Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek

Co je vysvobození? Vysvobození je cíl duchovní stezky. Je spásou, záchranou z našeho utrpení a nesvobody v nebožských zrodech a návratem k božskému životu v božském světě.

Vysvobození na prvém místě je v Bohu a děje se Bohem, obnovou jeho působení v nás. Bez Boha není vysvobození a všechny pokusy o jeho dosažení bez Boha jsou z principu nemožné, protože vysvobození je sám Bůh, je jiným jménem pro Boha. Naším spasitelem, tím, kdo přináší spásu, vysvobození je Bůh v našem nitru, ke kterému jsme se navrátili.

Vysvobození je proto obnovou našeho původního, božského stavu, návratem dítěte k jeho božskému Otci. Jeho dosažení vyžaduje splnění těchto hlavních podmínek:

1) Zřeknutí se všeho zlého ve všech jeho podobách.

2) Rozpuštění všech odstředivých sil, které směřují k novým zrodům v nebožském světě.

3) Rozpuštění ega.

4) Objevení našeho pravého božského Já, vědomí Já jsem a života ve ztotožnění s ním a následný výstup k Otci neboli dosažení brahman, Buddhova nezrozeného.

5) Velká a trvalá touha po návratu k Bohu a k božskému životu.

6) Láska k Bohu.

7) Vyrovnání karmického dluhu.

8) Dosažení plné odevzdanosti, jednoty s nejvyšší Skutečností.

Trvalé plnění těchto podmínek zabezpečuje po odložení hmotného těla božský život. Pokud stále máme hmotné tělo, žijeme v hmotném nebožském světě a proto božský život v plném smyslu není možný.

Lze splnit podmínky božského života ještě v průběhu života v hmotném těle, ale dosáhnout plného božského života nezkaleného utrpením možné není.

Podmínky vysvobození je nutné splňovat neustále a rozhodující je, zda je splňujeme v okamžiku odchodu z těla. Říká se, že je možné je splnit i v této době, ale spoléhat na tuto možnost je velmi a velmi pošetilé.

Některé duchovní školy nabízejí i jiné údajné možnosti, jak si zajistit lepší život po odložení těla. Osobně jim nevěřím.

Bez splnění těchto podmínek není spása ze zrodů v nebožských zrodech možná.

Zejména není možná na základě:

1) Pouhé víry v Boha bez příslušného úsilí, to jest bez nastoupení cesty k Bohu naším nitrem.

2) Pouhé příslušnosti k nějaké od Boha vyvolené skupině.

3) Pouhého konání dobrých skutků.

4) Nějakých technických prostředků (vytvoření otvoru v lebce atd.)

5) Pouhou lítostí nad nesprávným životem.

6) Bez osobního poznání Boha.

Pro ty, kteří žijí v dobru, ale nedosáhli poznání Boha, je určena po odložení těla šťastná země, jakýsi ráj, kde sklízejí podle své karmy ovoce svých dobrých činností.

Protože nedosáhli poznání Boha, tak se tvrdí, že pobyt v tomto ráji je dočasný a po vyčerpání zásluh se rodí zpět v našem nebožském světě.

Jiní autoři opět uvádějí, že i ve šťastné zemi existuje možnost cesty k Bohu a učitelé, kteří žáky takto vedou. Po splnění podmínek vysvobození tito žáci se v nebožském světě znovu nerodí, ale přecházejí do světa božského.

Spása v božském světě

Přemýšlet o tom, jaký je život spasených bytostí v božském světě, je velmi odvážné.

Co můžeme s dobrým svědomím na základě různých správ říci o božském světě je toto:

1) Není v něm nutnost zabezpečovat existenci prací.

2) Bytosti jsou v trvalém, vědomém spojení s Bohem.

3) Bytosti nemají hmotná těla, ale těla duševní nebo spíše světelná.

4) Život je trvalé štěstí a blaženost.

5) I božský svět je pravděpodobně rozlišen do několika úrovní od nižších k nejvyšším.

Zásadní otázka je, zda vysvobození máme chápat jako:

1) Život v božském projevu

nebo

2) Jako úplné rozpuštění jakékoliv individuality v neprojevu.

