Vzývání jména božího
Jiří Vacek
V bibli se opakovaně mluví o vzývání jména božího. Velmi často je uvedeno například v 1. knize Mojžíšově ve 4. kapitole, například verš 26, ale i jinde v bibli. Jak máme rozumět tomuto vzývání? Ve všech vnitřních náboženstvích včetně křesťanství, se vzývá jméno vyznávaného Boha tak, že je neustále ať nahlas nebo beze slov v duchu opakujeme s touhou a láskou po jeho dosažení a spojení s ním. Cílem je obrátit celou mysl a pozornost k Bohu. Právě jejich soustředění je hybnou silou této meditace a nikoliv pouhé mechanické opakování jmen božích. Ty nejsou nějakými zázračnými magickými průpovídkami, nemají vlastní moc. Tu má naše touha po Bohu a láska k Němu, s jakou je opakujeme. Ty přináší zákonitě své naplnění úměrně tomu, jak jsou velké a trvalé. V józe se takovému jménu říká mantra a jeho opakování je mantra jóga.
Vzývání božího jména, které bible uvádí, je však duchovní praxí ještě vyšší. Vzpomeňme si, že jménem božím je vědomí Já jsem, které je s Bohem totožné: Bůh je vědomí Já jsem. V tomto smyslu vzývání jména božího není opakování slov Já jsem i když i taková praxe je možná, ale je přímo soustředěním na ryzí vědomí Já jsem, které je naším pravým od Boha nám daným Já, pro které platí ono: „Pravím vám, bohové jste, tato pravda nepřestává nikdy platit“.
Vzývání jména božího je jen jiné biblické pojmenování toho, čemu Indové říkají „átmavičára“. Je hledáním našeho pravého Já, Krista v nás, který je naším vrozeným vědomím Já jsem, které je soupodstatné s vědomím Já jsem absolutním, kterému Ježíš říkal náš Otec v nebesích.
Když vzýváme boží jméno, soustřeďujeme se, to jest obracíme pozornost vědomí na samo vědomí Já jsem, kterým jsme stále, ale nevědomě. Vědomým obracením pozornosti na ně si uvědomujeme své vědomí Já jsem, Krista v nás, kterým jsme stále, ale na které jsme zapomněli. Běžně si je neuvědomujeme, protože veškerou pozornost obracíme zevně z našeho vědomí směrem k uvědomovaným předmětům, což je vše pozorovatelné. Pokud si je chceme uvědomit, musíme pozornost obrátit přesně opačným směrem, to jest na samo ryzí, všeho stvořeného prosté vědomí.
Toto vzývání jména božího je přímá stezka k Bohu od začátku až do konce, protože se trvale a bez přerušení obracíme svou pozorností k Bohu vědomí Já jsem v nás, který je naším pravým Já. Když správně a vytrvale hledáme, tak si své vědomí Já jsem i uvědomíme a v tomto vědomí „Já jsem vědomí Já jsem“ trvale žijeme. Nakonec pomocí tohoto vědomí vystoupáme zpět k našemu Otci v nebesích ve shodě s Ježíšovým učením.
Stezka nekončí pouhým poznáním nikoliv Ježíše, ale Krista v nás, ale poznáním vědomí absolutního, které je zdrojem i našeho vědomí. Proto je Ježíš nazývá Otcem a nás jeho dětmi. Naše vědomí je ve vztahu k vědomí absolutnímu vztahem dítěte k jeho Otci, lépe rodičům. Jelikož u židů nebyla žena rovnoprávným tvorem jako muž, v židovství téměř úplně chybí uctívání ženského božského principu. Proto se i v křesťanství kult ženského božství prosazuje jen zvolna jako kult Marie, Ježíšovy matky.