Jiří Vacek - duchovní učitel

Monica Bose

Zveřejněno v The Ramana Maharshi Foundation, 03/2011. S laskavým svolením převzato z: www.rudolfskarnitzl.cz/Texty/ostatni/vzpominky_na_bhagavana.htm

Počátkem roku 1940, když mi bylo jedenáct let, žila jsem v Brightonu se svojí francouzskou babičkou. Má matka byla v Tiruvannamalai a od roku 1936 byla oddaným stoupencem Bhagavána. Můj otec, armádní chirurg, byl v aktivní službě na Středním východě. Když začalo německé bombardování Anglie, má matka chtěla, abychom se vrátili do Indie. Přijela do Bombaje, aby se tu s námi setkala a vzala nás zpět do Tiruvannamalai, přímo do přítomnosti Bhagavána, jejího velkého Mistra.

Když jsem poprvé přišla k Bhagavánovi, uviděla jsem laskavého, starého muže s milým úsměvem. Byl něžný, milý, skoro jako dítě, ale současně z něj vyzařovala velká síla. Proto také, když byla zhotovena jeho socha (po smrti Bhagavána), tak se nikomu nelíbila a nikdo ho v této soše nemohl rozeznat, protože sochař zachytil jeho rysy, ale nemohl do sochy vložit Bhagavánovu sílu, jeho jas, kterým zářil, a jeho milost, která byla tak krásná, když na něj člověk hleděl. Až později jsem pochopila, že v tomto nádherném Mistrovi jsem viděla vrchol uvědomování a soucitu.

Hala, ve které Bhagaván seděl, byla docela obyčejná. Kromě Bhagavánovy pohovky zde stála otáčivá knihovna. Po pravici Bhagavána, na malé poličce visící na zdi, byla plechovka se zrním, kterým se krmili ptáci, kteří přilétali za Bhagavánem. Byla tam také jiná plechovka s oříšky pro veverky a rovněž plechovka s mazáním proti jeho revmatismu. Žádný další větší nábytek už v hale nebyl. Co však bylo nápadné, byl Bhagaván sám. Příliš nemluvil. Bylo-li to možné, vyučoval tichem, ale ne každý byl k tichu vnímavý. Nepronášel dlouhé řeči nebo kázání, ale odpovídal na otázky. Většina se týkala jeho učení o sebepoznání s využitím otázky „kdo jsem já?“. Tuto otázku si položil sám sobě jednoho dne, když mu bylo šestnáct let a byl sám doma a zmocnil se ho nevysvětlitelný strach ze smrti. Jeho otázka byla zodpovězena v náhlém záblesku intuice, kdy se rozeznal jako pravé, nesmrtelné Self. Byla to zkušenost Seberealizace. Pochopila jsem až později, že to znamená probuzení do čirého vědomí Bytí, věčného JÁ JSEM, které je Bohem uvnitř Srdce každého z nás. To je jediná Skutečnost.

Ať už jsme této pravdě rozuměli či nikoli, všichni, kdo jsme v hale byli, jsme se koupali v jeho Milosti. Mohli jste zde vidět učené muže, jak s Bhagavánovou pomocí diskutují nebo dávají dohromady nějaký text. Bylo udivující, že Bhagaván dokázal opravovat a dokonce i skládat verše v jazycích malajam, telugu a v sanskrtu a občas prováděl korekce i některých anglických textů, které psali jeho uctívající. Opravy, psané jeho vlastní rukou, jsou velice výstižné.

Většina lidí v hale seděla v meditaci nebo se prostě jen dívali na Bhagavána. Nějaká žena zpívala náboženské hymny, byly tam i její děti, jedno z nich velice rozpustilé. Ale Bhagaván projevoval všem lidem svoji zvláštní lásku a péči. Měl také velmi silný smysl humor. Například major Chadwick, jeho blízký stoupenec, když seděl v meditační hale, tak svým kolenům ulevoval tak, že měl kolem nich uvázaný pas, který se pak spojoval na jeho zádech. Jednou, když major Chadwick odešel, přistoupil k Bhagavánovi malý chlapec a zeptal se: „co provedl, že byl svázaný?“ Bhagaván se srdečně zasmál. Ale když se stalo něco smutného, jako například, když vložili do rukou Bhagavána dítě, jehož mladá matka zemřela při porodu, tak Bhagaván plakal. Zdál se být jako zrcadlo, které odráží naše emoce – žal, či radost.