V úvahu připadá ještě třetí možnost, která je spojením obou. Na základě shodnosti veškerého projevu, pro který platí pravidlo „jak dole (na zemi), tak i nahoře (na nebi),“ je možné, že spasené bytosti obdobně jako my někdy bdí a uvědomují si božský svět. Jindy mohou obdobně jako my spát neboli neuvědomovat si svůj svět a být plně ponořeni vědomě v neprojevu, v jeho vědomí Já jsem. Jejich spánek by byl v tomto případě nejvyšší samádhi.

Pokud se z tohoto božského spánku probouzejí, je to proto, že jejich osobnost není ve spánku úplně a nevratně rozpuštěna, ale trvá v zárodečném stavu dál.

Druhá uváděná možnost předpokládá nevratné rozpuštění osobnosti jednou pro vždy. Veškerý i božský projev je opuštěn a zbývá jedině absolutní vědomí Já jsem.

To není smrt, zmar, ale absolutní život mimo veškerý projev, mimo čas a prostor.

Zatím se marně ptám, co je vzhledem ke spáse vůlí boží, jaká možnost z těch, které uvádím a hlavně jestli člověk má v této podstatné záležitosti nějakou možnost volby.

Jelikož nejvyšší Skutečnost je vždy současně projev i neprojev a je vždy i projevená, pak se zdá, že nejpravděpodobnější je možnost, kterou uvádím jako třetí: spojení obou možností. Život v božském projevu i božský spánek s probouzením z něho.

Vnitřně v obou stavech není rozdíl. Je žit vždy v plném a trvalém vědomí Já jsem. Rozdíl je pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti projevu.

Částečně – nikoliv úplně – jsou úvahy o konečné podobě vysvobození předčasné. Nemějme obavy, že by Bůh nakonec neprosadil svou vůli. Vědět o možnostech spásy je užitečné, ale lépe je pracovat na ní ze všech sil, nic nepředjímat a plně se odevzdat. Pak nemůžeme udělat chybu. Odevzdanost a spoléhání na Boha bezpečně nakonec vyřeší vše, pokud vytrváme.

K jednotlivým podmínkám spásy

1) Zřeknutí se zla ve všech jeho projevech.

Zahrnuje zřeknutí se přitakání zlu jako způsobu zabezpečení naší existence na úkor druhých. Je plněním přikázání lásky k bližním, ve kterém jim nečiníme nic, co by se nelíbilo, kdyby dělali nám. Trvalé myšlení na oprávněný prospěch náš i druhých a jednání s tím v souladu.

V oblasti mysli zahrnuje nedopouštění se smrtelných hříchů nenávisti, hněvu, závisti, pýchy a dalších zel a to i v případech, kdy se zdají spravedlivé a oprávněné. Uvedená zla jsou skutečným opakem Boha, který je láska a proto pokud je chováme, nás vylučují nejen ze spásy, ale přímo i z duchovní stezky.

2) Rozpuštění odstředivých sil.

Každá touha je mocnou silou, která má sklon se naplnit zevně. Pokud tyto touhy, které směřují do světa, nerozpustíme, jedno zda dobré či zlé, přivedou nás svým působením zpět do tohoto nebožského světa. Nestačí tyto síly pouze potlačit, je nezbytné je plně a beze zbytku rozpustit.

Prostě musíme přestat dělat lokavičáru a nepřetržitě dělat átmavičáru.

3) Zásadní překážkou božského života nyní i po smrti je ego, nepravé a nevědomé já. Musí proto ustat jakékoliv ztotožňování s tělem i s myslí a hlavně sám sklon, vásana se ztotožňovat.

4) Musíme pomocí obracení pozornosti na své vědomí uvědomit si své pravé Já a trvale v něm spočívat v klidu i v činnostech tělesných i duševních.

Po ustálení poznání Sebe pokračujeme výstupem k Otci, k uvědomění si „Otec a Já, vědomí Já jsem, jsme jedno“ neboli pravdy „átman je brahman“.

Na podkladě soupodstatnosti imanence Boha v nás s jeho transcendencí rozšiřujeme prostor vědomí Já jsem. Tak přibíráme do Já i jeho projev, náš svět. Vědomí Já jsem svět i naši bytost nejen proniká, ale jsou i jeho obsahem. Nacházejí se v něm.

