Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Naše nesvoboda prvotně nespočívá v tom, že si nemůžeme dělat, co chceme, ale v omezení naší původní neomezené a nestvořené existence na omezenou a stvořenou osobnost, kterou tvoří naše tělo a mysl.

Omezujeme neomezené a nestvořené vědomí na omezené, stvořené a nevědomé tělo a mysl a výsledkem je naše nesvoboda. Ztotožňujeme se s tím, co je vždy omezené a nesvobodné a usilujeme ze všech sil dosáhnout v tomto stavu naprostou svobodu, což je předem nemožné. Jednak z výše uvedených důvodů, ale také proto, že v celém stvořeném světě od pekel po nebesa, pro ďábly i anděly platí zákon příčiny a následku. Z jeho moci není ve stvoření úniku. Jsme to my sami, kteří se takto omezujeme a znesvobodňujeme a nikdo jiný.

Tato nesvoboda má nejen složku duševní, nesprávné přesvědčení, ale i silovou. Nelze ji proto odstranit pouhou změnou nesprávných názorů. Jejich odstranění a nahrazení správnými je jen prvý krok, který sám o sobě svobodu nepřináší, ale pouze umožňuje o ni usilovat.

Cesta ke svobodě vede zkoumáním toho, kdo je nesvobodný a jeho rozpuštěním. Je jím ego, naše nepravé Já. Proto musíme objevit své pravé Já, vědomí Já jsem a ztotožnit se s ním, když se před tím rozlišíme od těla a mysli. Svoboda je jen v nestvořeném, neomezeném vědomí Já jsem.

Toto rozlišení Já, vědomí od nevědomého ne-já a následné uvědomění „Já jsem vědomí“, není výsledkem uvažování, činnosti mysli. Děje se přímo vědomím správným řízením jeho pozornosti. Tu odvracíme od těla a mysli a uvědomujeme si, že nejsme to, co pozorujeme – tělo a mysl, ale to, co je pozoruje, neboli uvědomujeme si, že jsme vědomí, které pozoruje – a někdy také nepozoruje tělo, mysl a svět, ale vždy existuje a je stále přítomné, dokonce i když spíme.

Na základě hlubokého pochopení, že každý výtvor mysli – myšlenka, názor, cit, nálada, vzpomínka, představa, prostě vše, co je stvořené a projevené, má svou energii a proto i sílu, která působí k jejich naplnění, pracujeme s myslí k našemu vysvobození z moci zla. Výtvory mysli, které jsou skutečnými tvořivými silami a nesměřují zpět k Bohu, rozlišujeme, poznáváme jako nespásné, odmítáme a rozpouštíme. Nikdy je nepřijímáme za své ani ve zbožném postoji hříšníka. I myšlenka „jsem hříšný“ posiluje moc zla nad námi silou naší mysli, která je v ní přítomná.

Nesmíme si však na druhé straně zakrývat pravdu, že jsme ovládáni, naše mysl a náš rozum zlými a nespásnými sklony, ale současně je nesmíme přijímat za své v jakékoliv podobě včetně té „jsem zlý a hříšný“. Nejsme. Máme pouze zlé a hříšné sklony, které existují v naší mysli, ovládají nás a znesvobodňují. Výsledkem je naše nekončící nesvoboda a utrpení. Nesmíme o nich myslet, že jsou naše nebo se s nimi dokonce ztotožňovat, ale objevovat je pomocí rozlišujícího bdění nad myslí a zpředmětňovat je: nejsou naše, nejsme to my. Nesmíme však nad nimi zavírat oči a myslet si, že je nemáme nebo je zastrkovat do podvědomí. To by bylo velmi zlé. Tím se moci zla, zlých sil v mysli nad námi nejen nezbavíme, ale zůstáváme stále v jejich moci a co je horší, nevědomě. Tím ztrácíme možnost se vymanit z jejich vlády správným postupem.

Čím víc si existenci těchto sil v naší mysli jasněji uvědomíme a současně je zpředmětníme, tím snáze je můžeme rozpouštět. Právě toto zpředmětnění zlých sklonů naší mysli, ve kterém z myšlenek a citů uděláme předměty, kterými nejsme, nám umožní svobodně s nimi pracovat a rozpustit je a tak se vysvobodit z jejich moci.

Nejlepším východiskem pro naše vysvobození z moci zlých sil v naší mysli je, když je pozorujeme jako sebe, své existence si vědomí jejich pozorovatelé s jasným pochopením a vědomí: toto nejsem já ani toto není mé. Největší nebezpečí spočívá v naší pýše, když se nás zmocní v přesvědčení: „Jsem dobrý a duchovní, nechovám v sobě nic zlého, ale jen dobro“. Sám Ježíš odmítl být zván „dobrým mistrem“ se správným zdůvodněním: „Dobrý je pouze náš Otec v nebesích“, neboli Bůh. Již sama skutečnost, že jsme se zrodili v nebožském světě, dokazuje, že jsme naopak v moci sil odstředivých, odnášejících nás od Boha, které nás zákonitě svou mocí umístily do nebožského světa se stejně nebožským tělem.

Dokud se všeho zde popsaného zla nezbavíme, nemáme naději na lepší nový zrod než je právě ten, který žijeme a to ještě pouze za předpokladu, že jsme nehověli ve větší míře smrtelným hříchům nepřátelství, nenávisti, hněvu, závisti a pýchy. Pokud jsme jim propadli, po smrti se nás zmocní a se stejnou silou, s jakou jsme je pěstovali, se vrhnou na nás a vytvoří naše osobní peklo, ve kterém nebudeme vědět, kdy skončí. Právě z této skutečnosti vznikla myšlenka věčného zatracení.

Milost se nedává. Hříchy, zlé síly, které nás ovládají a znesvobodňují, nám nikdo neodpustí ani odpustit nemůže, protože jsou naše. My je vytváříme, trvale chováme a posilujeme. Pod jejich vlivem žijeme celý život. Jsou plodem našeho nepravého já, ze kterého povstávají. V tomto stavu pádu a oddělenosti od své božské podstaty i samotného Boha žijeme jejich a nikoliv svůj život. Přivlastnily si všechny naše síly ve svůj prospěch a odměňují nás za to, že je vyživujeme svým zlem nesvobodou, utrpením a nevědomostí.

Udělají vše, co je pro ně možné, aby nás udržely ve své moci, protože jinou moc než tu, kterou jim ve své nevědomosti propůjčujeme my sami, nemají.

Chceme-li svobodu, musíme jim proto tuto naši sílu a moc odejmout. Jediný opravdu účinný způsob, jak toho docílit, je odtáhnout od nich pozornost, zpředmětnit je jako ne-já a bez přilnutí rozpustit. A to vše za stálého spočívání ve vědomí Já jsem a v jeho pozorovateli, který ví: nejsem nic, co pozoruji, ale samo o sobě nezávisle existující vědomí Já jsem.

Nečekejme rychlý úspěch. Ten se dostaví pouze po vytrvalé a dlouhé celodenní praxi. Zlo se snadno nevzdává, protože nic jiného než nás nemá.