Bhagaván se čas od času na někoho zadíval přímým, intenzivním a zářivým pohledem. Říkalo se, že tímto způsobem dotyčný obdržel zvláštní milost. Byla jsem tehdy školačka, ale Bhagaván i tak na mě směřoval svůj pohled. Cítila jsem z něj sílu. Nevěděla jsem, jak to snášet, tak jsem ze své mysli udělala prázdnou nádobu, do níž se mohla síla vlévat. Možná ale že to zařídila jeho milost, která zatlačila moji mysl a tvarovala můj život. Vzpomněla jsem si na slova Williama Blacka: „Jsme dovedeni do srdce – malého prostoru, abychom se mohli učit nosit paprsky lásky.“

Mohli jsme Bhagavána požádat o osobní radu nebo ochranu. Když jsme opouštěli Anglii, má matka řekla Bhagavánovi, že má starosti o naši bezpečnost. Tu noc měla sen, že Bhagaván seděl na prahu jejího domu s jednou rukou zdviženou na znamení ochrany. A ochranu jsme opravdu měli, byla to totiž nebezpečná cesta. Má babička se rovněž obrátila na Bhagavána s žádostí o radu. Asi rok po našem příjezdu do Indie bylo rozhodnuto, že bych měla nastoupit do školy v Bangalore a do Tiruvannamalai jezdit na prázdniny. Moje babička, která mě vychovávala, cítila, že by naším oddělením mohla ztratit smysl svého života. Napsala Bhagavánovi pár slov, kde bylo jednoduše řečeno: „Prosím, dejte mi ohledně mé budoucnosti nějakou radu.“ Bhagaván odpověděl: „Vraťte se ke svému náboženství.“ Bylo to překvapivé, protože nikdo nevěděl, že ukončila praktikování své katolické víry. Poslechla jeho radu a ve svém náboženství našla naplnění. Studovala knihu „Následování Krista“ a dostala se tak blíž ke svému spasiteli.

O několik let později, když jsem se chystala vstoupit na lékařskou vysokou školu, napsala jsem Bhagavánovi dopis, v kterém jsem se ptala, zda mám studovat medicínu, jak si to přál můj otec, třebaže jsem se pro to necítila způsobilá. Bhagaván odpověděl: „Cokoli si vyberete, bude správně.“ A tak tomu bylo. Bhagaván byl schopen spontánně poskytnout úplnou a pravdivou odpověď, jasnou a stručnou. Dokázal v deseti vteřinách říci tolik, na co jiní potřebovali minuty.

Nedávno jsem viděla televizní film o starořecké delfské věštírně, středisku starověké kultury. Do kamenů zde byly vytesány dva nápisy. Jeden byl: „Poznej sám sebe!“ A druhý: „Chraň se nestřídmosti!“ Ihned mě napadlo, že je to stejné jako v ášramu Bhagavána. Jeho učení znělo: „Najděte sami sebe“. A Bhagaván také odmítal jakoukoli výstřednost v jídle, oblékání či chování, neměl rád plýtvání jídlem a dokonce ani přílišnou horlivost stoupenců. Jedna stoupenkyně se kdysi rozhodla bez přestávky chodit okolo haly, ale Bhagaván ji velice rychle zastavil a řekl jí, že vše, co hledá, dosáhne v tichu a v ponoření do Srdce. Také jí řekl něco o dotýkání se jeho nohou a o vzdávání úcty. Bhagaván po nás chtěl, abychom byli přirození, skromní a zcela upřímní. Také se velmi hněval, když dostal nějaké lepší jídlo nebo dostal více jídla než ostatní, což se vztahovalo i na žebráky, kteří dostávali jídlo na nádvoří ášramu. Mysleli jsme si, že by měl být Bhagaván nějak zvýhodněný, ale on nám tak ukázal, že nerozumíme tomu, že sám sebe nevidí jako někoho význačnějšího nebo důležitějšího, než kohokoli jiného. Jak jednou prohlásil: „Z mého pohledu jsou všichni mudrci.“ Jeho naprostou odpoutanost od touhy po majetku či od jakékoli ctižádosti dokládá následující příhoda, která byla zveřejněna v knize Dopisy z Ramanášramu, kterou napsal Suri Nagamma: Jednou za Bhagavánem přišli dva muži. První chtěl darovat měděný kotlík, potažený stříbrem, a to na zakrytí nějakých kultovních předmětů v chrámu matky. Druhý muž, který reprezentoval autoritu z vedení ášramu, místo toho požadoval, aby se použil kotlík z čistého stříbra. Ptali se Bhagavána, co by raději, ale ten je pokáral těmito krásnými slovy: „Opouštíte vaše ticho, které je ztělesněním lásky, abyste se mě zeptali, co mám raději? Co mám rád je poznání – kdo jsem já, a když zůstanete jako toto „já jsem“ s pochopením, že co se má stát, stane se, a co se nemá stát, tak se nestane.“

Nikdo z nás, kdo zažili Bhagavánovu přítomnost, nezapomene na chvíle, kdy jeho ticho bylo zvlášť nabité silou a mírem, až bylo takřka hmatatelné. Bhagaván byl často v hlubokém ponoření během večerních recitací Védských písní. Jeho pozornost byla vtažená do nitra, jeho tvář zprůhledněla a zářila vnitřním světlem. Ale pokud se při recitaci véd udělala nějaká chyba, jemně ji opravil. Šrí Šankara o takovém opravdovém mudrci prohlásil: „Je ztracený v brahman a přesto je zcela probuzený.“