5) Musíme trvale a celou svou bytostí toužit po návratu k Bohu a po svém ztraceném božském životě.

6) Musíme trvale a na prvém místě milovat Boha celou svou bytostí, ze všech svých sil a schopností a usilovat o obnovení spojení s ním.

7) Do nových zrodů v nebožském světě nás nemilosrdně vrací naše nevyrovnaná karma. Pro spásu plně platí Ježíšovo: „Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ Jinak řečeno, nevyrovnaná karma nás vrací zpět do nebožského světa ke svému odžití. Jak platíme, uvádí Mojžíš: „Krev za krev, oko za oko“ a podobně. Samozřejmě i nespravedlnost za naši nespravedlnost. Veškeré zlo na světě ve všech svých podobách je výsledkem působení karmy jedinců i celých skupin a národů. Kdo myslí a jedná ve zlu, jen zvětšuje stále víc a víc utrpení své i celého lidstva.

Předně za svou zlou karmu platíme svým utrpením a nesvobodou, nemocemi těla i mysli, zevní bídou. Prostě odžíváme ji utrpením, které je následkem námi vytvořených příčin.

Můžeme ale i platit, splácet své karmické dluhy dobročinností tím, že se o svůj majetek dělíme s potřebnými nebo pro ně pracujeme nebo se o ně staráme.

Duchovní lidé mohou karmu splácet tím, že pomáhají druhým na cestě. Činí tak duchovní silou vědomí Já jsem i duchovním světlem. Také radou a pomocí hledajícím. Žáci splácejí svou karmu nesobeckou všestrannou pomocí mistrům a péčí o něho. Také se na druhé straně mohou těžce karmicky zadlužovat, pokud přijímají pomoc od mistrů nehodně.

Veškeré představy, že když mistrům pomáháme, že jim něco dáváme, obětujeme nebo něco ztrácíme, jsou jen obrovskou nevědomostí. Jsou to vždy výhradně hledající, kteří získávají obrovský prospěch službou mistrovi a to již i tím, že mohou pobývat v blízkosti mistra.

Karma je velmi mocným prvkem, který podstatně ovlivňuje naši spásu. Nevyrovnané karmické dluhy nás nepustí z nebožského světa ani když máme poznání Já. Jejich vyrovnání bychom měli proto věnovat velkou pozornost, abychom nebyli nemile překvapeni, že nás vrátí zpět i přes dosažení poznání.

Pouhá lítost a pokání nad našimi hříchy neboli nad spáchaným zlem nepřináší jejich odpuštění ve smyslu vymazání jejich karmických následků. Zlé chování s myšlenkou, že se nám dostane od Boha odpuštění za naše hříchy, pokud se obrátíme a budeme jich litovat, je nejen neúčinné, ale je opovážlivým spoléháním na Boha. Již to je samo o sobě provinění, hřích. Jak by k takové „spravedlnosti“ přišli ti, kteří jsou oběťmi mučení, vražd, věznění a podobně?

Velmi se divím opakovaným tvrzením mnohých křesťanských učitelů, že Bůh je milosrdný a když se k němu obrátíme s lítostí, naše hříchy nám odpustí. Bůh je nejen milosrdný, ale i spravedlivý. Jak by mohl zlým lidem odpouštět následky jejich zlého chování jen proto, že jich litují a to ještě tehdy, když jim hrozí, že za ně budou pykat?

Bůh jim určitě odpustí, ale až tehdy, když „zaplatí do posledního haléře“ a navíc nebudou dál hřešit. Pokud se ze svých hříchů vyzpovídají, možná se jim vnitřně uleví, ale jejich následků se tím nezbaví.

8) Plná odevzdanost a jednota.

Základem jednoty je plná odevzdanost celé naší bytosti i jejího světa Bohu, do jeho moudrosti a moci s důvěrou a přesvědčením, že umí lépe než my se o vše postarat.

Jednota, sjednocení s Bohem bez trvalého odevzdání celé naší bytosti i jejího světa, není možná. Jen Bůh, kterému se odevzdáme, nás bezpečně chrání před veškerým zlem a proto je i naší spásou, záchranou.