Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Námitka, že v átmavičáře pomocí pozorovatele, jak ji děláme, se soustřeďujeme rovněž na předmět nebo děláme dokonce lokavičáru, je nepravdivá.

Soustředěním na předmět nebo na tělo a podobně, soustřeďujeme vědomí, abychom je takto zesílené snadněji objevili.

Proto po tomto zesílení, které přináší i klid mysli, obracíme vědomí přímo na vědomí, které si předmět nebo tělo uvědomuje a pomocí této pozornosti vědomí rozpoznáváme a uvědomujeme si.

Bez obrácení vědomé pozornosti na samotné vědomí nelze si vědomí uvědomit. To je základní pravda a zákon, který platí bez výjimek. Důraz na tuto zákonitost v soustředění na zdroj dechu postrádám.

Z pedagogického hlediska připouštím, že soustředění na zdroj dechu s cílem jej objevit, je pro mnohé hledající snazší než přímé obracení pozornosti na hledané Já, protože jsme zvyklí neustále pozornost vědomí obracet zevně a zdroj dechu je v tomto hledání předmětem: my, vědomí hledáme předmět, který je zdrojem dechu.

Avšak mechanismem, silou, která přináší poznání Já, je jedině obrácení toku pozornosti, který plyne k předmětům, na samotné vědomí, které si je uvědomuje.

Naše pozornost musí udělat doslova čelem vzad.

V příměru:

Je to stejné jako s člověkem, který kouká z okna svého bytu na ulici. Pokud chce poznat místnost, ve které se nachází a ze které kouká, musí přestat pozorovat ulici a otočit se do pokoje.

Já není ve směru naší pozornosti, pokud plyne zevně k předmětům, ale přesně na jejím opačném, druhém konci. Je tam, kde pozornost vzniká: ve vědomí Já jsem, já pozoruji, Já jsem pozorovatel a nejsem nic, co pozoruji. Nejsem ani zdrojem dechu, který hledám, ale pozorující vědomí, které jej hledá.

 
Vědomí není totéž, co jeho tvořivá moc

Tvořivá moc je vlastností, schopností vědomí, ale vědomí není s ní totožné. To je zřejmé z toho, že ať tvoří nebo si stvořené uvědomuje, je pozorovatelem tvoření i stvoření, ale je od nich rozlišeno.

Navíc vědomí existuje i v prázdnu, v naprosté nepřítomnosti tvořivé činnosti jako od ní různý pozorovatel.

Cílem stezky je rozlišení vědomí od všeho stvořeného i od samé tvořivé moci a nikoliv jejich ztotožnění.

Pozorovat, soustřeďovat se na cokoliv včetně zdroje dechu a nevěnovat pozornost vědomí, které se na zdroj dechu soustřeďuje, znamená zůstávat ve stavu nevědomosti o samotném vědomí, které je tím, co je mnohem důležitější než jakýkoliv předmět, na který se soustřeďujeme.

 
Názory a Skutečnost

Názory na Skutečnost jsou jedna věc a sama Skutečnost je opět úplně jiná věc. Proto rozumové pochopení Skutečnosti není totéž, co její přímé zakoušení.

Jedno je prací rozumu, druhé vědomí. Rozum má pomáhat k dosažení přímé zkušenosti Skutečnosti, ale nesmí být za ni zaměňován.

Nesmíme proto Skutečnost přizpůsobovat naším názorům na ni, ale musíme ji uvádět do souladu s její zkušeností.

I s našimi zkušenostmi Skutečnosti musíme být opatrní. Vždy jsou určitým způsobem osobní, poplatné našim možnostem a schopnostem. Je proto velmi nebezpečné je vydávat za jedinečné a vyčerpávající.

 
Tělo v meditaci

Nesdílím názor o nutnosti naprosté nehybnosti těla v meditaci. Co je podstatné, je klid mysli a zaměření pozornosti na Já a nikoliv naprostý tělesný klid.

O těle ve správné meditaci nemáme ani vědět a snaha se nepohnout může vést naopak k tomu, že věnujeme tělu nežádoucí pozornost.

To je onen známý případ pacienta, kterému lékař nařídil: „Když budete brát tento lék, nesmíte myslet na opice“. Výsledkem bylo, že pacient nikdy nemohl lék vzít, protože stále myslel jen na opice.

Meditace se pak stává soustředěním na tělo s myšlenkou „nesmím se pohnout“.

Co je naopak důležité je, aby poloha těla při meditaci byla pohodlná a umožnila nám na tělo zapomenout. Nepohodlná nebo dokonce bolestivá poloha těla neustále k sobě obrací pozornost a tak ruší soustředění.

Proto, když při sezení si tělo vyžaduje změnu polohy, tak mu vyhovíme, což je mnohem lepší, než se snažit za každou cenu nepohnout.

 
Dosažení klidu mysli

Jedním z hlavních úkolů začínajících hledajících je dosažení klidu mysli, který umožňuje provádět duchovní soustředění.

Neklid mysli, mysl, kterou neovládáme, tomu brání. Proto v duchovní praxi existuje více návodů, jak klidu mysli docílit.

Ramana Maháriši přirovnává mysl k chobotu slona, se kterým slon neustále pohybuje. Když chceme, aby chobotem nehýbal, dáme mu podržet nějaký předmět, třeba kládu. Pak pohyb chobotu ustane.

Proto radí i podobný postup s myslí. Dát jí předmět, na který se soustředí a tak se uklidní.

Takovým předmětem je například mantra. Její opakování utiší mysl tak, že v ní zůstane pouze ona. Nesmíme ji však opakovat mechanicky a při opakování myslet na něco jiného.

Mantra a jí podobné techniky mysl uklidní, ale naším cílem je naprosté utišení mysli, kde není ani opakována mantra a mysl zůstává naprosto klidná bez všech duševních výtvorů.

Pak v takové mysli vyvstává jasně její základ, jímž je vědomí, naše pravé Já.

Klid mysli si uvědomuje pozorovatel, což jsme my, vědomí, naše Já, které si je klidu vědomo. Pak může snadněji obrátit pozornost na Sebe v pozorovateli a tak si uvědomit naše pravé Já.

Dosažení klidu mysli tak není samoúčelné ani konečným cílem. Je prostředkem, který nám umožňuje provádět bez potíží átmavičáru.

V dalším se věnujeme klidu mysli a zákonitosti, kterou se řídí.