V červnu 1949, kdy již Bhagaván onemocněl rakovinou, se přesunul ze staré haly do nově postavené a více prostorné přijímací haly. Jednoho časného rána jsem přišla do této nové haly. Bylo zde jen pár lidí, sedících v meditaci. Bhagaván přišel dovnitř a posadil se na pravý konec jeho žulového lehátka, přímo proti mně. Pozorovala jsem, jak se s rozmrzelostí dívá po celé velké hale a prohlíží se její okázalost a přepych. Bylo to také tím, že sem neměly přístup zvířata, která byla zvyklá za ním volně chodit do staré haly. Pak Bhagaván stáhl svůj pohled na nějaký bod uvnitř sebe sama. Jeho výraz rozmrzelosti zmizel a vrátilo se jeho obvyklé, klidné vzezření. Daroval mi upadéšu, duchovní pokyn, aniž by cokoli řekl. Dozvěděla jsem se: „Uvnitř tvého Srdce existuje království míru a radosti. V čase neštěstí a napětí se ponoř do středu Srdce a buď šťastná a plná míru.“ Máme také první verš z jeho hymnu Svatební věnec, který nám říká: „Arunáčalo, ty ničíš ego těch, kteří o Tobě meditují ve svém Srdci. Ó, Arunáčalo!“ Neštěstí a napětí se týkají ega, nenáleží Self.

Pro Bhagavána bylo svrchovaně důležité předávat nám svojí přítomností daršan. Ne každý ví, že neměl oddělenou místnost, kde by si mohl na chvíli odpočinout nebo užít soukromí. Po celá léta, dokud byl fyzicky schopen, byl vždy, dokonce i v noci, přístupný pro každého, kdo měl starosti či pochyby. Pokračoval v předávání daršanu i přes svoje nemoci a dokonce i tehdy, když musel mít nesnesitelné bolesti. Měla jsem ještě jeden zážitek jeho milosti, jen pár týdnů před tím, než odložil své tělo. Bhagaván byl v malé chatce, postavené speciálně pro něj, aby se tak v posledních týdnech usnadnilo jeho ošetřování. Ležel na posteli, tváří byl otočen směrem k otevřeným dveřím a my – stoupenci – jsme procházeli v řadě okolo. Když jsem ho uviděla, vylekala jsem se. Bhagaván mi věnoval pohled nejvyšší lásky. Nikdy předtím jsem nevnímala ani necítila takovou lásku. Bylo to, jakoby se božské Self stalo viditelným v jeho ubohém, strhaném těle. Na prahu své fyzické smrti nám svým pohledem odhalil, co skutečně jsme – láska a mír.

Po Bhagavánově mahásamádhi (odložení těla) jsme našli útěchu v přítomnosti Arunáčaly, kterou Bhagaván nazýval otcem a miloval ji tak, jako syn miluje otce. V roce 1966 má matka kvůli léčbě odjela do Bombeje. Vrátila jsem se z Bombeje do Tiruvannamalai, abych jí odtud přivezla její věci. Většinou to byly knihy a lékařské nástroje. Bydlela jsem u rodiny Osbornových. Když jsem odjížděla, na nádraží v Tiruvannamalai mě odvezl Naren, který u mé matky míchal léky a také jí dělal řidiče. Ve vlaku jsem nastoupila do velkého kupé, plného lidí. Naren mi řekl sbohem a odjel. Když vlak míjel Arunáčalu, viděla jsem ji ve světle vycházejícího slunce jakoby zlatou. Zdálo se mi, že mě ujišťuje o své ochraně. Na další stanici, v Katpadi, všichni lidé z kupé vystoupili a nechali mne samotnou. Dovnitř vstoupila skupina místních lidí a všimla jsem si, že se baví o mně. Začala jsem být nervózní. Pak jsem ke svému překvapení uviděla, jak přijíždí Naren. Řekl mi, že ho někdo požádal, aby sem přijel a přesvědčil se, jestli jsem v pořádku! Požádala jsem ho, ať si koupí lístek a doprovodí mě do Villupuram, kde jsem měla přestoupit na vlak do Bombeje. Když skupinka místních uviděla, že Naren vešel za mnou do kupé, tak se ztratila. Ve Villupuram jsme se doslechli, že v posledních týdnech se stává, že lidé, kteří cestují sami, jsou oloupeni a zavražděni zdejšími kriminálníky. Myslím si – s velkým vděkem – že se mi tak ještě jednou dostalo ochrany od svaté hory Arunáčaly a od Bhagavána, který byl jejím ztělesněním.