělovat tvořivou moc od vědomí a jeho pozornosti, je velká nevědomost, která rozbíjí jednotu a vytváří nejednotu. Tato pravda platí pro všechny druhy projevů tvořivé moci.
Další důležitou a platnou pravdou je, že ač jsou projevy tvořivé moci různé, existuje pouze jedna jediná síla, šakti která se různě projevuje. Počínaje zevním tělem a světem, přes životní sílu, mysl, buddhi, vůli a zákonitost, která vládne veškerému projevu, vše je jen jedna jediná síla v různých svých projevech.
Nejdůležitější z těchto složek je patrně práce s myslí. I zde je základem, ať o tom víme či nikoliv, zaměřování pozornosti vědomí. Bez ní žádná činnost tvořivé síly včetně mysli, není možná. Vycházíme z pochopení, že každá myšlenka, cit, představa, sklon jsou reálné tvořivé síly, které směřují ke svému uskutečnění ve světě. Myšlení je tvoření, a proto je v tomto smyslu vytvářením našeho příštího osudu. Proto je tak důležité vědomé řízení všech duševních činností na základě správného názoru, který uplatňujeme důsledným rozlišováním – vivékou. To je očista mysli. Účinné vlády nad myslí se dosahuje odtotožněním se od mysli ve smyslu všech jejích výtvorů v postoji sebe si vědomého pozorovatele, který není ničím, co myslí, cítí, představuje si a vnímá.
Čím je mysl čistší a čím víc je pozvednuta k Bohu, tím víc se v ní zrcadlí božská moudrost, neboli buddhi, kterou se učíme znát a chápat Boha a rozumět mu nejen v přímé zkušenosti, ale i duchovním rozumem. To není pouhá filosofie, hra s pojmy, ale přímé intuitivní poznávání božích pravd. Někdy se tomu říká vhled. V prvé řadě je správným porozuměním zákonitostem duchovní praxe, které je nesmírně důležité pro náš vlastní duchovní růst, ale i pro vedení druhých.
Obdobně pracujeme i se světem a tělem. Odvracíme od nich pozornost a tím i oživující moc vědomí, a tak se vymaňujeme z jejich moci. Tělo jednak čistíme vnitřní pránájámou, jednak rušíme totožnost s ním, jak je uvedeno, pomocí obracení pozornosti na vědomí, které je oživuje, ale je od těla různé.
Vnitřní pránájáma pracuje – opět pomocí pozornosti vědomí – přímo s životní silou. Čistí ji od pokleslých a zlých energií, obnovuje její proudění v jemném těle, oživuje s ní činnost zejména vyšších duchovních čaker. Nakonec se nad hlavou mění ve světlo, nejvyšší projev tvořivé moci. Pak klesá dolů tělem až pod nohy, a vytváří světelné tělo. Nad hlavou dochází ke spojení světla s vědomím, obnovuje se jejich jednota, což je ona mystická svatba, obnova jednoty vědomí a světla, šakti.
Pro ty, kteří kráčejí stezkou poznání nebo síly, je rozhodující vůle. Jen vůle neochvějně a neustále obracející pozornost k Bohu nebo k pravému Já, což je totéž, je může dovést k cíli stezky.
Silná vůle je na stezce nezbytností, ale sama o sobě nestačí. Je nutné ji vést správným směrem, což dokáže výhradně buddhi. V tomto smyslu nestačí pouhé poznání Já, dosažení světla nebo lásky. Bez buddhi jsme duchovními slepci, kteří tápou a dopouštějí se i omylů, protože nemají přístup k božské moudrosti. Zůstává jim skryta, a proto jim zůstává skryt i Bůh, nejvyšší Skutečnost jako celek. Nežijí celou jednotu, ale pouze její části; jejich rozum zůstává v nejednotě neboli oddělenosti od Boha.